Bohumil Ždichynec

HRANATEJ SVĚT

ÚDĚL

Nemůžeš si být jist ničím,
pravda je údělem hledání
na hraně vědomí a klamu,
umíš-li přečíst metaforu
z mnoha průhledů časoprostoru,
můžeš se přiblížit absolutnu
jako na Picassově obraze
Stůl v okně.

CIVILIZACE

Přemalovaný obraz gorilí mlhy
se vzestupy a pády, které mrazí,
co splníš, to splň, v tom kouzlo žití.
Spamy nelásky internetem sviští,
oslové v relativistické korektnosti
ohmatávají digitální hrany
virtuálního štěstí, mísí memy
s iluzí života, lásky a smrti.

Na místě Babylonu tisknu tlačítko myši
účasten interaktivní hry, zda a jak žít
či zemřít pro pravdu,
a nestačím se této hře divit.

POETIKA

Ptali se Galilea, je-li slunce věčné,
odvětil – nikoli, ale hodně staré.
Země v paleoscenérii fotosyntézy
žije setrvačnou silou,
jsme prach a v prach se obracíme.
Když slunce vstává, vyhodí zář
na oblohu, z uší nám trčí
paralelní vesmíry s kopiemi těl.
Lze duplikovat duši?

Jsa proměněn v pohádkový vjem
zeptal jsem se stínu olivovníku
i já kdože jsem – a strom nesmlčel.
Básník je skřivan, co nebe zkouší,
aby jak kámen k zemi spad.
Slunce dotýká se prsty jeho verše
s vděčností k prameni tvoření.

JAK ŽÍT?

Mapa genů skrývá tajemství,
láká mne ho rozluštit.
Biosférická krychle láme
světlo dopadající na zem,
co když sama v pádu
na atomy se rozláme?

Těch střepů co stop tu zanechalo,
zahrabáno v sopečný prach
Pompejí v našich srdcích.
V archeologii uplynulých let
jde o spravedlnost v pravdě
žít na zemi, tak i zemřít.

ADAPTACE

Bytí se přizpůsobuje situaci
nástroji, jež jsou zrovna po ruce.
Z rybí ploutve se může stát kopyto,
ruka, křídlo, rypadlo anebo nic,
není-li potřeba.
Slon s chobotem vzhůru je rozčilen.
Lidská těla jsou křehké vaky
naplněné vodou, co dělají na souši?
Velryby byly kdysi suchozemské šelmy,
jež se přizpůsobily lovu pod vodou,
dnes na suchu zemřou.

To Homo sapiens je zahlcen energií
a stresován v pohodlí technologií.
Z nudy imunity vznikají alergie.
Všichni proti všem, vše nebo nic.
Najde člověk cestu, jak se přizpůsobit
cizímu světu, který sobě vytvořil?

HLEDÁNÍ DUŠE

Mnoho nitrobuněčných reakcí
lidskými memy zmapováno,
ale co když je oko rozostřeno
a mozek přírody neprohlédlo?
Pak báseň rozpustí se do ticha
a slepé myšlenky nedohlédnou
v převratném eposu evoluce
na modulární operační stůl.
Tehdy se nám zjeví duše.

TROSEČNÍKŮM DOBY

Nalézt mravní zákon v sobě
a dokázat se vymanit
z hříchů tekuté doby,
přijmout individuální odpovědnost
a recyklovat zatracovanou víru.

Proč házet perly sviním?

MEMENTO MORI

Bezmocí podvedených
uvadá multikultirůže
quasi svobody,
Ve vnitřní poušti osiřela
exploatovaná paměť
a eroze pokračuje.
Jdu směrem k poušti,
svědek mlčícího ticha
před blížící se bouří,
zatímco postpoezie
relativizuje mé verše.

LETEM SVĚTEM

V knize o třímiliardech písmen
nůžkami přestřihnu jediné slovo
a dovnitř genomu buňky vložím
polymer lásky,
opravím arogantní gen moci
na pomníku nezasloužené slávy.
Na rohu bezejmenné ulice
prázdné poštovní schránce
svěřím svůj hlas v dopise.
Bože, tvůrče pomíjivosti,
jak načíst den, abych nezbloudil,
když selhaly mechanismy
všech pravd, v něž jsem věřil?

ZPÁTEČNÍ LETENKA

Adorace satana vrství příkoří,
v Hádově objetí zmizela Ikárie.
Cesta zpět jasná a neobyčejná,
cíl čisté nebe, mravní zákon
odečtený od věčnosti,
letenka bezčasím vrací ztráty
proměněné v solné sloupy.
Než budeš smeten ze světa,
neotáčej se jako Lotova žena.

LURDY

Nebaví mne stálá obnova designu
pochromovaného kuřecího stojanu
se silikonovou mašlovačkou zdarma,
či smoothie mixer se dvěma lahvemi.
Nepotřebuju česáček na ovoce
ani diamantovou formu na bábovku.
Lhostejný je mi silný odšťavňovač
a poranila mě bruska na pilové řetězy.
Na cestu přesyceným světem věcí
ponechal jsem si LED reflektory.

Za řetízkovým kolotočem spotřeby
hledám ráj pozlátka zbavený.
V synapsích buněčných bran mozku
skryt čtvrtý svět – chci zpět dětství.
V laskavé víře, že poznání bude
vracet věcem smysl, jež jim náleží.

PASCALOVA SÁZKA

Budeš-li vnitřně svoboden
a od tíhy věcí oproštěn,
můžeš na sebe hledět,
jako bys byl někdo jiný.
Miluješ-li takový úděl letu,
zkusíš myslet i na sebe.

Milovat víc než vlastnit,
schopen v letu cíl prosadit
a osvícenou duši nechat žít.
Taková konečná veličina
po znásobení nekonečnem
dává nekonečný výsledek.

PŘELUD NEBO LEŽ?

Nad tebou klenba nebe,
kam nikdo cizí nesmí.
Vede tam Jákobův žebřík
a pak už nevíš nic.
Štěstí pečetí bouře,
duše ujíždí, vlak tě míjí,
přelud nebo lež?

Prázdno odpoví
dějstvím sopky Krakatoa,
že čas přežil útěchou
a jeho slzy vykvetou
na poušti Atacama
psychedelickými květy
oživené, ryzí krásy.

KUDY KAM

Ze skořápky se klube lidské embryo
stejně tak ptačí, se srdcem lehounkým
jak balón vzlétne a v atmosféře tančí
rafinovaný zásnubní tanec.
Milujme se a množme se,
genderový zpěv hýbe světem.
Kudlanka sní o rozkoších,
po kterých pozře samečka.
metabolismus hledá optimální cestu.

Kanibalistické žití ale rosu nenavrací,
největší pochoutkou pro kudlanky
je mozek kolibříka, kterého vysají
zpod blizny červeného květu,
v hořké vzpomínce přírody.

PRÁZDNO

Tajemství jako nepochopená prosba
snímá strach z mrtvých zorniček.
Vězňové slasti a prázdnoty ve světle kabaly
oživují v tupé rozkoši mechanické nohy.
Můj stín dýchá beze stop po šrámu.

ENTROPIE

Oči vykloubené z hlavy
v zajetí ztracené chvíle
prchají synapsemi mozku.
Místo děje neznámé,
daleko za sluncem sen.
V metafoře vzlétání
ticho řve, vůně kvarků
v buňkách neubývá,
a já v genech nevím,
proč krásu poměřuji
kostkou cukru, rozpouštějící se
v šálku zeleného čaje.

Ostatní tvorba Bohumila Ždichynce publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Kam se ztrácí náš vnitřní svět a další
DV 13/2004: Šest nocí se ženu po pláních tmy