Václav Bárta a přátelé

Václav Bárta

VÝLET NA PLANETU EROS

Zvláštní osud náhod nám dopřál vydat se (nejen v básničkách, snech a představách) na výlet za naší hvězdou EROS do galaxie TOUHA. Už ani nevím, jak se vlastně stalo, že si nás ta šťastná náhoda vybrala jako průzkumníky, jako dvoučlennou delegaci, která by, po návratu k Zemi, měla podat hlášení o milostných aktivitách téhle zvláštní a jedinečné hvězdy. Oproti podobným expedicím, které Země obesílá většinou vědeckými týmy, konkurz (vypsaný cateringovou agenturou, řízenou přímo z EROSu) vybral z milionů touhou po milování poblázněných, zrovna nás dva. Za sebe to chápu, ale v tvém případě?...(třeba jsi do dotazníku napsala víc zajímavých pohnutek a podrobností o svých touhách, vášních a představách, než sděluješ mně).
Ale dost úvodu do příběhu o našem putování za naší milovanou a vytouženou hvězdou.
Kabinka meziplanetárního tělesa, v níž k naší hvězdě letíme, je vybavena a uzpůsobena jak takoví meziplanetární sputničkové bývají. Prostor tak sotva pro dva kosmonauty, zařízení celkem skromné, postel (spíš lůžko), s velkou dávkou tolerance, pro jednoho. Kdyby se teď na nás někdo díval, na první pohled by mu dalo dost práce, aby poznal, kdo z nás dvou je kdo. Při pozemském pohledu na nás dva to může vypadat jako hloupost, protože kdo nás viděl na zemi, sotva by si nás spletl. Já jsem o dost větší, ale taky o dost širší. Za to, že dochází v kosmické kabině k možnému popletení, může kosmické oblečení. Skafandry, do kterých jsme oba navlečení, mají stejný rozměr (oba jsou vyplněny vzduchovým polštářem, já té výplně tolik nespotřebuju, na tebe je spotřeba mnohem větší). Ty v tom svém kosmickém oblečku trošku plaveš, mě na několika místech dře a škrtí.
Každý z nás (každý jeden z trochu jiných důvodů) jsme se těšili na chvíli, až se naše meziplanetární loď odlepí od země, a my si uděláme trošku pohodlí. V zemské atmosféře to ještě nešlo, bez kosmického oblečení bychom se sotva obešli, ale jak jsme letěli výš a výš, naskočily přístroje, které upravily kyslíkové parametry v kabince natolik, že jsme se mohli navzájem ze skafandrů osvobodit a udělat si pohodlí.
V dalším letu jsme už pokračovali v lehkém oblečení, které jsme měli pod skafandrem. Když teď řeknu, že jsme oba zůstali jen ve spodním prádle, bude to sice pravda, ale (jako to s pravdou bývá), bude to pravda relativní- pravda o dvou tvářích. Rub té pravdy patří mně. Měl jsem na sobě lehké bavlněné tričko, trenky a ponožky (v botách se do skafandru neleze, a ani bych se tam se svými šetačtyřicítkami nevešel). No, pohled určitě nic moc.
Líc toho meziplanetárního striptýzu jsi představovala ty. Tvoje prádýlko (vybrané se zvláštní pečlivostí a rafinovaností pro planetu EROS), mělo opravdu hvězdné parametry. V prostém výčtu jsi neměla na sobě o moc víc než já. Jen lehkou košilku, pod ní podprsenku, podvazkový pás s punčoškami a kalhotky. Výčet by na první pohled nemusel ještě navodit tu vzrušivou atmosféru, která kabinku našeho sputniku naplnila. I když bylo v kabince kyslíku opravdu dost, nemohl jsem se z té nádhery nadechnout. Nevěděl jsem, co dřív (zatím jen očima) pochválit a polaskat. Prstíky na nohou s jemně nalakovanými nehty v černých pavučinkových punčoškách- lemy punčošek uchycené do sametem potažených klipsniček podvazkového pásu- samotný karmínový pás z půlky kryjící mramor stehýnek a obepínající bříško pod gumičkou kalhotek stejné barvy s kraječkovým okvětím- nebo batistové polštářky nádherně naducané podprsenky s nakukujícími tvářičkami do úžlabinky koziček?..
Let pokračoval klidně, a my jsme byli v kabince uprostřed kosmu sami dva. Byla jsi v tom prádýlku tak nádherná, a tak ti to slušelo, že mi nemohlo přijít na mysl nic jiného, než to, že bys byla bez toho nádherného prádýlka určitě ještě nádhernější, a slušelo by jí to určitě ještě mnohem, mnohem víc. Z té představy, jak tě pomalu svlíkám, mi bylo slastně, tak slastně, že se mi zdálo, že se pomalu začínám vznášet k nebesům.
