|
na další stranu
Zora Wildová
Už jen v ústech mám sucho
Radši se ani neptej,
radši vůbec nechtěj vědět,
jaké to je přes celé město
prodírat se k tobě
pod naráz vychrstnutou chrámovou kropenkou
hodiny neslábnoucího říjnového deště.
Nebylo kam mu z cesty uhnout.
Ani kam se před ním schovat.
Až na kůži jsem zmokla.
Až po ramínka na košilce jsem mokrá.
Už jen v ústech mám sucho.
Proto prosím hrníček horkého čaje.
Ale ať mě zase nepopálí ucho!
A v téhle poslední kapičce
všech řinoucích se vod
ještě můj jazýček na vahách
bez průtahů utop!
Zase tě tak potkat
Chtěla bych tě zase někdy potkat
a na chviličku s tebou zase někde
v davu na ulici nerušeně postát.
A třeba tě ani neobejmout.
Prostě postát jenom tak,
jen pro tu radost
mít zas jednou vpravo tam,
kde ty máš vlevo.
Chtěla bych ti zase přijít na oči,
zase s nejlepšími úmysly
vklouznout pod tvoje bojovně vykasané obočí.
Abys na mě zase shlédl svrchu
značně přezíravě,
zatímco já bych byla z toho vyznamenání
na omdlení právě.
Chtěla bych ti zase nastavit tvář,
abys mi ji zase jako tenkrát tolikrát
polibkem bez průkazného otisku
málo dbale orazítkoval.
Ale to by ses musel zase trochu sehnout
a já se zase nesměla o tebe
na okamžik ani nehnout.
Chtěla bych si s tebou zase důkladně porozprávět.
Mlčky, aby mi zase bylo i nebylo rozuměno správně.
A aby ses rozpačité odpovědi zase znovu neubránil.
A aby to ani můj plaše nakousnutý úsměv
zase stejně nezachránil.
Jenom moje navštívenka
Noc. Matně lesklý černý satén.
Odshora až na zem.
Den s právě prošlým datem.
Tma sametově černá.
A měsíc? Daně mince berná.
Ne, to nikoliv já,
to jenom moje slavností života
namlsaná navštívenka
tady trpělivě za mě na smrt
roztrháním čeká.
Penízku šalebné odměny
z oběhu pouze napůl stažený,
zaplať mi ještě jedenkrát jednu naději.
Nebo tři čtyři raději.
A teprve až pak tu pátou, poslední.
A kohout kokrháč
ať svou poplašnou fanfáru předjitřní
přednese ne dřív než k poledni!
Perpetuum vakuum mobile
Kdykoliv se posadím venku u vody,
leda tak v paměti zalovím.
Udici hodím do řeky vzpomínek,
do proudu zestárlých, vrásčitých, bolavých novinek.
V sobě začátek, pramínek,
později mlýnek a kamínek.
A nad sebou nesmírné vesmírné
perpetuum vakuum mobile.
Kde se trochu bojím
Mám ráda les,
kam bych se už dnes
sama nevydala,
kde se trochu bojím,
takový ten na okraji vřes
a až po zem černé neprostupné řasy chvojí,
a uvnitř ne nepodobný hrůzostrašné dračí sloji,
jen spoře nasvícené několika bodovými
jevištními reflektory,
kde to nos i duši dusí
vůní tůní, hub a kůry,
kde smůlovaté stromy pláčí jantarovou pryskyřici,
kde poletují mouchy velké jako kolibříci
a pisklaví komáři vítězně trylkující
útočí v šicích nikdy se netenčících,
a nad nímž si slunce nacvičuje svíci
až na té nejvrchnější šprycli,
kde mě zničehonic přepadá splín
jako odporně lepkavý mušelín pavučin,
kde vždycky do mraveniště sednu si,
kde ostružiny, ledva zobnu si,
ihned na mě vytasí krvelačné trny,
kde mě na každém palouku polekají
polekané srny
a kde v tichu,
které tlumně praská a tajemně šumí,
ale když zašeptáš,
ze všech koutů zaburácet umí,
v onom tichu,
v němž se ani dobro a zlo navzájem neruší,
mě k smrti vyděsí
dvě kůže připravené k svléknutí,
dva hádci na cestě přede mnou
do jednoho klubka zmijí
svinutí.
Ani živ, ani mrtev
Podle jakého zákona,
a jakým právem
nastavujeme všemu shůry sypanému
obě dlaně?
A pak mezi prsty namítavě prosíváme
tu signály lhostejnosti
mdle vesmírem vysílané,
tu nebe nerozumných dálek
posly udýchané,
- - - - - - - -,
- - - - - - - - ,
- - - - - - - -
a také déšť uplakánek,
jenž nám spoluprovinile na tvář kane.
Nebo sníh než ani živ, ani mrtev
k zemi padne.
Poštovní vůz
Dříve se jezdívalo s poštou jako s hnojem.
Totiž s jedním koněm.
Nebo se dvěma zapřaženými u jedné oje
do vozu,
jenž činíval solidní skříně modrý dojem.
A taky, že je pro lidstvo pojem.
Ten kůň, mého dětství drobné plus,
jen pro kostku cukru urazil světa kus,
ač sotvakdy přešel v klus.
Táhl se courem,
jak tak stavěl před každý domem.
A za každičkým rohem.
Až onehdá,
když se za poledního parna
šoural kolem nás,
poštovský panáček zaklimbal.
Na kozlíku. Na chviličku.
Aniž zatáhl brzdy kličku.
A mě napadlo,
vzadu to stupadlo
a nad ním držadlo...
jenomže pak ucuklo,
no a to to dopadlo:
kůň ztratil podkovu
a od vozu kolo upadlo!
Kočička Brusička
Co pro kurník lasička,
to pro mne kočička Brusička,
se kterou to mám však o to horší,
že kvůli ní musím doma na trh nosit pleťku hroší.
A i tu mi soustavně sadisticky zdobí
staromódním šperkem granátovým,
nevkusnou rubínovou broží.
Neboť cokoliv slouží jejím drápkům jako brousek.
I mého těla každý kousek.
A já pouze bezmocně soptím,
když ji pod pohovkou trucující
holou rukou denně lovím.
Síru, fosfor a kameny na ni dštím
vydatně a obratně,
ale jenom slovy.
a jen v té nejnutnější sebeobraně.
Až někdy k ránu
V nastraženém ocelovém uchu své neslyšně pracující jehly
otevřu si obrovskou skřípající bránu.
Ovšem jenom na prstíček. Jenom pro nitku.
Jen abych se měla večer kudy do tmy ztrácet.
A domů se pak vracet
až někdy k ránu.
Abych měla kde celou noc čekávat na sebe samu.
Avšak častěji na nečekanou ránu.
Abych tam mohla zase pomaličku k sobě přicházet.
Nebo aspoň podléhat tomu sebeklamu.
A pouštět se za tím,
co mám ještě v plánu.
Ale taky na opačnou stranu.
A abych měla na co bušit,
až se jednou zavře
a já se už z té pasti nedostanu.
Jenom někomu pro legraci
Co je mně, nedobrovolné,
leč zapřísáhlé rodačce z Prahy,
do ní, do Vltavy,
pod kolika našimi oslími můstky
se jako velká voda valí?
No tak jo, občas zavzlykám si.
Nebo si pod nos namaluju grimasu
paličatě usmívací,
když pusa uzná za vhodné,
hned jak skončí práci,
držet dobu zavírací.
Jelikož jí nějaký děsný dobrák
vypnul ventilaci,
můj hlavní motor hnací.
A proto mi už ani slůvko ne nevyvrací,
že i umřít jednou budu muset
jenom někomu pro legraci.
Cípem vlečky
Až si na mě tvoje sametové tlapky
opět tiše dupnou,
do svých zle nabroušených spárů
dostaneš mě zase ihned,
ať živou nebo mrtvou.
Aby sis mě v nich pak očima nevolí
zúženýma na čárečky
zmenšila puntičkářsky
ne více, ale ani méně,
než na velikost tečky.
A když k tomu ocasem zavíříš
jako Sněhová královna svistícím cípem vlečky,
tvůj teatrální odchod
mého klidu domestikované
pubertální rozvracečky,
rozloží to málo, co ze mne zbylo,
na oné bědné tečky
jednotlivé součástečky.
A ty ještě ptáčkům na drobečky.
Jenom k věci
Kose, kosíčku, ty máš ale pořád řečí!
Jenže dnes prosím zpívej jenom k věci!
Vyjádři se co nejstručněji bez trylků a bez kadencí,
jež dozajista svědčí
na divadle opernímu pěvci,
ne však v odrbaném keři
hubatému opeřenci.
A právě v tom to vězí,
že pohlavkovanému světu rány
a mně nejen tebou pocuchané nervy
určitě nevyléčí
něčí ptačí kecy.
Proto aspoň na chvilenku zmlkni přeci!
Vždyť toho zas tolik nechci...
Zadními vrátky
Jaképak mohou mít povětrní ptáci
na svém přelétavém svědomí
zločiny či hříšky,
že i za mrazu bosou nohou
sázejí do sněhu kajícnické křížky.
Protože co takový pěkný ptáček vlastně vůbec
za nepravost spáchat může?
Že by hvězdám na rozhledně nebe
vykloval oči do dálek dětinsky rozzářené?
Nebo kormidlem ocásku na jižní pól
odšíbroval sever?
Nebo že by trefil zrovna tebe?
Tím oním? Tím oním pro štěstí?
Nu ovšem, ale jen maličko, naštěstí!
Ostatně copak tě nutí,
abys ho nutil
krmítkem všech ptačích dobrot vždycky plným
zobat ti z ruky?
Vždyť ti chce jenom vrátit
co ty jemu hlavní bránou,
on tobě zadními vrátky.
Než napočítám do pěti:
14.
Dnešní rádio má stanic víc než stovku,
ale já poslouchám nejraději svoji předpotopní rádiovku.
Ta mi vždycky ráda poradí, co mi radši ani neradí.
A že rozum čerpá jen a jenom z mojí hlavy,
jó, to se jí to potom radí!
15.
Existují slova, která si o to sama říkají,
aby měla, ač se stejně čtou i píšou, rozličné významy.
Rozdíl závisí na hlasu různém přízvuku.
A ten se pozná zase jenom po zvuku,
jde-li člověk po sluchu jako doga po čuchu.
16.
Kdo byl venku, i kdyby jen na chvilenku,
ten to schytal,
tmáň, fujavice, deště příval
a do toho hrom ryčně hřímal,
slovem čina a mé rýmy formální právní prapříčina.
17.
Kdo chce někam nahoru,
musí vyjít do patra nebo na horu.
Musí pomocí nohou, popřípadě motorů,
vystoupat po svahu či do schodů.
A jak zas dolů? Tak to je už věc názoru.
18.
Ve dne usnu i bez narkózy,
zato v noci mohu bez rizika i o smrt prosit.
O smrt i s umrtvením, jež přicházívá
k mému zcuchanému poležení
v černém rozevlátém přestrojení.
19.
Nechte si pro sebe to svoje přesolené lacrimosa.
Mě můžete zase dál v klídku ignorovat.
Já nijak nestrádám. Já se přece ani nehádám.
Já tu jen šikovně rozhazuju rukama
tu věc, kterou ponejvíce postrádám.
20.
Kdybych měla na vybranou,
řekla bych vám hned u vchodu na přivítanou,
tak sbohem, těpic a zase někdy nashledanou.
Řekla bych všem šupákům a šmejdům jejich řečí nevybranou,
že nemohu jinak, že mi nedávají na vybranou.
12b.
Nikdo nechce sloužit za bubínek, byť pestře malovaný,
za cár kůže od lokte k lokti kolem těla napínaný
a chvějící se a sténající pod ranami;
každý touží být paličkami
zvysoka a zostra dopadajícími na tamtamy.
13b.
Kosmické smítko veliké asi jako naše Země,
to kulaté něco zabalené do modrého z nebe,
ta starožitná nicůtka už trošku poškozená věkem,
ale ještě stále vonící novotou,
není ta snad tou lidstva přelidněnou samotou?
Ještě chvíli
Po těch chvílích být ještě chvíli,
být naléhavěji.
A křikem svoje slova opevnit.
Mocným jako pavučina,
jíž se zastavuje krev.
Jako srážka kontinentů,
až oceán bezmocně vyšplíchne.
|
