|
na další stranu
Zora Wildová
CÍLE DOSUD V PLNÉ SÍLE
Od jednoho k druhému
brousím po světě celé míle,
za sebou již pokořené
a před sebou ještě ani netušené cíle,
skryté v nedohledné dálce za špalírem
lip nebo líp, v už nastoupené cesty povlovné zátočině;
vím, courám se nemožně
co noha nohu mine,
míjím však i nohy jiné,
velké, malé, pokulhávající
i jaře rázující po pěšině jako při vojenské defilírce,
za pochůzky bezcílné i cílů chtivé,
cílů dosud v plné síle,
kterých se ovšem jenom nějakým šourem,
nějakým poctivým krok za krokem,
ale leckdy ani tím nejrychlejším a nejšikovnějším zákrokem,
nikdy plně nezmocníme.
S POCITEM DOMOVA HANEBNĚ ŠVINDLOVAL
Naprosto netuším,
čím si mě dokázal tak snadno kolem prstů
svých věčně černě hulících továrenských komínů omotat
můj rodný kraj na okraji města, světa, života,
že mě na tak dlouho naučil na pouta.
A přitom s pocitem domova hanebně švindloval.
Avšak rodič, který si činí nárok být potomstvem milován,
se takhle surově k vlastnímu děcku nechová.
Proto jako by básník Nezval právě mě citoval,
když napsal,
ačkoliv nač si zrovna on mohl stěžovat,
vždyť ho k nám nikdo nezval:
„Děsil jsem se vždycky Smíchova.“
Jenomže já to nikde jinde líp neznám,
a proto se tu už brzo nechám taky pochovat.
MRAK ZA MRAKEM
V noci bývá pod mrakem i za mrakem.
I když sprchne. Třeba pouze náznakem.
Nebo když nás opravdový liják parádně propláchne.
I v dál táhne-li dál bez krůpějky ukápnutí mrak za mrakem.
Ale též, když se nám jeden navždy nad hlavou zahákne.
Ba i tehdy, když se opona roztáhne až úplně do kraje,
jenomže to dlouho slibované představení se ještě pořád nehraje.
NA DVOU PAŽÍ ROZPĚTÍ
Zčistajasnaslunečna déšť.
Deštík moldánek.
Jen na suché pokropení
pestrých koberečků polí
věky úmorně vetkávaných
do krajiny našeho náhodného přebývání.
Na kterou jsme si pro svých mizerných pár let
zvykali celá staletí.
Na pohořími kamení majetnicky ohrazené,
chytře opevněné a obezřetně opancéřované azylové území.
I zajetí.
I na neprostupnými pralesy vykolíkovanou ztichlou náves.
I hlučné, vzdorovité a bojechtivé náměstí.
I oltář rozhořčeně a okázale odsvěcený.
I kornout cukrkandlového dojetí.
Na tu křupavou kůrčičku planety
o velikosti na dvou paží rozpětí.
HNED SEM, HNED TAM
Co svět světem stojí,
ani chvilku nepostojí.
A k tomu se ještě pilně hroutí,
hned sem, hned tam,
jak se stěny té roztrhané chajdy do stran bortí,
až to rmoutí i srdce z pouti,
jak se vrtí jako rejsek v suchém proutí
a jak do serpentin volant kroutí
na té své krkolomné a křivolaké cirkusácké cikcak pouti.
ŠÍLENĚ, JENOMŽE ZASE NE TAK PŘÍŠERNĚ
V našem mírném klimatickém pásmu
je opravdu příjemně,
žádný úmorný hic a tím méně safra mizerně.
Všecko, co od přírody a vyšší moci dostáváme nebo postrádáme
nebo si na horší časy odkládáme,
známe pouze ve velikosti, jakosti a množství přiměřeně úměrném,
relativně i absolutně plus minus přibližně průměrném.
Prostě u nás se nenarazí na rozměry, rozmary či diskrepance
jakkoliv extrémní, natož nezměrné.
A rovněž poměry, byť se nám z nich občas dělá špatně,
můžeme při jisté dávce tolerance
pokládat za poměrně mravně nezávadné.
A výdělky za vcelku valné,
vyhlídky za perspektivně značně vábné,
kdežto choroby za nikterak mimořádné.
Proto si v ničem násilí nečiníme,
neloudáme se a už vůbec se nehoníme,
spíše si tak nějak vyhovíme,
zázraky nežádáme, nemožným nesloužíme.
A když se nás někdo zeptá,
jak se daří, jak se máme,
říkáváme, ále jako vždycky šíleně,
jenomže zase ne tak příšerně.
BEZ ZKUMAVEK OD KRVE
Kdyby existoval lakmusový papírek taky na bolest,
ihned a bez zkumavek umazaných od krve
by se vědělo, jak kdo na tom je.
Protože už v prvních dveřích
by každý dostal ten jasný, neúplatný a neomylný verdikt,
ten malebný obrázek všeho svého trápení
co nejbarvitěji vylíčený.
I bez složitého laboratorního vyšetření.
I bez absurdního lékařského vysvětlení.
I bez šokujícího mediálního odhalení,
I bez zdlouhavého soudního přelíčení.
A dokonce i bez starého školního vysvědčení.
NIKDY NIKDE NEPŘEKÁŽET
Až budeš kolem mě opět nevšímavě kráčet,
dej prosím hlavně pozor
ať mi aspoň moje úspěšnější,
moje pružnější a družnější druhá já,
mého nejlepšího strážce,
moje nejoddanější, nejvěrnější a nejhbitější páže,
příliš surově nepošlapeš!
Ten s mého čela svátý mráček,
jenž dokáže slunce zhášet,
a pak se sobě sám v sobě ztrácet,
do veselí chmury vnášet
i slzy pláče shovívavě snášet,
co bylo dlouhé, odbýt v lapidární zkratce,
kdežto co se zdálo krátké,
nad tím bez konce rozplývat se;
a taky při zemi se ušle vláčet
nebo naopak po kolmých stěnách
holými prsty až na vrcholek snadninko vydrápat se,
jenomže bez pevné opory se zase v mžiku skácet,
a ač těžce zraněn, vůbec nekrvácet,
jen si chvilku ukázněně poležet
třeba při čekání u tramvaje na zastávce
nebo jako parádně sťatý
vyválet se v blátě, a navíc přímo v jízdní dráze,
nedbaje, co je při tom v sázce,
ale jen se povoz přikodrcá,
znovu čile vstát
a ke svému místu, ke své přikázané značce
nejhustším davem bezohledně prodírat se,
ovšem aniž by si troufl o kohokoli otírat se,
či snad, bože chraň a nedopusť, do někoho lokty vrážet...
prostě, co dovede být vždycky u všeho
a zároveň nikdy nikde nepřekážet.
MÍSTO OKA ZRALÝ KAŠTAN
Avšak jestliže podle zákona Šest,
paragraf Jako naschvál,
může mít kůň místo oka zralý kaštan,
pak celičká planeta Země může být,
aspoň co živa budu,
taky moje půda pod nohama.
Ta, co se často a lehko ztrácí,
i ta, co všecko zaseté pomstychtivě vrací.
A do níž se naše kosti časem ztrácí...
A ona si z nich dělá kostky hrací.
A PŘECE HRAJE
Čas je frajer,
co rád licituje,
avšak nerad přihazuje. A nejen zkraje.
A přece hraje!
I když to na nás jen tak hraje.
Aniž vůbec karty z kapsy vytahuje.
Zato výhry, i ty bez nároku na odměnu,
vždycky zavčas zinkasuje.
Poněvadž nikdy neprohraje.
Protože nikdy nedohraje.
Ani když se čas od času zvedne,
náhle od nás někam do pryč pospíchaje.
ABY ČAJ BYL VYPITELNÝ
Můj šálek s čajem sotva před minutkou
přes sítko přecezeným,
stojí na talířku najednou úplně jako opařený.
Avšak já ho přesto beru do prstů
a opatrně zvedám vysoko do vzduchu
za ten jeho boltec studentíkovsky rozpálený,
za ten provinilcův slech groteskně vytahaný,
za to všetečné,
za to nežádoucí odposlouchávací zařízení,
a nedočkavě a trošičku udýchaně
si jej přikládám ke rtům,
abych jenom jemu do ouška pošeptala
u velikém rozčilení,
tak co, kdy už konečně budeš dostatečně ochlazený,
aby čaj byl vypitelný?
TAM, KDE TO JEŠTĚ NEZNÁTE
Hvězdy na nebi, to je ovšem pro vás typické,
že nemáte ani zdání, jak jste ko(s)mické,
když ani nevíte, jak štěstím záříte,
když si svítíte tam, kam ani nesníte, že letíte,
jak se tak řítíte naplno rozžaté,
jak chvátáte někam, kde to určitě ještě vůbec neznáte.
A když si jenom myslíte,
že jste při tom v té sánské tmě
naprosto neviditelné.
Avšak já vás zvečera vídávám zřetelně.
A v noci vás mám nad hlavou
jako na dlani
i s lunou,
svou nezbytnou tabletkou na usínání,
se svou zázračnou pilulkou na spaní.
JÉMINENKU!
Jaká to ctižádost,
jaké to pnutí jen z jejího vnitřního rozhodnutí,
rtuť v teploměru šplhat nutí,
stupínek po stupínku se drát vzhůru,
výš a ještě výš bez spočinutí,
či jedinkým překvapivým vyšvihnutím
až na samotný vrchol, až na špičku všech špiček,
až přímo na výsluní,
kde se však podle zákona o zachování správných regulí
ona ani slunce navzájem určitě nijak neoslní.
A pak, jéminenku,
ta závratná kariéra pouze na chvilenku
skončí ihned,
jakmile navečer zase nemnoho ochladí se venku.
JAK JIM JEDEN PÍSKÁ
Vítr si zpívá fistulkou
a už týden má pusu zapnutou naplno.
A právě doholené stromy mu k tomu taktují divoce
proti navysoko nastlanými ukoptěnými duchnami
o to rozhořčeněji podmračené podzimní obloze.
Celá filharmonie dirigentů šermuje
hotovým lesem svých neurotických,
a přece buřičsky vzpažených a bojechtivě bodajících černokněžnických hůlek,
jak jim jeden píská,
když oblaka jsou taky ustaraná, k zemi přitisknutá, lidem blízká.
A PŘESTO HORENTNĚ VYDĚLÁVÁ
O tom, jak vysoko se vyšplhá účtovaná částka,
rozhoduje stejnou měrou nula jako desetinná čárka.
Semtam se mezi nimi sice,
jakkoliv pouze v suchých číslech, a proto jen v těch na papíře,
strhne jistá džentlmenská strkanice,
taková malá čistě politická váda o pozice,
ale koneckonců je to beztak jedna verbež, jedna pakáž,
jež se jenom fláká a přesto horentně vydělává,
zatímco ty, člověče s meluzínou v kapse,
na ni celý život tvrdě makáš.
ZDRAVÉHO UŽ VÍCE NEUZDRAVÍ
Jak je vítr zase zpátky
na své místo honem vrací,
tak mně na kolena jako na tamtamy
dopadají paličaté konce trávy psárky.
Zralé tuhé klásky
na stéblech té pravé polní, té od světské slávy.
Jenomže ona mě, obyčejnou, zatím ještě pořád slušně zdraví,
třebaže jen tím svým zuřivým divošským bubnováním.
A já dám hodně na pozdravy,
které nikdy nikoho ničím neurazí,
které každému přejí hodně zdraví,
co vždycky všecko spraví,
ale, jak známo a jak se praví,
zdravého už více neuzdraví.
PALEC O PALEC
Je dočarováno. Je dokouzleno.
Umyto a uklizeno.
A co zbylo,
na příští rok do komory odloženo.
I okoralé skrojky měsíců
i tichounce předoucí strojky hvězd.
I kočičí zlatinka opuncovaná jménem Pelyněk.
Na tom by nebylo ještě nic tak zlého.
Ale v té naruby obrácené,
z prachu a smetí a bílé ledové škváry mrazivé Mléčné dráhy
čistotně vyklepané
a do kouta vesmíru svinuté a zastrčené tmě
jsem si nakonec ukopla palec o palec.
O kámen ostrý jako plamen.
Jako řeřavý oharec.
|
