na další stranu
Zora Wildová
Pomluva
Přiznej se, že to vím!
Co, to ti právě nepovím.
Ty tak jako tak odsekneš - nejapná pomluva!
Ale kdyby aspoň všechna láska světa
byla jenom tvoje zásluha!
Pravda trochu hravá
Podle tebe sněží
a podle mě to pořád nepřestává
z nebe hejna bělásků invaze třepotavá.
Avšak nač ten rozpor
mlýnkem hádek stále znovu přerovnávat.
Vždyť sníh i běláskové mají podle lidí
jednu a tutéž povinnost:
na svět mezi nimi potichounku jako pláč usedávat.
A pak bídně zhynout
pro svá sobě svatá lidská práva!
Což je, pravda, pravda trochu hravá,
jako když se víno po douškách usrkává.
Víno bílé, jež na jazyku ráda dlouho načechrávám.
No prosím, čím vším je vinna
tahle vinná šťáva!
Moje váhavost
Váha = na jedné misce cukr
a na druhé sůl.
Rovnováha = rovný díl obého.
Půl na půl.
A moje váhavost?
To, když ten pečlivě navážený cukr a sůl,
obého půl na půl,
tu dvojnásob bělostnou krupičku
sesypu na jednu celou bílou kupičku.
A dobře promísím.
Pak nasliním prst
a tu krupičku, celou tu úbělovou kupičku
jím až na dno probodnu.
A co na něm ulpí,
chtěj nechtěj,
buď jak buď
rychle olíznu.
Fuj, ta chuť!
Důkaz
Než vyjdu z domu ven,
možná ze strachu před světa odsudkem,
mne zbabělý kousíček pokaždé potajmu uvázne
v našem velikém kulatém předsíňovém zrcadle.
Mé podoby zdánlivý a převrácený obrázek,
jenž je mé totožnosti věrohodným průkazem,
který je mé existence neklamným důkazem...
doma na zapřenou vždycky aspoň zpolovic
vězet zůstane
v našem převelikém kulatém
předsíňovém zrcadle,
dokud se nevrátím,
dokud na něj můj zrak
zase maně nepadne...
Každý máme svůj důvod
Podzimní vítr listuje ve stromech
a ty v knihách mnou kupovaných.
A já zase v tvých dopisech
jinými ženami podepsaných.
Inu, každý máme svůj důvod
k růžků nervóznímu cupování.
Cosi modrého
Ať zapomenuta je otázka,
sotva utrousíš
svou velkou správnou odpověď!
Ale než stačíme oči zadržet,
jaru se povede
to co vždycky.
A srpen bude zase první,
kdo si pomyslí něco modrého o švestkách.
Tak mizí jeden rok ve druhém
pro trilogii opuštěnosti starých žen,
kterým život už náležitě vysvětlil,
že není šejdíř,
proklatec
a cirkusák.
A že dávno tomu,
co bylo nejinak.
Copak vím?
"Smím?"
"Copak vím?"
"To je tím, že..."
"... že netuším."
"A co když se přesto pokusím?"
"Ale až se na to připravím!"
"Ó, probůh, jak a čím?"
"Snadno a rychle úžehem měsíčním."
Příliš se to otočilo
Letos třináctého srpna
třetí rok jsi mrtva.
Takže teď už mohu svému smutku všecko věřit.
A taky se mu se vším svěřit.
Smutku bez příhod,
v němž se mi nesčíslnem houslí hraje o život.
A já vůbec nechci vědět proč, proč, proč?!
Ostatně vždyť si ani nevzpomínám,
čím sis u mne tolik zármutku vysloužila.
Ale dnes ti už nic nevyčítám.
Ač by bylo co, neříkej, že ne,
moje zlá dobrá vílo!
Jenomže časem se to nějak otočilo.
A mně na dlani vyrašilo
ulomené muší křídlo.
Otázka odpovědi
Na každou svou pochybnost o světle
dostávám jedinou a pádnou odpověď: stín!
Avšak znamená takový stín ano, či ne?
Nebo případně
to něcičko mezi?
|
