na další stranu
Zora Wildová
Ani náhodou
Škoda, že neumím jiná slova,
než ta nevýslovná.
Ta, která nechtějí v písničkách rámusivých
hlučnému bubínku přizvukovat.
Jako by nevěděla,
co žádá doba.
A že taková ani u stánku se slevou
nelze prodat.
Ba, ani zadarmo je nikdo nechce.
Ačkoliv já jsem k nim nepřišla zas tak lehce.
Brýle
Nejzvědavější z mého já
jsou na mém neprůbojném nose
podnikavě nablýskané brýle.
Neboť ony první musí všechno vidět.
A shledat přinejmenším
za velmi překvapivé.
To ony vybírají mému pohledu i životu
ty správné cíle.
To ony se na mé tváři tváří
tu moudře, tu pošetile.
A když na to přijde,
rovněž se rády něžně orosí
a popláčí si zjihle.
Zatímco oko, krčící se v jejich stínu
a o obraz světa tak vcelku málo zasloužilé,
mžiká provinile
a hýčká spíše vnitřní vize.
A čeká, až co na něj zbude.
Až co mu k prohlédnutí přenechá milostivě
jakési sklíčko arogantně uhrančivé
a přehánějící přesně podle
lékařem předepsané dioptrie.
Samota
Moje samota se zpravidla skládá
ze mne a ze světa.
Ze světa bez jednoho jediného člověka.
Moje samota je celým městem obydlená,
městem podivného jména.
Moje samota s klidem a bez rozpaků
nadrape listovní tajemství rovnou na obálku.
Na obálku, jež nepotřebuje žádného listonoše
a žádnou schránku.
Ovšem za případnou odpověď
všem vděčně poděkuje
už k nejbližšímu svátku.
Upřímně.
Na památku.
Zkušenost
Podzim je jako křtění ještě nenarozeného.
I jako prorokování osudu dávno minulého.
A taky ode všeho dobrého
trochu zlého.
Jelikož mám dobře vyzkoušeno
na cestách z vršku skrznaskrz smíchovského,
jak to zpropadeně klouže
po zlatém dláždění listí spadaného
v přívalu deště do záklonu
vichrem vrhaného.
Zazdání
Noc hlučně rozkřesala den
kamenem o kámen.
A tma zakřičela jako havran vykrákaný
za moje černé vlasy.
A mně se náhle zazdál o snu sen.
O snu, jenž byl právě ze spánku probuzen.
I nastalo ani tenkrát, ani teď,
ani na okraji, ani uprostřed.
A ani slast,
ani lůžko zcuchané
nebylo třeba vymýšlet.
Stejně jako sen,
který se mi zazdál odcházet
v tvých trepkách
a v tvém županě...
Zimy
V mžiku se v zimě večer vytasí
s tmou a hvězdami.
Jako mě moje duše ihned smutkem zavalí,
kdykoliv si zamane
se světem mě znesvářit.
Proto až se my dva
opět v pět
tam venku na smluveném místě setkáme,
rychle mi podej teplo svých rukou.
Nebo aspoň jím vyhřátou rukavici.
Za mrazu se mi bude hodit,
zdrží-li nás nákupy na ulici.
Nutné pochůzky městem jsou pro mne
poslední záchranou před cestou domů.
Kvůli tomu tolik utrácím v obchodech,
věřil bys tomu?
A tak se naše nejlepší léta
stávají našimi nejlepšími zimami.
Brzy bude zase svátek ten a ten,
bože, už aby byl za námi!
Mžení
Tento déšť,
jenž o střechy města ledva poštěrchává,
se dnes ve slušnosti přímo překonává,
když si mě jen tak mživě
přes promáčený kabát oťukává.
A já, také ke zdvořilosti vychovaná,
se mu za to klaním, záda do hrbata.
Déšť jemným sítem prosívaný,
padá na svět z božích prstů
ledabyle vyluskaný.
Vlastně pouhopouze poprchává.
Každá kapka vody
z nebe pomaličku, bolestivě vyhnisává.
Aspoň tak
Pokolikáté už ti tenhle lístek posílám.
Až je z toho celý zprohýbán.
Píšu na starou známou adresu,
ale pro jistotu ho na určené místo
sama zanesu.
A tam ho hodím do poštovní schránky,
aby se opět, jak ty tvrdíš,
beze stopy ztratil.
Avšak podle některých neklamných známek,
podle tvých čerstvě ovázaných ran
poznávám,
že byl čten
a že ťal do živého,
byv správně pochopen.
Dům s čapkou z mědi
V tom městě,
o něž se s tebou dělím
a v němž nic mého není,
brodí se řekou most,
kámen kamenem ozdobený,
pro nás jediný,
a proto bezejmenný.
A od něj dál,
neznatelně doleva,
uhýbá ulice jako po vymření,
kde si každé jaro dopřává ažaž času
na rozmyšlení,
a v ní dům s čapkou z mědi
a s číslem z posloupnosti
mysticky vyvrženým.
A uvnitř sedím já v zatraceném roztesknění
a vím všechno,
co je k nevědění.
Kratičká
Přihodila se mi písnička.
Prapodivně pohrdlivá a kratičká.
Jako krupobití jablek,
když na konci léta
ze stromu duši vytřásají.
A kdyby jenom to!
Stalo se mi také milování.
V prvním usínání
prapodivného smutku holedbání.
Zrcadlo, zrcadlo
Zatímco každé jiné zrcadlo
obdiv světa rádo a zasvěceně opětuje,
to moje předsíňové při pohledu na mě,
ač sotva po očku mě pozoruje,
skutečnost jenom mrzutě
a neochotně konstatuje.
Totiž, jak se záhy ukazuje,
ve skutečnosti se s mým obrázkem
pranic nemaluje.
Ostře namířeným prstem
mě svému blyštivému lesku
nelítostně podrobuje
v okamžiku pro mne víc než krutém.
A pak mě tím trapným sklíčkem
jako u lékaře
drobnohledně kontaktuje.
Ovšem vlastním přesvědčením
se ode mne na celé hony
až nedůtklivě distancuje.
Podobu ostatních možná poctivě odráží,
čili reflektuje.
Nebo aspoň uctivě respektuje,
mne však spíše odrazuje
tím, co banalit na mě najednou rozbaluje.
Nebo naopak
mě snad z čehosi děsivého obviňuje?
Aniž mé jméno vyslovuje?
Aniž jej zatajuje?
Pravda se lží méně kontrastuje
než já, jak se znám,
s tou, o níž mě přímo ode zdroje
tak zevrubně a indiskrétně informuje.
Když nás spolu takhle chladnokrevně
konfrontuje.
Když si ze mne evidentně utahuje.
Víc už nechci
Piha,
průsečík mého já
a slunečního mžiknutí.
Bod na konci mého těla,
tečka za mou existencí.
Jakože děkuji
a víc už nechci.
|
