Zora Wildová

ODMÍTL JE JAKO ZRCADLO

To byl někdo jiný, to byli jiní,
co si také mysleli,
budeme si hrát na něco svého.
Na něco vždycky zaručeně opačného.
A život prchlivec rozkopl zrcadlo,
neboť trochu, trošičku totéž opakovalo.
Ovšem i pak zůstalo podzimní rozpočítávání ptáků.
A zavřená ústa slov.
A blýskání, co do bouře pošle napřed hrom.
A pozdě, a přece včas.
A mravních zábran neotřelá témata.
Opravdu to byli jiní,
co si také mysleli,
budeme si hrát na něco svého,
na něco málokdy prohraného.
Ale život prchavec je odmítl jako zrcadlo.
Až do krve. Až do živého.
Jako by měl pokaždé v sobě cosi vražedného.

ANIŽ MÉ JMÉNO VYSLOVUJE

Zatímco každé jiné zrcadlo obdiv světa
rádo a zasvěceně opětuje,
to moje předsíňové při pohledu na mě,
ač mě sotva koutkem svého poměrně rozměrného
a jiskrného oka pozoruje,
co vidí, jenom mrzutě a neochotně konstatuje.
Totiž, jak mi záhy vyjevuje,
ve skutečnosti se s mým, byť, nepopírám,
toliko zdánlivým, toliko domnělým,
toliko neskutečným obrazem
vůbec nemaluje.
Ostře namířeným a přesně zacíleným prstem
mě svému blyštivému lesku nelítostně vystavuje
v okamžiku pro mne nadobyčej krutém;
leč spatřit se někdy též cizím zrakem
bývá pro naše zpychlé či zbité ego víc než nutné.
A snad právě proto mě jako to vrtošivé smítko lepivého prachu naprosto neodolatelně přitahuje,
třebaže ono samo se ode mne
už z podstaty své pověstně nedůtklivé povahy
až briskně, až nactiutrhačně distancuje.
Podobu ostatních možná poctivě odráží čili reflektuje.
Anebo aspoň uctivě respektuje,
mne však spíše odrazuje
tím, kolik banalit na mě najednou rozbaluje.
Či mě naopak z čehosi téměř skandálního obviňuje?
Aniž mé jméno vyslovuje?
Aniž jej zatajuje?
Pravda se lží méně kontrastuje
než já, jak se znám,
s tou, o níž mě přímo ode zdroje
tak zevrubně a indiskrétně informuje.
Když nás dvě spolu tak nefér,
tak cynicky, tak neobjektivně konfrontuje.
A když si ze mne očividně utahuje,
že ono ono navýsost umělecké dílko
bez jakýchkoliv vlastních tvůrčích ambic
již pouze pro forma a pouze navenek
a pouze pro venek
dotahuje sklem a rámem
nebo speciálně vyvinutým extra čirým závěrečným lakem,
který však prý nic a ani nikoho nelakuje.
Tudíž ani tento údajně značně nelichotivě lichotivý
typicky ženský autoportrét.

JINAK SE TO TOTIŽ NEZJISTÍ

Předstupujeme před ně jako před soudnou stolici,
kdykoliv jsme si sebou nejistí.
Kdykoliv nás něco znejistí.
A ono se to jiným způsobem nezjistí.
Či naopak, když jsme zas až příliš sebejistí.
O čemž nás rovněž nikdo a nic lépe než ono neujistí.
Utíkáme se k němu, jakmile si potřebujeme více věřit.
Ale pouze pod podmínkou,
že nás ani nenapadne se mu se vším svěřit:
jen blázen by si riskl se s ním měřit
při naplno otevřeném hledí!
S někým, kdo taky není zrovna slepý…
A proto tu nad zákon, nad ústavu,
nad nedotknutelné úmluvy mezistátní tady platí,
nikdy, nikdy, nikdy se mu, ať zblízka, ať zdáli,
v celé své nahotě neodhalit.
Tedy určitě ne,
dokud se před ním z veškera svých svršků, slupek
a masek,
jakož i těla oděného v nám obzvlášť drahé kůži,
až na holou duši nesvlékneme.
Dokud mu z rozmanitých úhlů, stran a pozic
pózujeme
dokonale osvíceni posvícením bez sebemenšího prosvícení
toho, co chováme,
toho, co my, podšívky z lesklého a kluzkého
podle osvědčeného střihu fikané,
přechováváme pod pláštěm,
toho, co tutláme pod prádlem,
co máme za perfektně schované
pod ne vždy skvostně čistým
nekonvenčním, nekonfekčním a přitom nás nikde neškrtícím oblečením.
A na sebe ne vždy dost prozíravě nalíčeným nalíčením...
Když reflex reflektuje reflex zjevně zcela věrně,
avšak jenom tak, jak my to chceme,
abychom se aspoň sami sobě představili v poněkud příznivějším světle.
Dokud toužíme k sobě vzhlížet
a zároveň se zevrubněji neprohlížet.
A už vůbec do sebe nenahlížet.
Vlastníma očima viset na sobě
jako pochvalami přeplněný ozdobný rámeček
na zdi,
na skobě.

KDYŽ NEŘÍKÁ TAK ANI TAK

Co dělá zrcadlo, když se do něj právě nikdo nedívá?
Čímpak se asi zabývá bez svého obvyklého publika?
Bez té opojné drogy,
bez té své již taky naskrze nezbytné každodenní dávky rizika
práce krajně bezcitného kritika?
Při svém přesně vymezeném výhledu žalostně omezeného rozhledu?
Bez účasti a ohledů zúčastněného lidského pohledu?
Když visí na stěně docela netečně
a jen hypnotizuje protější zeď úplně zbytečně?
Když si celkem bez námahy dokáže zachovat
svoji dokonale hladkou, chladnou a prázdnou tvář?
Když příliš snadno předstírá, že nemá zájem
být tím dozajista nejpotřebnějším, nejžádanějším
a nejvzývanějším krámem
v dočista vylidněném sále?
Když ztratí i tu svoji sice hodně krátkou,
zato jinak však absolutně fotografickou paměť?
Když s náhlou a naprosto nepochopitelnou lhostejností oželí
i svůj dosud nejmilejší námět?
Když jenom zevluje, nudí se a přitahuje prach
až nestoudně přelétavý, přilnavý a hebký na omak?
Když si ani nemá na kom kazit ten svůj zdravě skelný
sklený zrak?
A když, ať obdélník, ovál nebo čtverec
vyříznutý z tučné dřeně noční černě,
pouze nepokrytě zeje
jako obludná dutina vesmíru
vykotlaná v krystalu veškerou známou
i představitelnou míru přesahujícího křišťálově průzračného safíru
chyceného do kousku dřeva,
pár hřebíčků
a čtvrtky silnějšího papíru?

ÚPLNĚ SPRÁVNÝ OBRÁZEK

I co se nestalo: zhlédlo se ve mně zrcadlo!
Ledva mě zahlédlo, ledva na mě pohlédlo,
už mi podlehlo.
Tím, že vsadilo hned na první dojem.
Se kterým ovšem může již vbrzku nastat
byť nepatrný,
nicméně ani z daleka ne nepatrný problém.
Neboť co když se v době dohledné lépe rozhlédne?
Například kam až oko dohlédne?
Co když si mě důkladněji prohlédne?
A konečně nahlédne?
A pak do mě, ač napohled prý docela pohledné,
nahlédne jako do úplně průhledné?
A mne tak skrze mou líc i mého rubu líc
přece maličko prohlédne?
Vždyť už teď mi klade řadu dotěrných, šťouravých,
investigativních otázek.
Chápu. Chce si o mně udělat sice zcela převrácený,
leč přesto naprosto správný obrázek.
Protože jemu údajně,
na rozdíl ode mne,
vůbec nezáleží na kráse,
nýbrž výhradně na pravdě.
Jenže, popravdě, to jenom, aby se nemuselo,
aby nemělo žádný důvod
se za mnou, kolem mě nebo snad dokonce kvůli mně,
kvůli mé tu více, tu méně od něj odvrácené tváři, kvůli mé skryté a utajované,
takže zatím nepříliš propátrané a probádané,
natož prvoplánově,
a natož vulgárně bulvárně zprofanované podobě
ještě z rozličných stran a úhlů
všelijak složitě, klopotně a nemotorně natáčet.
Aby se mohlo jen oním notoricky otřískaným anfasem
bez jakékoliv snahy, námahy a invence přede mnou předvádět
v celé té své efektní,
avšak povrchní, laciné a uhmatané parádě.

AŽ TO S TRAPNOSTÍ HRANIČÍ

Žena před zrcadlem pouze sobě ponechaná,
nikdy nezůstane dlouho sama.
Brzy tu druhou, tu o dost hezčí a mladší, spatří,
jak se jí do zorného pole vehementně tlačí.
Tu, kterou, jak se zdá, ač nepřizná,
odněkud dobře zná,
dokud v ní svoji neznámou příbuznou neomylně nepozná.
Tu, jež se po ní, jako když si to předem nacvičí,
ve všem opičí, až to s trapností hraničí.
A to si chce taky jenom rudé růže barvou
rudě rty obtáhnout.
A olíznutým prstem ulíznout obočí.
A nad čílkem neposlušný vlásek, byť s použitím mírného fyzického násilí, spěšně umravnit...
Než se pak, s poněkud škodolibým ušklíbnutím,
ale když se to tak vezme,
v podstatě víc než méně spokojeně,
k ní, i když vlastně k sobě,
tudíž než se obě zády k sobě,
avšak de facto od sebe,
bez pozdravu a poklonky
pěkně přímo z očí do očí
jako na obrtlíku zcela naráz
v stejnou stranu každá jinam otočí.

ABY ČAJ BYL VYPITELNÝ

Můj šálek s čajem sotva před minutkou
přes sítko přecezeným,
stojí na talířku najednou úplně jako opařený.
A já, míníc zmírnit to ještě kouřící,
to ještě silně dýmající právě uvařené a zatím ničím oslazené tepelně pekelně šokující překvapení,
jej, nyní do všech světa stran nebezpečně sálající, beru opatrně do prstů
a rychle zvedám vysoko do vzduchu
za ten jeho boltec studentíkovsky rozpálený,
za to vřele mi nabízené zatraceně horké,
za to vždycky maximálně nažhavené odposlouchávací zařízení,
za ten provinilcův s citem a zručností sochaře vytahaný slech,
bez kterého by nikdy nikoho neposlech´
a za který ho mohu, nebude-li zrovna spěch,
i trochu déle nad stolem podržet
nebo si ho zase, nedbajíc na bolest,
značně nedočkavě přiložit ke rtům,
abych jenom jemu do ouška pošeptala u velikém rozčilení,
tak co, kdy už konečně budeš natolik ochlazený,
aby i tvůj obsah hojnou vonnou párou mně
k odpolednímu osvěžení štědře přislíbený,
byl již vypitelný?

NO, TAK JEN SI UHOĎ!

Před tím, co nechci vidět, stačí uhnout očima.
Jakože se jako na potvoru zrovna oním směrem nedívám.
Co si však počít proti hrubosti úst,
která může kdykoliv urazit můj bezbranný,
můj nikdy nezahálející a neselhávající,
vždy k ustavičné povinné vyzvědačské službě pohotově nachystaný
jemný ženský sluch?
A přetékajícímu hrnečku v mých spravedlivým rozhořčením třesoucích se rukou
porcelánově křehké ucho?
Které každého směle provokuje,
no, tak jen si uhoď!
No, tak jen dej tý svý sprostý hubě zase jednou průchod!

TO MĚ SOTVA ROZBREČÍ

Že ty ve mě nevěříš,
mě sotva rozbrečí.
Jelikož v moji existenci nevěří
ani fotobuňka u dveří,
když, ledva se odněkud zaškeří,
udeří,
když se svým strnulým a netečným pohledem
sousto hypnotizující kobry
všetečně zaměří
na mých ženských proporcí doposud dívčí rozměry,
a když si mě, jen co mě patřičně zaměří,
náležitě odměřeně odměří,
když si mě svým upřeným supím bystrozrakem labužnicky přeměří
jako ten takzvaný porotce naprosto nestranný
na světa krásek finálové soutěži,
a když si to, co naměří,
co nejpečlivěji,
byť pouze od oka, které však
než se na mě jenom zběžně mrkne,
na mě při tom ještě chtivě mrkne,
na vícero dílků, stupňů, etap, fází a kroků rozměří,
a když dojde i na to pro jedno řešení dvojí měření
striktně zapovězeným
hanebným slidičským merčením
klíčovou dírkou, aťsi kdesi docela při zemi,

a když si to pro vyloučení jakékoliv nemístné, jakkoliv, naštěstí i bohudík, pouze místní poruchy úplně na milimetr přesně vyměří,
a pak vzápětí…, což nikomu nepřeji,
bez sebemenší výstrahy, neřkuli omluvy,
(což holt prý musím pochopit a mluvit),
zlovolně poručí
přiskřípnout mě v kovového rámu brutální náruči,
ve rdousivém a drtícím sevření
mě totálně negujících
těch asi vůbec nejvřelejších veřejných veřejí.

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu