na další stranu
Miroslav Václavek
BYCH RÁD
Dívám se, jak rozsvěcují město
jak do lamp míří elektřina a ze vzduchoprázden výbojek
rodí se ostrovy světla
jakoby někdo navlékal barevné korálky na neviditelnou nit
je mlha a lidé tam dole spěchají
jakoby naruby potažení kůží včerejšků
jen já jsem nad městem
tichem hovořím s Bohem
a vítr mne šlehá sněhem jako římští zbrojnoši Krista
je slyšet jak skřípe zemská osa
a osleplá okna starého domu po Němcích jsou zavřena jako oči mrtvého
tento kraj je celý po Němcích a po nás již nebude nic
zažívám blízkost nirvány
je to nepopsatelný pocit a tak o něm píšu
když cítím, jak v mém těle přesýpají se písky mého já
jako hodiny tohoto času
a zpovídám se ze svých hříchů
mlčením což je největší slovo
že jsem se bál a neodevzdal své obavy tobě Pane
že jsem miloval víc než Tebe
že jsem zabil rybu a střelil kočku do hlavy
že jsem osahával holku pod tvým ukřižovaným synem
že jsem se díval klíčovou dírkou a víc už vám neřeknu
že jsem nikdy nic neukradl jen pár slov z cizích hovorů
že jsem jezdil na černo do školy protože jsem propil peníze na jízdenku
že jsem při rvačce o hlavu většího kluka s ruským jménem Oleg kopl do koulí ale pořádně až se rozbrečel
že jsem se rozešel s holkou tak že jsem s jinou vyšel z kina a ona přitom před kinem čekala že půjdeme na odpolední promítání Čelistí a pak jsme s tou novou spolu píchali hned na prvním rande
že jsem chytil ptáka a chtěl jsem jej ponechat v kleci jen pro sebe
že jsem zabil mouchu novinami s Husákem
a tak dál
protože ďábel si na nás na básníky prostě zasedl
a tak dívám se do mlhy
jako bych byl na pláži Omaha
a chtěl bych padnout
zasažen střelou do srdce horkou jako tvé tělo
být probodený bajonety tvých paží
a krvácet tak z ran jako když slunce prosvítá děrami v oblacích
aby to nebolelo a bylo to rychlé
a pak jít cárat tím městem tam
zastavit se vývěsek a u plakátů
koukat lidem do oken a očumovat všechny ty postavičky lúzry čúzy i somráky
i ty obyčejné normální lidi z kterých jde největší strach
a závidět holubům na kostelních věžích
že ti jsou andělům nejblíže
bych jednou rád
ČAS
A po noci černé jako parte
s řezníky knězi i průvodčími
rozlilo se slunce škvírou pode dveřmi
jakoby někdo převrátil kýbl s ránem
je březen, který je cosi mezi plameny a zimou
a pulsar mého srdce vysílá záblesky tepu na oblohu tvého těla
teď hodiny tikají jako podkovy krakovských koní
a víčka dopadají s hlukem jako poklopy srpnových tanků
přibít nás v tomto světě na turínská plátna postelí
jen ticho které je vlastní takové chvíli
je hlasitější než umírající mráz v polích
pak slyším hovořit mé anděly
jak slovy čisté vody a větami touhy
prosí pro mne o světlo i stín
o sestry hvězd stát na hladině když Bůh otevírá krám
o bratra oheň kterým hoříme když bloudíme jeden druhému v očích
o zemi která obrací nás v prach a hlínu
o rosu, která padla jako krev na ostří trav jako kdysi když jsem zabil rybu
o děti, jež jsou zrcadly nás samých a my se odmítáme spatřit
o lásku bez níž bychom nepoznali výšky ani pád
a o křídlech ani nehovořím
v ten okamžik šel bych najít bar ve kterém ještě nezavřeli
oslavit vteřinu osvícení i minutu zármutku
podržet v ruce průzračnost lisovaného skla a pohlédnout ti skrze rum do tváře Bože
neboť přestože mé modlitby jsou o píchání, ženských a chlastu
pak jen proto že jsi mi dal bolest kterou si způsobuji zranění
a u tebe hledám že ovážeš mi rány
a i když takových jako já jsou plné galaxie
že najdeš si pro mě čas
ŠESTÝ
Naše oči svítí jako ve tmě svíce
díváme se k nebi, jak hoří tam Měsíc
touhami jsme mrtví živí ještě více
černé moře září miliony hvězdic.
A na moři ze tmy vlny bílých mraků
tříští se jak příboj o zem na obzoru
jen sirény z dálek lodí nebo vlaků
zpívají mi v čase tomto a v prostoru.
A slovy jak z mrazu všechno kolem mlčí
ticho mezi námi tvoří k světlu cesty
dávná stáda ovcí ženou stíny vlčí
na psy se promění a já ve stín šestý.
Který dá ti ráno stéblo zimy první
dým z komínů vzhůru jako duše letí
naše těla nahá propletená v trní
na mých křídlech paží až k nanebevzetí.
|
