na další stranu
Zora Wildová
Pořád na stejném místě
Já se tam taky vrátím.
Tedy až budu mít kam.
Vrátím se, přestože couvat
nepatří k mým zálibám.
Avšak pro každý případ
se na cestu přichystám.
Ačkoliv co člověk potřebuje, je-li sám?
Sám, byť spolehlivých kamarádů
mám přeplněný adresář?
Jenomže letos opět vyšel nový jízdní řád...
A v něm se opět vůbec nevyznám!
Naštěstí příliš nespěchám.
Tak proč tak nedočkavě
hned do prvního vlaku nasedám?
Jen ještě lhostejnému nádraží v duchu zamávám...
a pak honem odtud pryč
vstříc milosrdným dálavám.
Že si pořád na stejném místě připadám?
Navzdory za oknem vzad
se bezhlavě vrhajícím krajinám?
To je tím,
že je od vzpomínek ledva rozeznám.
Prosba
Mých všedním útrap zpupný proroku,
obsáhlá kniho mile nejapných výroků,
všetečný práskači mých slabostí,
taškářského drbu povážlivě vykasané obočí,
malicherný smutku
chytající se každé záminky,
vzletná nadsázko pod notami,
aspoň ve hněvu buď
prosím
hodný a vzorně vychovaný.
Jak s tebou počítat
Stát se tak matematice příkladem,
my dva jsme rovnice o jednom neznámém.
Něco však přesto na tebe vím:
pokud ti správně porozumět chci,
musím, co řekneš, pěti vydělit
a co uděláš, znásobit deseti.
A tento výsledek,
pro větší dojem snad,
umocnit trojmístnou cifrou
tvých směšných zrad.
Tudíž s pomocí zákonů, vzorců a tabulek
věd exaktních
se v tobě nelze přepočíst.
Až do konečného vykrácení
všeho zbytečného v závorkách.
Nu, ještěže aspoň při hodinách
pravd matematických
se dá s tebou počítat.
A přece zabila!
Právem,
jestli v tom dni exemplárně provinilém,
jestli v něm aspoň trochu hrklo,
když tě ze svých rozepjatých rukou
pouštěl k zemi náhle mrtvou.
Smrt, už taky žádné famfárum,
ale ještě plná elánu,
přispěchala celá uctivá,
jak nikdy před tím nebyla,
a přece zabila!
A nedočkavá paměť
ihned lačně
otevřela závěť.
Jenže proč je mi tolik smutno?
Smutno nad míru k smutku nutnou?
Tam, tam nelze nevědět...
Stačilo by vzkázat,
jen mlčky povědět,
cože to bylo dosud,
život zlý, nebo dobrotivý osud?
Měsíc
Nad oknem mé ložnice se měsíc zavěsil.
Hlavou dolů
na černé římse noci
se drží ze všech sil.
Strnulé soví oko,
rozžaté návěstí neřesti.
Loupežník skoupě krvavý,
jenž nezná skla ani slušnosti zábrany.
Drze hupne na mé privátní území
a ihned mě správně vyhmátne v posteli:
„Jsi to ty?“
„A co má být?“
Ale už i já se raději chytám pelesti.
„Pusť se“, zavelí, „nebo ti prokousnu zápěstí!“
„Ruce zavrtám do deky.“
„A co spasí tvůj nos před mými vilnými doteky?“
„Schovám ho mezi polštáři.“
„Okolo založím z ohňů požáry!“
„Abys mě zaživa upálil?“
„Jako koblížek na pánvi usmažil.“
„Motiv z pohádky!“
„Uvízl mi za drápky“
„Divná špína, strašné pořádky!“
„Máš talent pro hádky!“
„A též žaluzie a rolety...“
„Dřív tě unesu ven do tmy na výlet století.“
„Tedy až na Měsíc?“
„A taky nadlouho. Přesně na měsíc.“
„A tam...? A pak...?
To nic dobrého nevěstí!“
„Inu, když jsem to strnulé soví oko...
A rozžaté návěstí neštěstí...
A loupežník málo krvavý,
co se nad tvým oknem
hlavou dolů
na černé římse noci
z posledních sil
oběsil.“
Zkratkou přes les
Před sebou slunce cvrnkám,
za sebou courám stín.
Tak darebně, aniž chci,
se kamsi tackám cestami
určitě ne pravými.
(A ohlížím se, protože vím,
že za mnou nikdo nejde.)
Přitom sotva zdvihám nohy nad zemi,
v celém těle bolest k zbásnění.
Ano, i duši jsem zpotila
svými potrhlými vizemi.
Teď jen o jistojistých snech zdá se mi.
(A sálající slunce si mě
nadeběhlo zkratkou přes les.)
Právě
Na konci týdne dva dny věčné samoty.
A mlčení do úplné němoty.
Proto jaký div,
že v pondělí ráno
mám s hlasem trošku trampoty.
A taky se slovy,
která mi po tom průkazném důkaze
své zbytečnosti
určitě ze vzteku a ješitnosti
shodila za skříň
zrovna ten nejštěbetavější slovník.
|
