na další stranu
Zora Wildová
ROK 1991, ZAČÁTKEM KVĚTNA
Než jsem se ten den vyštrachala z domu ven,
zaslechla jsem z rádia, tedy abych byla jako v obraze,
zprávu
o dnešním pohybu prince Charlese a jeho choti po Praze.
No a co, já tam tenkrát taky někudy musela mazat do práce!
A že už byla fůra hodin,
i já musela sebou řádsky hodit!
Ze svahu dolů
přes osmatřicet nedávným přívalem vody
opět nabořených schodů,
pod nimiž na konci cesty v nekonečné Mozartce,
až se přece ukáže,
špatně položená dlažba v sotva naznačené zatáčce
přiměje mé riskantně rozkmitané nohy
na pár metrů zvolnit.
Na místě, kde se aspoň pro chodce, popírá půvabné,
ovšem dopravně značně problematické
oslepnutí Mozartovy ulice.
Kde každému řidiči, jenž se nechal lapit
na již antikvární pseudobarok již nepůvodní vstupní brány
hned vedle coby do zdi ranky pěší branky do Bertramky,
nezbyde než velmi brzy užít brzdy.
Však onehdá tu jimi zavděk vzaly i dobyvačné ruské tanky!
Proto mě nijak nepřekvapí
kvapné zastavení jakési honorábl limuzíny
právě, když se k ní
po protějším chodníku udýchaně řítím.
Upoutá mě víc,
až se skoro naráz všechny její dveře rozletí
a z vozu hbitě, leč přesto pomalu a pozdě, vyskočí
tři frajeři ve svátečních oblecích,
aby své mladé a ztepilé spolujezdkyni pomohli vystoupit…
I zaostřím na objekt
oné vzácné galantní úslužnosti s pomyšlením,
tohle nevypadá na turisty,
ani na ty very, very zahraniční,
kdo to asi může být, jakáže to VIP třídy exkluziv,
a…, a koho, koho to nevidím!
A tu ve mně výsklo absolutní jisto:
ale ano, tak tohle, a že krk na špalek za to dám,
už není žádný očí mam,
to je ta, kterou dobře znám
ze spousty veškeré civilizované lidstvo včetně nás
zaměstnávajících mediálních fám,
to je ta švarná a davy zbožňovaná a pronásledovaná
lady Di,
Její královská výsost!
A já
svým bytím jako Země od Slunce jí vzdálená
jsem jí teď nadosah, jsem jí tak neskutečně blízko!
V zastrčeném koutu svého nanicovatého plebejského světa,
kudy dvakrát denně pokaždé v skluzu klusem spěchám
a kde v tuto dobu kromě nás pěti nikde nikdo...
Kde mezi ní a mnou zeje
jenom kočičími hlavami zarovnaný mělký a neširoký příkop.
A mě napadne,
neboť ve vzniklé situaci je to obzvlášť nápadné,
kam poděla se její suita?
Jejích početných rádců a bodyguardů stálá stíhací,
avšak ne vždycky stíhající kamarila?
Nepláchla jí svévolně vzpurná princeznička?
A co protokol, jak ten se na to asi bude tvářit,
takto nezodpovědně se ztratit
z naší pohostinnou prezidentskou kanceláří
jí precizně minutu po minutě naprogramované trasy?
A že si zrovna zde našla cíl její dobrodružná eskapáda!
Že by snad Mozart byl její další tajná láska?
A to se nebojí,
že tu bude třeba jen nějakým pitomým náhodným chodcem
zahlédnuta a odhalena? A provalena?
Ó, cožpak neví,
jak záludná dokáže být tato tichá a idylická lokalita?
Cožpak ji příslušní informovaní příslušně neinformovali,
kterak jsem tu byla loni v létě ošklivě přepadena?
Jenže proč se já blázen stará
o tuhle zpovykanou madam starám,
když ona mi ani rukou nepokyne,
s úsměvem přes silnici nezamává,
když mi svým nezájmem jednoznačný signál dává,
že jsem jí šumák,
že jsem jí putna,
a když zdola od křižovatky již sem presto chvátá
druhá, třetí, čtvrtá, pátá hradní repre kára…
|
