|
na další stranu
Zora Wildová
STRANOU HLAVNÍ FLOTILY
Lamentujíce na únavu
se k večeru vracívaly domů do přístavu,
kde na tyrkysovém tácu ze zvlněného plastu
v naší suchozemské předsíni
přes noc kotvily stranou hlavní flotily.
Zejména neforemných obstarožních
zaoceánských parníků
s vysokými černými komíny
a všelijakých podezřelých šífů a kocábek,
zralých leda k nějaké lajdácké prťácké opravě,
či fatálně zchátralých šlupek do tance o blátě
se moje elegantní bíle lakované lodičky,
na ztepilých čtyřhranných šteklíčcích,
štítivě stranily.
Po celodenním zápřahu
konečně zbavené svého nelehkého
a choulostivého nákladu,
sotva jsem je skopla s nohy,
usnuly, jako když je do vody hodí.
A ihned šly ke dnu.
Protože beze mě, co naplat,
beze mě ty až kampak prohnané podvodnice
ani tu kohoutkovou napuštěnou
v koupelně do zdymadla umyvadla
neuměly šlapat!
Leč já jejich posádka i kapitánka,
já jejich pádlem i ráhnovím s vlajícím plachtovím,
já jejich udýchaným motorem
s kolísavým lidským výkonem
převezená a vyšplouchnutá převoznice,
já jen jejich vinou hluboce nešťastná trosečnice
uvízlá na mělčině,
už na pevnině jakžtakž stála
a jako opilá, jako namol nabumbaná,
trošinečku vrávorala.
S puchýři, mozoly, otlaky a odřeninami
na patách i na palcích
jsem opustila jejich těsné a nepěkně zavánějící kajuty,
jejich mým potem a krví nasosané paluby.
Než se ráno opět čerstvá opět zčerstva nalodím,
než se do obou opět pořádně obuji,
než spolu opět rozjedeme nové každodenní závody.
Neboť s rozbřeskem na nás zase padne spěch
obkroužit, zbrázdit, obsáhnout, dobýt náš malý svět.
Načež, než řeknu švec, zvednu podpatek
a, k prvnímu kroku okamžitě rozhoupaná,
hbitě odrážím od prahu
a špičkami obrácenými vpřed
nám třem udám směr na Prahu
a na Národní hurá do práce.
(A pak do obchodů utrácet!)
Nejdřív spláchnuty Mozartkou,
jejích schodů staccatem kroků
šestkrát ostře a nakrátko
rozzvučenou kamennou kaskádou,
která se za deště měnívá v pádivé horské peřeje,
až dole na hlavní
mezi hradbami omšelé činžovní zástavby
v plen vydány
burácivému proudu časné městské dopravy
známými trasami rušnými třídami
i jejich křivolakých zkratek
stěží splavnými kanály,
z náměstí k náměstí, zatáčkou po zatáčce,
kde není šance stanout na zastávce,
my tím kypícím provozem prolítnem´,
ne nepodobny hrdlem přeplněné láhve
nepolapitelně vystřelené zátce,
dokud,
již v podhradí,
již za mostem Legií (ahojtě, Hradčany!)
na pravém břehu šumného toku řeky Vltavy,
nevklouzneme s úlevou znovu do úžin
a nenecháme se,
kam kormidlu kompas zvyku přikáže,
až do proděravění podrážek
cvrkotem zdejších ulic a uliček strhávat a unášet,
ony, už kapánek onošené a ucabrtané,
rychlostí průměrně zdatných chodců
cirka půl uzlu v hodině
podle mého předem striktně nalajnovaného
pendlerského itineráře,
a já na svých mým fádním a ustaraným životem
bez nadšení, zaujetí a otázek
poněkud vratce proplouvajících korábech,
předurčených střízlivým, avšak vytříbeným
designem celku i v detailech
se sebevědomě předvádět
na korzech a na plesech a na molech
ve vyhlášených nóbl snobských salónech,
a ovšem též,
kdykoliv si v nich odvážně
vyrazím s jistým lepým princátkem na rande,
jenže přízemní a nelítostnou realitou
mého všedního pracovního dne
odsouzené od data,
kdy u Bati zakoupeny,
kdy u pokladny z krabice a hedvábných papírů vybaleny,
k utrpení
dálkových pochodů po dláždění,
se, žalováno bohu Poseidonu, nikdy, ani o dovolené,
nevzchopí ke vzpouře
a nezavlečou mě, a třeba i násilím, někam na moře,
zakusit tam rozlíceným hurikánem
rozběsněné vlnobití za bouře,
co i nejsrdnatější námořníky,
i skaliska příbojům po věky se zpěčující,
i každý ostrov, ba i kontinent,
natož mě,
naučí jakože pokoře,
anebo už u nás kousek za domem
se mnou nehamtnou, čvacht!
rovnou do louže…,
když jindy
i před směšným flíčkem rosou navlhčené hlíny
mi ještě na poslední chvíli poručí plnou parou uskočit,
aby se z ní, cimprlíny, nenapily
ani pavoučí nano prasklinečkou
ve své půvabně vyklenuté přídi.
Vždyť i za oné paměti nehodné letní průtrže,
jež spustila se
ve finále naší veletajné noční akce na Bertramce,
no, jak ty si na mě tehdy duply,
že ať je zuju ruče a bosá popadnu do náruče
a spasím pod deštníkem,
aby se při své velikosti téměř sedmatřicet
nestaly v důsledku jenom jakési zanedbatelné havárie
na přetíženém a poruchovém vodojemu nad Atlantikem
druhým Titanikem.
|
