|
na další stranu
Zora Wildová
AŽ TAM JSME SE ZADÝCHALI
Po dvou jsme schody brali,
když jsme do poschodí spolu vybíhali,
když jsme se kdoví za čím hnali
a přitom bůhvíčemu bujaře se smáli
až se v pase prohýbali,
až jsme dech sotva popadali,
a nahoře, když jsme se na sebe podívali,
až teprve tam jsme se pak doopravdy zadýchali.
ODKUD TAKHLE ZPLIHLÁ?
Nazdárek a zdravíčko,
moje čtyřikrát čtverou barvičkou
jednou provždy od rozvery přírody poskvrněná kočičko!
Co to, že ses dnes tak brzo domů přihasila?
A do včerejška jako bys k nám ani netrefila!
Že by tvých milovníků gang
byl zlými pejsky předčasně rozprášen?
No tak, přiznej se, odkud takhle zjihlá?
Nebo spíše zplihlá?
Vždyť se sotva motáš!
I ocas se ti ještě nejmíň o píď protáh´!
A ty fousy, co ti jindy kolem tváří zbůjně víří,
teď rázem podlehly zemské tíži
tragicky ohnuté do podkovy...
Nevedlo se ptáčky lovit?
Či tě cosi bolí?
A je to doopravdy nemoc
nebo ti jenom nějaké tentononc přeletělo přes nos?
Z tebe by, holka, nebyl moudrý ani sám moudrý Ezop!
Ovšem na mě se kvůli tomu nezlob!
Radši prozraď, koho nabrnkla sis téhle noci?
A nenechej se, prosím, dlouho prosit!
Mých rukou lékárnické závaží,
jež sice mnoho neváží,
ale jež jediným přitulením
všechny tvoje nedostatky snadninko převáží,
syp ke mně blíž,
ať ti hřbítek střapatý od uší až po paty
opět do leskla ohladím!
Ať ti těsná pouta domova
znovu pevně nasadím!
Ale počkat, co tady dělá tenhle šrám?
A tady taky, to snad...,
to má snad znamenat,
že ses zase s někým servala?
Tak proč ses, ty raubířko, tolik zřídit nechala?
Který halama se ti ihned z cesty neklidil?
Který dareba, hulvát a výtržník si mohl tohle dovolit?
Jakou kdo si našel záminku,
aby směl takhle ublížit mému miminku?
Neboj se a svěř se mi, malinká,
však víš, že tě nedám,
že jsem tvoje pravá usoužená milující maminka!
DÍKY ZA STAROST A ZA ZEPTÁNÍ
Jaká já jsem tvoje paní!?
Vždyť ty pro mě nemáš jméno ani!
A přitom sám jsi na mé kůži už víc než tisíckrát podepsaný!
Nu dobrá, uznávám, žes dostal tlapky jenom k hraní.
Jenže koukej, kolik v nich třímáš zbraní, které zraní
pokaždé, kdykoliv se na mě vrhneš s odhodláním
zabít,
že ti večer před snídaní trhám spaní.
Nebo jindy, když se tě celý den snažím
odnaučit nezdravému a neužitečnému lelkování.
A tebe znenadání popadne chuť k praní.
K tomu nás obou tak strašně nedůstojnému kocouřímu kočkování.
Co je mi potom platné, že se bráním!
Neboť zbraním k hraní
se žádný, ani ten nejmoudřejší člověk nikdy úplně neubrání.
Ale jinak díky za starost a za zeptání.
ROVNOU DO OVZDUŠÍ
Jak to, že ptáci vůbec nejsou hluší,
ačkoliv jim viditelně chybí uši?
Těm štěbetavcům totiž asi stačí
na světě jenom pořád hodně nahlas rušit,
a pak možná někde v duši ledva tušit,
co za kravál tak bezohledně,
a že jim to u našince rozhodně neprojde bez povšimnutí,
vypouštějí ze zobáčků rovnou do ovzduší.
BOSS JE BOS
Pros jak pros,
tak určil neúprosný los:
kos bude všech ptáků boss.
Protože je kos.
Kos, co má nos.
A na kabátě šos.
A v zimě, v létě,
v suchu, v blátě poskakuje bos.
Všech ptáků boss
se totiž pozná podle toho,
že je vždycky bos,
i když na kabátě nosí šos.
Jako že je kos.
Kos, co má nos.
A v kapse ten správný los.
NA TO NEZNÁM METODU
Až mě taky jednou pustíš ke slovu,
dozvíš se, co zase já, na rozdíl od tebe, nemohu.
Tak kupříkladu zažít s kočkou od vedle
tu tvoji pokaždé málem infarktovou příhodu.
Načež se z nouze nejvyšší vyšvihnout ještě o stupínek nahoru,
a tím té vražednici spolehlivě zmizet z obzoru
na občas úplně modráskovou oblohu.
Jenže pak, až se tam ve chviličce zase něco nalítám,
křídla opět rázně srazit do boku
a dát si padla někde stranou,
někde daleko provozu na trnce či na hlohu.
A k tomu si zobák zvesela otevřít na celičkou přírodu!
A taky do škodlivého hmyzu, protože se mi hnusí,
tudíž především z estetických důvodů,
raději ani v tom nejhorším snu neklovu.
A ani to lékaři vychvalované neloupané zrní,
dosud jakžtakž zdravá,
se přiznávám, prozatím nezobu!
Ale hlavně sedět na větvi,
nebo, chceš-li, na haluzi,
jako ty vestoje či vleže,
na to fakt neznám metodu.
URČITĚ SE NA NIC NEPTÁ
Kde jsou ty časy,
kampak zašly asi,
když špačci nadávali ještě jako špačci?
A když si na zobák nedávali pozor na celé širé kolo?
Ani sólo, ani unisono!
Protože jakmile takový věčný ptačí repta
najednou štěstím breptá,
určitě se na nic neptá.
A na zeď jistě nemaluje jenom čerta...
Bývala to v sadě i na zahradě zlodějácká pakáž.
Jenomže dneska by se chtělo zas až plakat,
že s ní už nejsme jako tenkrát
ta stará skvělá parta.
KOP, KOP, KOP
Tak dlouho dělal zob, zob, zob,
až z něho vyrost´ drozd,
na zobák to světoznámý virtuóz.
A aby jeho věhlas ještě povyrost´,
neboť ho pořád neměl dost, dost, dost,
místo zobání začal zpívat jako o život.
A od té chvíle ten cvok
už nemyslí než na svoji uměleckou velikost.
Och, och, och!
Jenomže bez zob, zob, zob
si kop, kop, kop,
kope hrob.
Aby do něj hop, hop, hop,
aby do něj hlady trop
jednou, brzo, co nejdřív mrtev hop´.
PRO VÝSTRAHU
Vy, sýkořice, vy se můžete
až do skonání věků po obloze jen tak míhat,
když jste si především ze strachu a zbabělosti nechaly narůst křídla.
Zatímco já jsem ta svoje papírová,
když mě párkrát - pro výstrahu - vybourala,
do koše na odpadky odhodlně,
ale taky za nejedné minuty pietního ticha,
zahodila.
PRO PÁR MOLEKUL ÚLEKU
Naši úmluvu o smíru parafoval svojí maličkou,
ale au, jak hluboko tnoucí šavličkou
na mé papírově tenké a bílé kůži.
A teď se mu očka ospalostí úží.
Aby ne, když mě jimi má jenom za tuhle dovolenou
stotisíckrát vyfocenou!
Přesto však nikdy nezapomene zapomenout,
že jsem ženou s pletí i duší značně jemnou
a lící málokdy rozlícenou.
Snad si myslí, že pro pár molekul úleku
ihned smrti podlehnu,
aby jeho provinění,
jeho bezpříkladné a neomluvitelné hrubiánství
bylo pro nedostatek svědků a důkazů neprodleně promlčeno
mnou, okamžitě a navždy a nenapravitelně umlčenou.
SPĚCHÁM VEN
Za oknem korálkový závěs deště.
Už oblečená, jen se obout ještě,
spěchám ven.
Někdy celý den.
A třeba i sedmkrát za týden,
v ruce s doširoka otevřeným deštníkem
proti vodě neustále křtící ty napořád nevěřící,
ty žádnému, ty nijakému nebi nad sebou se nekořící,
proti vlahé nebes vláze,
která se každou kapičkou kapičku bezhlavě
vrhá skokem po hlavě
na mě, na svět, na Zem,
a které se proto maličko obávám a taky maličko štítím
jako s maličkým třesknutím
mě, svůj dosud živý cíl,
bezchybně sestřelující ptačí sliny.
AŽ NAPODRUHÉ
Pro mě, za mě,
tak to zkraťme!
Ale je to pro člověka ještě vůbec zdravé,
když mu života tíha
tak náhle s ramen spadne?
A to já bych, s dovolením,
dala přednost nejprve kratičkému zotavení,
a pak teprve..., až napodruhé,
až nakonec udeří ta úplně,
ta absolutně časuprostá chvíle.
|