A vlastně se mi to jenom nezdálo. Opravdu, skutečně jsme se v naší kosmické loďce vznášeli vzhůru k naší vytoužené hvězdě. Bylo to nádherné. Zlehounka jsem tě přizvedl (ani jsem netušil, že mám takovou sílu), přitiskl jsem tvou vláčnou kůži na mou (tady si přívlastek odpustím) a začali jsme se líbat. Naše jazyky se potkávaly a ohledávaly, olizovaly se navzájem, a zasouvaly a vysouvaly, vím, že nám bylo krásně (mně určitě, můj lakmusový papírek pod trenýrkami se začal zhmotňovat, nadouvat a topořit, vysílal signály vzrušení, a lepil se ti ke kalhotkám). Tisknul jsem tě k sobě tak něžně a s takovou silou, že jsem tě dokázal nadzvednout a držet dobrých pár centimetrů nad zemí (přesněji nad podlahou kabinky našeho kosmického tělesa) a olíbat ti každý kousíček těla od pupíčku až po kozičky pod podprsenkou. To byla chvíle, kdy už jsi nedokázala vzdorovat. Věděli jsme oba, co teď musí následovat.
Sáhla sis rukama za záda a zapínání podprsenky osvobodila od knoflíčků. Měl jsem představu, že ještě (aspoň chvilku) necháme kozičky přikryté pod rozepnutou kozenkovou klíckou, ale stala se zvláštní věc! Podprsenka (sama od sebe) ti sklouzla z ramen (a sama od sebe!) se začala vznášet. Plachtila ti kolem hlavy a pak se přisála na strop kabinky. Chvíli jsme na ten jev koukali jako na zjevení, ale za chvíli nám to došlo. Naše loď proplula nadobro atmosférou, kde působí zemská tíže, a v tom stavu se osvobozuje nejen podprsenka od koziček, ale i kozičky od podprsenky. Krásně na ten stav beztíže reagovaly i ty tvoje. Viděl jsem je už před časem (ještě zatížené zemskou přitažlivostí), držely se náramně, ale teď vyváděly nevídané věci. Nepoklesly, netrčely, vznesly se vzhůru jako dva horkovzdušné balónky. Přiznávám bez mučení, že se mi to moc líbilo. Snažil jsem se chytat a laskat jejich cumlíčky, ale jak jsem chytil jeden, hned mi druhý utekl jinam i se svými nositelkami. Ty dvě dospělé dámy pod cumlíčky poskakovaly a natřásaly se, a provokovaly mě hned tam a hned tady, ach božínku, to byla nádherná honička! Teprve tady, ve stavu beztíže, jsem našel původ přezdívky z tolika úhlů přetřásaného dámského poprsí. No jasně, kozičky, kozy, neposedná rozpustilá stvořeníčka, která si lítají, kde je mlsná popadne, louka- nelouka, podprsenka- nepodprsenka, chvíli se schovávají, zvědavě nakukují, a hned zas lítají po božím světě, tak dlouho než najdou to pravé místo, až najdou pasáčka, který je krásně popase.
Kozičky se vznášely, moje pusa je naháněla, jak se dalo, ty jsi zlehounka vzdychala (hlavně, když se mi povedlo pomuchlat chycenou bradavku chvíli v puse), cítil jsem, jak tvá ruka začíná pomalu ohledávat nohavičky mých trenek. V tu chvíli jsem už přemýšlel o tom, jak si tě položím na postel (v naší situaci na to trošku spartanské lůžko) a začnu tě postupně svlíkat. Rozepnu knoflíčky na podvazcích (tyhle knoflíčky zvládnu sám) pomalu ti shrnu punčošky (ale dneska tomu zas tak moc nedám, jsem už tak nažhavený, že z kolegy málem syčí pára) a nadzvednu ti prdelku, abych z ní mohl stáhnout kalhotky...
A teď si, (pokud jste to dočetla až sem) poslechni, jak to vyprávění o dvou kosmonautech, putujících k vybájené hvězdě EROS v souhvězdí TOUHA pokračuje dál.
Chtěl jsem tě jemně položit na postýlku (pro jednu nádhernou nahatou holku zrovna dělanou)...ale! Nešlo to! Ne, že bys nechtěla (aspoň se to nezdálo), ale jak jsem se od tebe odlepil, a chtěl tě vzít do náruče, zapůsobil ten zpropadený stav beztíže a ty ses mi začala vznášet! Chvíli jsi poletovala kolem mě, ještě jsem na tebe dosáhnul a snažil jsem se podržet si tě za prdelku. Ale vyklouzla jsi mi. Ani za kozičky to nešlo, to by tě navíc bolelo. Ještě, že jsi měla na sobě ten podvazkový pás, za ten jsem tě udržel a mohl jsem si tě přitáhnout blíž k sobě. Jestli si teď představuješ, že