Miroslav Václavek

DÍVÁM

Slunce se opírá do stínů
jakoby policejní reflektor vyhledával zbytky tmy
bolí to v očích, když se mne ptá, kde jsem byl včera v noci ve snu
a prý, že nemám lhát
a tak mu řeknu, že jsem byl s tebou
že jsme se dívali, jak shořela hvězda a pak koukali lidem do bytů
v jednom blázen slepoval loď a mělo to stejný význam jakoby z muších křídel
chtěl slepit ta andělská
ale bylo to krásné a strašně jsem mu přál, aby až bude příliv zdvihl kotvy
a v dalším se smutně díval pes do nebe, i když prý zvířata nemají duši
o čemž já silně pochybuji, protože bychom si jinak nepovídali očima
a v tom posledním v přízemí nebylo nic
jen zářivka osvětlovala kuchyni se dvěma lidmi
kteří byli mrtví, i když to nevěděli
pak jsme se milovali takovými způsoby, že by i figuríny ve výkladech měly nohy křížem
a všechno kolem hořelo a měl jsem ho prý horké jako roztavený kámen
a zanechávali jsme v čase prázdné odlitky těl jako ti v Pompejích
pak se rozbřesklo
a bylo to vidět
jako ženské tělo v punčochách a krajkoví
které ukazuje, ale zase jen tolik, aby tajemství zůstalo skryto až do večera
tak jsme se spolu s kočkami dívali do korun stromů
odkud se začal ozývat ptačí zpěv
ale nikoliv snad, že bychom chtěli tomu krásnému zpěváčkovi prokousnout krk a napít se jeho krve
jako ten kocour se zelenýma očima, který se krutě díval i po nás
ale jen tak
v očekávání listů, ptačích hnízd a jemného proplétání větví
jako když se držíme za ruce a cítíme své neviditelné kořeny hluboko pod zemí viditelného
jako když ti v restauraci zajedu pod stolem na stehno a mířím dál a dál a ty rudneš a chceš i nechceš, abych pokračoval
protože se to nesluší, abych jednou rukou pil a druhou měl na druhé straně
až v zahradách božích
a tak jen brzy ráno, kdy město voní kávou těch, co mají ranní, voňavkou holek a kolínskou pasáků, kdy obloha je podobna rtům se slíbanou růží a květy roní opatrně rosu jako hosté na pohřbu starého člověka, se opravdu dívám

JARO

Jakoby nemělo přijíti jaro
venku tma mrazivá a lidská pára
a všechno k vidění je co se zdálo
březen si po vlacích srdíčka čmárá

Protéká kolem nás času jen řeka
dny jak mé myšlenky mizí kdes v dáli
a světlo neonů po domech stéká
tam kde snad před válkou ještě tu stály

A dětské myšlenky jak stopy ve sněhu
se stopou od krve prvního strachu
v mé mysli putují ve věčném oběhu
jak tělo míří mé k ohni a prachu.

Polib mne na ústa jak mráz tam v ulicích
vezmi si jazyk můj se slovy ticha
mé srdce za tebe odbíjí v zvonicích
po tuto vteřinu za tebe dýchám

SVĚTLEM

Nebe tak modré je, že chci jen snít
a zavřít oči teď na raz dva tři
vteřinu noc míti s malíři pít
zazvonit na zvonky cizích dveří

Za chrámy bez zvonů ulétlých do Říma
za šaty přibité za poutka k věšákům
za pohled šeptaný očima jejíma
jakým se díváme dolů ke psům

A to nebe zašumí v korunách alejí
stačí jen nastoupit na první loď
tak je dnes hluboké moře nad trolejí
že k břehu druhému čeká mne pouť

Tam písčin bělavých ňader a stín
rackové na vlnách víček se pnou
a kde je úžina boků a klín
sám sebe nalézám světlem a tmou

PRVNÍMU

Z popelu noci mé povstává den
rozsvěcí světlo dne kdosi zas nám
stínítkem oblaků dívám se ven
jak se na nebesích uklízí krám

Z výlohy zmizely hvězdy i pulsary
přívěsky na ruce ty z černých děr
mlhovin zasněných zalité jantary
řetízky ze stínů a jiných sfér

A čaj ten točí se ve směru hodinek
zamyšlen nad čímsi mlčím jak hrob
a pára na tváři jak tisíc vzpomínek
stéká mi kolem úst namísto slov

Uzavřen do čtyř stěn v kleci jak pták
dívám se očima okenních skel
prvnímu slepému daruji zrak
a nevím jen, co ještě chtíti bych chtěl

OBRAZ

Je půlnoc
a půlměsíc jako háček na ryby
visí z hladiny oblohy do tůní měst
a chytají se na něj pohledy a dělají se oka na punčochách
však my na odvrácené straně bdění
spíme i za ty, kdož bloudí na ostří žiletek
opilí a příliš mrtví než aby snili
a tak ještě než ráno sejmeme těla kabátů z popravčích vrchů předsíní a pohřbíme je na sebe
ještě než zabolí v očích nenadálý paprsek slunce
bodající do koutku oka jako Svatý Jiří draka do temnot
jen potajmu zas zbude utřít slzu bloudící po věky ve všech mých tělech
minulých i budoucích i v tom které ti je právě ohněm
v soukromý impresionismus bolesti ze svítání
ve vídeňskou obrazárnu s vrzavou podlahou a tichem v obrazech
a začít den
však dnes by přibili Krista na hákový kříž a zveřejnili pitevní zprávu
v níž by stálo, že se vyhlašuje pátrání po světle
a pachateli lásky s děrami v zápěstích
s odměnou třicet stříbrných v dluzích a úvěrech
za živého i mrtvého a nejlépe za oboje
a pak by si nechali probodnout srdce sichrhajskou od metálu za odměnu
vyzvraceli by se a nazvali to pokorou
a autodafé z antidepresiv by nazvali štěstím
čehož jsou schopni
ti z Boschova obrazu
začne však den kdy bude vidět jediná hvězda
kterou jsme nazvali sluncem
a zahrady budou rodit listí a stíny okamžiků
pak probudím tě a vezmu do dlaní
abych vyvážil misky prachem tohoto okamžiku
a přidal
i sebe

PLÁČU

A pokaždé se má duše
vtělí do ptáků nad námi
a rozletí se na milion smrtí
to chci ti pokaždé říci
ale ta věčnost je příliš krátká
zdá se mi
v ten okamžik zapomenutého dechu
který padá mezi poli
kde je blízko ke kořenům stromů z druhé strany země
kde déšť voní zoranou hlínou ženy
a mlhu svlékají nedočkavé ruce milencovy ze stínů, až v nahotu s níž splyneme ve věčnost
a v klín Andromedy, jenž mi dáváš jako Siriovi se smutnýma očima psích hvězd
spálit se o jazyk ohně který mi hoří v ústech budoucích slov
i pravdou i lží když nechci zatížit duši hříchem ticha
pak vrátí mi andělé v drobných
ač pokaždé jim ponechám haléř zpropitného
z tvého jmění Bože
a až na mizině duše budu
vím, že nebudu litovat
neboť jediné co si smíme s sebou vzít
je to, co jsme darovali
a smrtí se rodíme v život věčný
nad jehož propastí se nám tají dech když ruce bloudí ve světle našich těl
a rozpíná se vesmír a mrtvá kočka u cesty se dívá do jesenického nebe
vítr žene beránky do nebeského ovčince a vítr potěžkává můj prach
a my se těžce milujeme
jako bychom již nikdy nechtěli najít cestu zpět
kousl bych tě krku jako vlk
tak hladový jsem po něze a mrdání
že pláču

NĚKDO

Dívám se očima kterými sním
ač den již bílý je jak písek tvůj
na chvíli pohledem svlékat tě smím
i když zde nazí jsme podobni sklům

A krásné krajiny spatřuji v tobě
zahrady hluboké s ohýnky růží
svítání, kterým vše povstává v hrobě
jež nám noc pokaždé za cosi dluží

Teď padá ze slunce vosk křídel Ikarů
a stíny létavic mizejí v trávě
ukryti před časem po věčnost jantarů
které v tvém pobřeží nalézám právě

Dojíme k snídani z poslední večeře
půl ryby mlčení zvětralý chléb
pak někdo zaklepe pomalu na dveře
jak kdyby zatloukal do dlaní hřeb

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Někdo, Počkám a další
DV 97/2018: Shořet, Parte blues a další
DV 96/2018: Řekli, Nad Prahou a další
DV 94/2018: Bych rád, Čas a další
DV 93/2018: Nad městem, Vteřina
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý