na další stranu
Zora Wildová
Nic
Dokud se nezřítí deštného domu krov,
já ohněm budu zbavena života nevýhod.
A slunce se jako stín
bude v prachu země popelit.
Ne, určitě nemyslím hned na nejhorší!
Jenom na to nic
v nepřeberném množství.
Co?
Co mi v létě nejkrutěji chybí?
Popiračský duch zimy.
A v zimě se zase velmi divím,
kam se poděl léta
ne bezdůvodný pocit viny.
A na jaře trochu postrádám
hmotařskou filozofii
podzimních dýmů a par.
Zatímco na podzim se mně výrazně nedostává
starost jara,
aby smrt,
jež z nás neustále po kouštíčkách
uždibává,
nikdy neustala.
To neuhlídáš
Vesmíru Nejpečlivější zahradník
mou hvězdu hluboko,
hluboko do tmy
zasadil.
A nevzešla k žádnému uzření.
Ani o půlnoci,
ani k poledni.
To neuhlídáš...
Mezi dnem a nocí
bývá ostří do teninka vyklepané.
Jím trochu seknout
a tvému slunci hlava hned upadne.
Ještě
Pusť mě,
ať tím pevněji já se tě mohu držet!
Ať na to sevření
mohu plýtvat silou.
Ať jí mé ruce nikdy nepozbydou.
Ať důvody k ní ještě aspoň chvíli nepominou...
Tím spíš
Měřit v malém,
tomu ty říkáš smysl pro detail.
Ale lásky nemá-li ze světa ubývat,
oč já tebe míň,
ty mě víc musíš mít rád.
A tím spíš,
že tenhle nápad nese punc pravosti.
Svého druhu hotový klenot
fantastické vzácnosti.
Totiž vidět vlastníma očima totéž co ty,
pak černá ne že by nebyla zas tolik
nepodobná bílé.
Jenomže na tenhle grafický list
bys mi musel půjčovat i svoje čtecí brýle.
Snadný cíl
Chci najít víc,
než jsem kdy ztratila.
Tak zklamání začíná.
Chci, abys mi vrátil víc,
než sis u mě kdy vypůjčil.
Mého zklamání snadný cíl.
V Mozartce
Schodů jako do nebe...
Kdykoliv po nich stoupám,
hledím zarputile jenom a pouze před sebe.
Mrzutě křešu podpadky
o špatně vydlážděný chodník
pod strmou strání,
pod vyčáplými stromy
a podél starobylé zdi z režně bílé opuky.
Uháním či se loudám po cestě,
nad níž lampy bývají leda terčem pro kluky.
Bože, už celý věk
tudy pendluju tam i zpět,
večer domů na kopec
obtížena každodenním nákupem
a ráno pak zase dolů hned,
kde číhá cizí, širý, rámusivý svět
na konci
toho rozverně červeného zábradlí
uprostřed,
té mého života nitě hedvábné,
té spolehlivé hůlky do ruky starostlivě podané
všem chodcům na potulce případné
ošuntělým, zasmušilým, začouzeným
Smíchovem.
Zájmeno
Ne, nebude to žádný slavný citát,
když si přiznám, pouze moje chyba,
že mi život
místo zdvořilého oslovení
klade před jméno
jenom jisté otřepané zájmeno.
Kočka
Proč kočku každé pohlazení tolik rozruší?
Protože jí chlupy rostou přímo na duši.
Nikde nechrouní tak blažená,
jako když dřív, než se od oběda zvedneš,
ti zalehne kolena.
Rázem mezi vámi není rozporu
v něžného ujišťování
nekonkrétním hovoru.
Ale jakmile jí laješ a něco hrozivého říkáš, nevěřícně ti k ústům čichá.
A že je toho právě akorát,
že by ses té dolezy nedovtipné
pokud možno zbavil rád?
Té trapičky s pazoury necitelně sekajícími
v neviňoučkých potyčkách?
Shodit ji rozzlobeně na zem,
to zdaleka nestačí.
Leda jí tak za ocas vynést z domu
až na zápraží.
Čímž ovšem riskuješ
noc nesnesitelného kočičího mrouskání.
Čímž také ty máš po spaní.
A ráno zdrchaný
ji najdeš svěží, napruženou a brutální
u svých dveří jako na stráži.
A když jí stojíš za to,
ihned si tě zase přivlastní,
jen co dosedneš
ještě polonahý k snídani.
A má se k tobě ostovíc,
sápajíc se opět na tvůj klín
pro tu slanou mlsůtku,
kterou ti smí lízat v podpaží.
|
