DIVOKÁ VINICE, aktuálně

18.05.2017 - Narodila se MadelCa, pořadové číslo 171!

MadelCa, hříbě číslo 171.
MadelCa, hříbě číslo 171.

Čtvrtek 18. května je poznamenán trojčetností. Dnes se montu... Více »

14.05.2017 - Soud zamítl v plném rozsahu žalobu Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Jan Miškovský na mne v prosinci 2015 podal žalobu o ochranu osobnosti. Zastupuje jej JUDr. František Vyskočil, Ph.D., advokát sídlící v Praze 1. Ještě před tím na mne Miškovský podal žalobu o ochranu autorských práv. Škodu, kterou jsem mu způsobil publikováním básní Václava Hraběte na... Více »

12.05.2017 - Jindřich Štreit zve na výstavu Kde domov můj v Pardubicích!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

... Více »

02.05.2017 - Prvomájová holčička v hloubětínském babyboxu je 153. děťátkem, sedmým letošním!

Holčička zcela jistě narozená 1. května stihla vstoupit do nového života dvířky babyboxu v hloubětínském GynCentru tři minuty před půlnocí, tedy na 1. máje. Z bedýnky ji vyzvedla sestřička Gita zrovna jako před měsícem a jedním dnem klučíka Vladislava. Pojmenujme tedy holčičku Gita! S... Více »

Slovo úvodem

Novodobé Divoké víno číslo 55 vychází v památný den 19. září. Je to na den přesně 47 let poté, kdy jsme s otcem spoluzakladatelem Mélou Machálkem vydali první číslo – 19. září roku 1964. Žádná nová informace, řeknete si. Odpusťte starému šéfredaktorovi, že na ten den vzpomíná s velkou nostalgií. Ten večer jsme recitovali ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici básně Michelangela Buonarroti v pořadu pojmenovaném Titan a člověk. Dodnes některé z nich umím zpaměti.
Po 47 letech vám, moji milí, DV 55 přináší básničky čtyř desítek autorů a raduji se, že někteří z nich v roce 1964 už žili. Kousíček od našeho sklepního divadla ve stejné ulici bydlel Stanislav Vávra, jehož text v čísle taky najdete. Uvádím ovšem i texty autorů narozených o desítky let později, dokonce publikuji fotografie a profily dvou mladých básnířek – Veroniky Krninské a Elišky Beranové.
Při korigování textů a zvláště básniček jsem skřípal zuby při doplňování interpunkce nebo naopak při rušení osamocených čárek a teček v textech jinak podobných znamének prostých. Vznáším tedy důraznou prosbu – buď pište interpunkci všude, anebo nikde.
Moje zvláštní poděkování patří Zdeňku Janasovi, jenž svoji poslední básničku věnoval Janu Skácelovi - a mně. Do dvojice s tak významným básníkem se moje jméno dostalo poprvé.

Michael Rittstein

Číslo, které se zrovna chystáte prohlížet, zdobí obrázky Michaela Rittsteina, jež mi zapůjčil s laskavostí sobě vlastní majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz Vilém Stránský. Všechny jsou na prodej stejně jako stovky dalších, jež výše jmenovaná galerie představuje.
Já sám si vás, moji milí, dovolím obtěžovat další kapitolou ze své dnes už předposlední knížky Romance o klisničkách a balady o ženách. Ta poslední – Stařec a Kuře – je už vytištěna a v tuhle chvíli čeká na vazbu. Odborníci vědí, kdo je Stařec, a kdo je zřejmě Kuře. Nespěchám, protože do distribuce ji nakladatelství Petrklíč má v plánu napustit až na podzim. Jeden ručně vázaný výtisk ale mám, kdyby snad některá mladá čtenářka zatoužila být první, kdo knížkou bude listovat.

L. H.

Milena poprvé na koni,
Uklízí stáje a vaří oběd

(Kapitola jedenáctá z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách)

„Ukaž mi, jak se čistí koně,“ požádala zvídavá holka.
„Nejprve hřbílkem rozčešeš slepenou srst. Krouživými pohyby, prosím,“ předváděl starý chovatel, co už roky žádnou holkou nezajímalo. Doba, kdy každý den přicházelo hejno dětí ke koním, byla v nenávratnu. „Pak vezmeš kartáč do té ruky, která je blíž k hlavě koně, a projedeš s ním proti srsti a po srsti. Kartáč vytřeš do hřbílka,“ ukazoval názorně. „Hřívu a ocas rozčešeš měkkým kartáčem, abys koním nevytrhala žíně. A nakonec celého koně utřeš hadrem jako knihovnu prachovkou. Aby byl opravdu čistý, máš hodinku co dělat,“ strašil Milenu předem. Ale v chovu zase není tak důležité, aby byli koně čistí, nejdůležitější je, aby dostali dobré krmení a měli celý den co pít. Snažím se, aby měli vystrouhaná kopyta. Pak je taky co možná pravidelně odčervuju. Souboj s parazity je sice dost beznadějný koloběh, ale snažím se udržovat remízu.“
Milena už stála vedle Manorky a čistila ji jako zkušená letitá ošetřovatelka.
Klisna dokonce klidně stála, ačkoli nebyla přivázaná. „Dělám to dobře?“ starala se.
„Kobyla stojí, není jí to nepříjemné. Hlavně jí nevytrhej žíně. Jinak nic nezkazíš. Výsledek uvidíš za chvíli sama,“ chovatel pochvalu jen naznačil, ale ve skutečnosti si pomyslel – ta holka si snad ze mě dělá legraci, protože s koněm zachází skoro profesionálně.
„Líbí se mi, jak koně voní,“ ozvalo se zpod břicha kobyly. A chovatel si vzpomněl na své počátky u koní, jak si úmyslně nemyl ruce a chvílemi k nim přičichl, i když ze stáje dávno odešel. Prvního koně si pořídil v sedmdesátém prvním roce minulého století, před čtyřiceti lety. Byl to dvouletý hřebeček Mohan. Jaroslav s ním neuměl vůbec zacházet. Jeho první učitelkou se stala Květa Novotná, někdejší jezdkyně z jízdárny TJ Zahradnictví v pražské Liboci. Nejznámějším koněm, na němž Květa jezdila, byl bělouš Omen, který si v roce 1964 zahrál koně Květy Fialové představující Tornado Lou ve filmu Oldřicha Lipského Limonádový Joe. Květa Novotná, shodou okolností nositelka stejného křestního jména, ji při natáčení dublovala.
Starého šimla spolu s Květou navštívili na Nový rok 1972 a pomáhali jeho majiteli, stařičkému Petru Vaněčkovi, do sedla. Chtěl naplnit novoroční jezdeckou tradici a sednout si na koně.
Jak daleko je chvíle, kdy se i já bez pomoci nedostanu do sedla, pomyslel si starý chovatel. Už teď nasedal z betonové zídky kolem hnojiště a přihlížejícím říkal, že nechce svou vahou otočit sedlo. Zdál se mu nedávno sen – seskočil za jízdy z koně, z rozvernosti před holkami udělal kotrmelec a až pak mu došlo, že nasednout nebude tak snadné.
Přivedl z vagónu, provizorní stáje, v níž byli koně stále ustájeni, klisnu Mancu a přivázal ji před stájí ke zkušební stěně. „Vyčisti ještě tuhle ryzku, holčičko, pod sedlem je nejhodnější, nasedláš si ji,“ chtěl udělat Mileně radost a sám posoudit, jestli jezdit na koni umí a dělá si z něj legraci.
„Já pojedu na koni?!“ nadšeně vykřikla. „Ale nikdy jsem na něm neseděla,“ zaznělo z jejích úst velmi věrohodně.
„Vyjedeme si spolu na chvilku jenom krokem, Manca je starší společenská dáma a bude se pod tebou chovat slušně,“ sliboval. Milena byla na první pohled štěstím bez sebe a začala přivázanou ryzku čistit. Jaroslav byl nakonec rád, že si po čase vyjede na koni a nemusí ani pucovat, což jej už dávno netěšilo. Proč koně vůbec chovám, pokládal si často nezodpověditelnou otázku.
Chovatel vypustil všechny koně do výběhů, ve stáji zůstaly jen Manorka a Manca. Mileně půjčil rajtky a boty své vnučky. Podrobně jí vysvětloval a předváděl, jak se kůň uzdí a sedlá. Pomohl jí do sedla a oběma rukama srovnával její sed. Měl teď důvod se Mileny dotýkat, aniž by vzbudil podezření, že ji chlípně osahává. Vyzkoušel si to už s mnoha holkami, byl to dobrý začátek sbližování. Milena k jeho rukám doslova přilnula a její ramena i pánev reagovaly na sebemenší dotek.
„Důležité je, abys byla uvolněná v kříži. Na každý krok koně reaguje kříž pohybem zezadu dopředu,“ odříkával stokrát pronesená slova, jenom nedopověděl, čemu se takový pohyb podobá, jak často holkám přirovnával.
Na to mu přišla tahle holčička přece jen malá. Levou rukou ji držel za levé rameno, pravou ji vzal v pase a naznačoval pohyby, kterými je třeba uvolnit kříž jezdce a zároveň souznít s pohybem koně.
„Já ti rozumím, Jaroslave, dovedu si i představit, jaký pohyb mi chceš naznačit,“ vyrazila mu dech i další slova.
„Pak jsi ovšem geniální,“ pochválil ji po vteřině, aniž by dal najevo, že dvojsmyslu porozuměl. Vysvětlil Mileně, že koně povede otěžemi podobně jako bicykl a poslal ji kroužit na zahradu po oválné cestičce vyšlapané koňmi pod starými jabloněmi. Hodná ryzka Manca ji poslouchala.
Když k němu byla Milena otočená zády, přistavil si Manorku k betonové zídce kolem hnojiště a rychle na ni nasedl. Nechtěl, aby malá holka viděla, že nenasedá ze země. Připojil se na zahradě k Mance.
„Koně musíš pobízet stiskem holení při každém kroku, aby cítil tvoji aktivitu. Jinak se na tebe vykašle a začne se pást,“ pokračoval ve výkladu. „Ten vstřícný pohyb, vycházející z kříže, koně taky pobízí, musí souznít s jeho krokem. Otěžemi koně zlehka zadržuješ a současně jej aktivně pobízíš. Kůň se musí dostat do stavu, jemuž se odborně říká sebrání. Podsune při něm záď, přiblíží pánevní končetiny ke končetinám hrudním, vyklene krk do jakéhosi límce a nosní linii hlavy nese skoro kolmo k zemi. Ruce musí mít s hubou koně jemné přilnutí zprostředkované otěžemi, aby se cítil spokojený. Nikdy se nesmíš rukama chytat otěží, tahala bys jej za hubu,“ snažil se chovatel vysvětlit mladičké žákyni základní principy jízdy na koni. Úmyslně při tom používal odborná slova, ale byl si jist, že jim Milena rozumí.
Svým způsobem se zčásti předváděl, zčásti se snažil, aby skutečně pochopila, co má na mysli.
Vyjeli z vrat a odbočili vlevo k říčce Rokytce. Jaroslav přejel přes dřevěný můstek jako první, Manca s dívčinou v sedle jej ochotně následovala.
„Snaž se dál jet jako první, holčičko, kobyla tu šla tisíckrát a cestu dobře zná. Pojedu za tebou a budu ji hlasem trochu pobízet,“ vydal pokyn a pomyslel si – abych z vyjížďky taky něco měl a mohl jsem se koukat na její kulatý zadek a ostře se rýsující ramena, dlouhý krk občas probleskující mezi tmavými vlasy. Proboha, co se to se mnou děje, říkal si s hrůzou.
Věděl jistě, že Milena právě vstupuje do jeho života jako velká voda. Jako když se říčka Rokytka při velkém jarním tání rozlije po údolí.
„Něco tak krásného jsem ještě nezažila,“ otočila Milena v sedle koně po chvíli hlavu a vyznávala svoje pocity starému chovateli.
„Mám radost, že se ti v sedle líbí. Jenomže si nedovedeš představit, jak příjemné pocity budeš z jízdy mít, až se jezdit opravdu naučíš,“ uvěřil, že Milena na koni nikdy nejezdila. Je tak šikovná, že jí všechno jde samo od sebe. Pochopil, že s někým tak mimořádným se sejde jenom jednou za život. Najednou věděl, co cítí trenér, když se mu dostane do ruky talentovaný sportovec, o němž prohlásí – za několik let bude mistrem.
„Opravdu mě to naučíš, Jaroslave, budeš mít na mě čas?“ ptala se dívčina s neskrývanými obavami, protože tušila, jak Jaroslava vytěžuje práce.
„Třeba tě koně i já přestaneme brzy bavit, holčičko, zatím bych podobnou otázku cítil jako předčasnou,“ zchlazoval ji chovatel se skepsí, získanou celoživotní zkušeností. „Z holek, které u mě kdy začínaly jezdit, chová dnes koně jenom jedna. Jmenuje se Kamila, léta jsem s ní chodil. Má ve své stáji čtyři koně, tři z nich se narodili u mě, jeden její kůň je hříbě klisny, která se u mě taky narodila. V tom smyslu je to až dojemné. Nemyslím si, že by moji koně byli tak výjimeční, ale pomohla tomu nejspíš náhoda.“
Milena se na něj otočila a Jaroslav viděl, že má v očích slzy. „Proč si to o mně myslíš, nejsem přelétavá. Básničky taky posílám jen tobě a publikuju jen v tvém Divokém víně,“ vypovídala zalykajíc se slzami.
„Nemyslím si o tobě nic špatného a ani bych v tom nic zlého neviděl, kdyby tě koně přestali zajímat. Je to běžné, setkal jsem se s tím tisíckrát v životě,“ použil vysoké číslo úmyslně, ale nebyl daleko od pravdy. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století chodily ke koním denně spousty holek a všechny to přestalo bavit. Dnes nepřijde vůbec nikdo, jak je rok dlouhý, aby se zeptal, jestli by nemohl chodit pomáhat do stáje. „Až dosud jsme si psali prostřednictvím internetu, což je daleko snazší než se potkávat v reálu. Navíc když jsou setkání spojena s tvrdou prací u koní ve stáji. Jednou je horko a jindy zima. Každý den nesvítí sluníčko,“ snažil se jí vysvětlit svoje zkušenosti. „Ostatně, holčičko, vidíme se dnes podruhé v životě,“ zakončil svůj negativistický projev.
„A proč jsme si tedy tak blízcí?“ uzemnila jej mladičká dívčina jedinou svojí otázkou.
„Cítím to taky,“ odpověděl po pravdě. Ale už nedořekl, že podobné slavnostní pocity měl ze setkání už mnohokrát v životě a pokaždé se sympatie postupně vytrácely. Nechtěl ji od sebe vzdalovat, přestože si plně uvědomoval absurditu svého a jejího vztahu. „Nejraději bych byl, kdybys měla pravdu, holčičko!“
Starý chovatel koní a mladá básnířka projeli obvyklou trasu hájeckých vyjížděk. Podél údolí Rokytky se dostali až ke kostelu svaté Markéty a ke středověkému sídlišti ohraničenému vysokými valy, místními nazývanému Šance. Pokud si někdy Jaroslav nasedlal koně, vždycky zamířil právě sem. Má k tomu místu hluboký vztah, ale nechtěl zatížit básnířčinu duši svou zpovědí. Ostatně není vyloučeno, že o něm ví sama víc, než říká. Milena byla najednou tichá jako pěna. Snad se soustředila na vedení koně.
„Pojedeme zpátky, napoprvé toho je až dost,“ navrhl raději chovatel.
„Zítra tě bude bolet zadek, holčičko.“ Klisny šly domů ochotně jako vždy, když se kůň vrací do stáje. „Počítej s tím, že kůň na cestě domů se spíš rozběhne, spěchá do stáje, těší se na krmení,“ upozornil Jaroslav mladou básnířku.
„Cítím docela zřetelně, že jde rychleji,“ informovala jej Milena.
„Tak ji drž na otěži, aby tě respektovala a nerozeběhla se sama, to je její přirozená tendence,“ poučoval svoji žákyni.
Sesedli před stájí, Milena seskočila, jako kdyby seskakovala celý život.
Jaroslav ji poučoval: „Když sesedneš, povol nejprve sedlo. Kůň to chápe jako odměnu. Teď oduzdíš a dáš jí stájovou ohlávku, abys mohla koně podle potřeby převádět. Dnes je teplo, takže se mohou celé osprchovat hadicí. A pak je třeba vyčistit kopyta háčkem, jestli se do nich nezarazil kámen nebo jiný cizí předmět. Ale to udělám sám, ty se jen koukej,“ komentoval chovatel svoji práci. Mileně dovolil, aby klisny osprchovala a prováděla, dokud neoschly.
„Už jsou suché, co teď?“ volala po chvíli holčina chovatele.
„Odvedeme je spolu do výběhu. Dávej pozor, ať tě neporazí, do výběhu se těší ze všeho nejvíc. Pustíme je obě současně!“ vysvětlil.
Klisny vyrazily cvalem za ostatními koňmi ve výběhu.
„Vyjížďka byla jeden z mých nejkrásnějších životních zážitků. Budu mít o čem psát!“ slibovala básnířka. „Ale teď uklidím stáje,“ rozhodla se sama a chovatel byl rád, že jí nemusí vysvětlovat, co následuje po vyjížďce.
„Ukážu ti na jednom boxu, jak se uklízí. Vybírají se jen kobylince a mokrá podestýlka, suché se pak rozhrne a navrch pocukruje čistými pilinami,“ předváděl jí svoji celoživotní práci. „Není-li u koní dělník, dělám to sám.
Dnes má volno. Pravda je, že za poslední rok mě při úklidu moc vidět nebylo,“ přiznával.
Milena proběhla stájemi s lopatou a koštětem jako jarní bouřka. „A teď něco uvařím k obědu, jestli dovolíš,“ vběhla opocená a s červenými tvářemi do domu.
„Dovolím ti cokoli, hlavně když nemusím vařit sám,“ oddechl si a s hrůzou očekával, co mu holčina předloží k obědu.
„Necháš se tedy překvapit?“ zeptala se s tajemným výrazem v líbezné tváři.
„Překvapení od mladé dámy je vždycky nejkrásnější,“ pronesl jednu ze svých častých vět a šel psát. Za půl hodinky se ozvalo dupání po sedmnácti dřevěných schodech vedoucích k jeho pracovně a ložnici v prvním patře domu.
„Oběd je na stole, Jaroslave. Umyj si ruce!“ přikázala přísně. Jaroslav seběhl do jídelny a zíral na prostřený stůl s rozloženými miskami, sklenicemi a příbory.
Milena nic nepokazila. Polévka z pytlíku chovateli chutnala, jako kdyby ji servírovali v nejdražší pražské restauraci. Třeba U Malířů. Následovala vepřová kotleta, již dívenka pečlivě vykostila, a orestované brambory. Uprostřed stolu trůnil šopský salát ochucený přesně podle jeho představ.
„Jsi hvězda, holčičko,“ pochválil ji Jaroslav, přitáhl si její pravou ruku k ústům a lehce ji políbil. „Půjč mi ještě levou, prosím,“ požádal Milenu a dotkl se dvorně rty i její druhé ruky. Podařilo se mu, co zamýšlel.
„Ještě nikdo mi ruce nelíbal, Jaroslave. Jsi první!“ pronesla zjihlým hlasem.
„Je hezké být první!“ radoval se starý muž.
„Budeš první!“ důrazně odpověděla Milena.

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další