jsem tě začal svlíkat tak, že jsem nejdřív začal rozepínat ty knoflíčky a sundávat punčošky, tak to si to představuješ sice krásně, ale nereálně. Kdybych to udělal, neměl bych tě pak za co držet, a ty bys mi odplachtila kdovíkam. Podvazky i s punčoškami jsme museli nechat na svém místě. Ale, zaplapámbů, kalhotky šly sundat i když podvazky a punčošky zůstaly na místě (je ta dámská spodní garderoba moc hezky vymyšlená). Tak jsem si tě mohl za podvazky pěkně přidržet, přitisknutou tak, že jsme se mohli vznášet krásně tělo na tělo. A ještě jedna věc nám pomohla (ale to jen díky tobě, že jsi tak šikovná). Našla jsi v mých trenkách společníka, chytila sis ho krásně rukou, a držela jsi ho tak pevně, že jsem ti nemohl odletět. A můžu ti říct, že naše vzájemná přitažlivost překonávala (bez působení té zemské) tu stratosferickou nepřitažlivost mocně a nádherně. Tvoje ruka ho nejen našla, ale pomohla mu vždycky najít i zpáteční cestu, pokud v tom meziplanetárním prostoru chvíli bloudil. Vždycky ho našla a vrátila ho zpátky tam, kam patří. Dělala jsi to s gustem a grácií, miláčku, a vždycky, když se vrátil zpátky do lůna sladkého bezpečí, se z tvého zpěvavého hrdélka ozvalo sametové, altové ááách! A mě to tak vzrušovalo tak, že jsem přibrukoval svým hlubokým nakřáplým basem óóch! Ten náš milostný dvojkoncert v meziplanetárním prostoru se za chvíli blížil k finále, a na mě to přišlo divoce a neodvolatelně!
Zapomněl jsem na ten stav beztíže, a než jsem se k tobě stačil zpátky přitisknout, kapičky z mého kapátka vykáply mimo cíle určení a vznášely se kolem nás jako bílí, mrňaví andělíčci lásky.
Snažila ses je zachytit rukou a pusou, ale nešlo to. Byly jako pápěří, tály ti mezi prsy a rozplývaly se pod tvým dechem.
A v tom se to stalo!
Náš vesmírný koráb se otřásl nárazem a my jsme se od stropu zřítili k podlaze. Naštěstí, ty jsi dopadla zrovna na tu "nepomilovanou" postýlku a já rovnýma nohama kousek od tebe. Chvíli jsme nevěděli, která bije, ale brzy jsme poznali, na čem jsme. Dveře od naší kabinky se samy otevřely, do otevřeného průzoru pronikla nádherná vůně a hned s ní nebeská muzika. Přistáli jsme na naší vytoužené planetě EROS!!
A byla ta naše vytoužená hvězda hned na první pohled krásná a přívětivá. Hvězdný ráj to napohled. Bylo léto, na stromech zrály (a některé už dozrály) pomeranče, stáli jsme na břehu tyrkysového jezera s termální vodou, kolem poletovaly vážky a milovaly se za letu, medonosná včelka ti usedla na prdelku (byla jsi přece skoro nahatá, měla jsi jen ten podvazkový pás a punčošky), ale nepoštípala tě, jen tě hezky pošimrala a pak se zvedla, sedla ti na ušní lalůček a něco ti pošeptala. Ty ses usmála, pokývala jsi hlavou a tleskla!!
Do půvabné krajiny hvězdy EROS, do našeho hvězdného ráje se snesla z nebe, z galaxie TOUHA, krásně nastlaná postel s nebesy. Naši vzdušní andělíčci, rozptýlení po kabince naší lodi, vyletěli ven jako ptáčci z hnízda, vzali se za ruce, zlehka nám ještě načechrali peřinu a šibalským úsměvem se vzdálili za obzor. Byly jsme v té nádherné krajině sami. Docela sami, jen my dva se svou touhou.
Tady teď můžeme prožít všechno nejkrásnější, o čem jsme si snili dole na zemi, tady můžeme prožít všechno, co jsme zatím neprožili.
Polož se na bílou postel, teď nastal čas, abych ti rozepnul knoflíčky od podvazků, sundal punčošky a pás, a pak si tě, nádherně nahatou, odvedl k termálnímu jezírku. Náš kámen, ukrytý pár centimetrů pod hladinou, už na nás čeká. Tady mi ukážeš, jak umíš nádherně zadržet dech a já ti omatlám kozičky čerstvě dozrálými pomeranči, vzletíme s vážkami a já tě zlehounka a zezadu za letu pomiluju, na planetě EROS to dokážu. Jestli chceš, položím si tě i na deku a udělám ti pomyšlení.
Ale to ze všeho nejkrásnější nás teprve čeká.
Pošli dík rodné krajině Zemi, že nám osud jedinečných náhod dopřál strávit nezapomenutelný čas na vytoužené hvězdě naší touhy.

Jiří Novák

HOLAHOP

Ze třinácti čísel má jeden člověk vybrat své šťastné číslo. Mně se líbí třináctka. To je přeci ono šťastné číslo. Přesto nad tiketem dlouho váhám. Zakoupil jsem si tento los v našem supermarketu. V takové té malé trafice, co se tísní vedle různých obchůdků, které jsou rozesety po celé délce kruhové chodby, obepínající obrovské potraviny. Musím mincí, nebo jiným vhodným „škrabátkem“, odstranit barvu z čísla, které si vyberu. K tomu pak musí pasovat tři symboly čísel s výhrou. Počkejte, prosím. Tady vzadu píšou, že mohu také postoupit do závěrečného slosování. To je něco! Mám celých třináct možností a k tomu jednu navrch. Vlastně ne. Začínám v duchu počítat. Třináct čísel, k tomu tři možnosti a ještě možnost postupu. To je?... Hm, vlastně je to jedno. Kdo se s tím má počítat. Určitě to je větší pravděpodobnost, než u tiketů s padesáti čísly. Stojím před obchodním domem, stále se nemohu rozhodnout. Držím v ruce kovovou minci nevalné hodnoty. Ta už začíná studit v ruce. Není to příliš malá mince? Když budu na minci šetřit, tak třeba zakřiknu možnost vysoké výhry. Takový boží trest za lakotu. Projevuje se ve mně pověrčivost. Vracím se do již zmíněné trafiky, abych si rozměnil papírovou bankovku. Tak, to je ono. Setřu los mincí nejvyšší hodnoty. Kovovou padesátikorunou. Ta se leskne novotou. Když setřu správná čísla, tak budu mít takových hromadu. Hotová hora zlaťáků. Jako v pohádce. Ze snění mě probírá pohled na obrovské hodiny instalované na štítu supermarketu. Panečku, ten čas letí, vždyť já musím do práce. Mám dnes odpolední směnu! Opřu se o sklo přístřešku určeného na parkování nákupních vozíků, abych oškrábal zvolená čísla. Padesátikorunou mi to jde dobře. Zbývá ještě jedno políčko s číslem. Políčko naděje. Poctivě oškrábu i ono. A nic. Vůbec nic jsem nevyhrál. Taková nespravedlnost! Vlastně mám ještě naději na závěrečném slosování. Strčím si minci do peněženky. Vydávám se směrem k autobusové zastávce. Do zaměstnání to mám tak akorát. Přidám tedy do kroku. Skoro běžím. Rozhodl jsem si zkrátit cestu přes silnici. Přechod pro chodce je daleko. Začíná foukat. Vítr mi vytrhl los z ruky. Nevadí, stejně jsem nic nevyhrál. Najednou změním rozhodnutí. Vždyť ještě přeci mám tu poslední možnost výhry. Bleskově se otočím a skočím po letícím tiketu. Mám ho! Těsně za mnou zaskřípěly brzdy. Velký sportovní vůz mne mine v posledním okamžiku. Se zahoukáním zmizí za zatáčkou. Krve by se ve mně nedořezal.
Pevně třímám v ruce kousek papírku, který mi opravdu přinesl štěstí. Zachránil mi život.

ULIČNICE

Vytáhlá, hubená holka uprostřed přírody. Zrovna je ve věku kdy její pozadí dostává líbivé zaoblení, za kterým se otočí nejeden mládenec. Ještě se ale nenaučila nosit vypjatou hruď, ozdobenou pučícími znaky dospělých žen. Husté jemné vlasy barvy zralého ječmene nosí upravené do rozpustilého culíku. Nebude to dlouho trvat a vyroste z ní krásná žena. Sice si musí ještě nějakou chvíli počkat, s životními zkušenostmi a je však již dál, než její vrstevnice. Ne milostnými, to ne. To zrovna naopak. Vyrůstala pouze s maminkou. