na další stranu
Zora Wildová
Něco by tu mělo být mým domovem
Do města je to od nás sotva skok:
dolů pod kopec a pak hned za rohem,
před zplundrovaným Malostranským hřbitovem
počkat si na tramvaj,
jež je vzdor kolejím
spíš než skutečností
přemrštěné fantazie
fantastickým výkonem.
Moje Magnetová horo,
můj Smaragdový ostrove,
vím, něco by tu mělo být mým domovem.
A šťastným, jak se dočítám
v ctěného života
přemoudřelém zákoně.
Jenomže já,
já pokaždé
s brekem či plačky táhla tímhle Smíchovem!
Zklamání
Slib ještě zatvrzeleji trvá na svém,
ale já už slevuji.
Proč se už nedokážu spolehnout na to,
že tě miluji?
Na lest jedinou,
absolutní
a univerzální
pro všechny banality
zklamání?
Zášť
To se tak někdy přihodí,
že se město náhle a nečekaně
potká s labutí.
U řeky mlhou zasekané.
Pod skruží mostu, co umí vodou couvat.
Bravurně.
Bez hnutí.
Zneuznaně.
To se tak někdy stane.
Ale zášť, tu opravdu nic nenutí
potkat se vráz s městem,
řekou,
labutí,
protože sen i skutečnost má vždycky na svém břehu,
na své straně.
A krom toho si už zprubovala zásady světa
světem zásadně odmítané.
A snaživě a uceleně vnikla do problému
být na život sama.
Nebo s nějakým pitomečkem
důkladně zahrabaná.
Ona!
Vlastně jenom kvůli lásce nepoznaná.
Pro lásku navždy odepsaná.
Láskou nenávistně podupaná.
Hrušeň
A vrány se vrhly nebi do tváře
s křikem,
s úděsným černým bengálem.
Skoro s života přísahou,
jen aby steskem nezkormoutily stopu mou
v závěj zvesela vepsanou.
Kdesi opodál nedaleka,
kdesi ve vsi
vypískla neděle.
Teprve o polednách ji za nohu
stáhli s postele.
To by ale nikdo nevymyslel,
že vpolou dne třikrát bílého
dokáže stará hrušeň zabloudit
a zmrznout na krok od cesty.
Že právě dnes
ji omrzí kvést
až do nebes.
Věci k ponechání
Je to takový hloupý jarní zvyk
starých svědomitých hospodyň
jednou do roka obrátit naruby celý dům,
byt či aspoň spíž
a kdejaký kout do čista vysmejčit,
dokořán rozzívnout každou skříň
a s výkřikem rozkoše
tam cosi zapomenutého zase objevit.
A taky zásuvky dnem vzhůru rázně
na podlahu vyklopit
a nitku po nitce obsah roztřídit
na věci k ponechání
a krámy k nasycení popelnic.
A pak nás v půli snažení zlomí únava
a ruka i vůle zaváhá
a přikrade se pochybnost
nebo ještě lépe zlost
na tu všeho zbytečného harampádí
svatou psí příchylnost.
Až se tě zeptám
Ty patrně už vždycky budeš vědět,
co mi odpovědět,
žádám poslední verzi přirozeně,
až se tě zeptám,
až budu chtít vysvětlit...
Existují lži,
které nepotřebují žádné datum.
Ani pravdy arogantní ultimatum.
Které se hodí do každého počasí.
A ke každým mým novým šatům.
|
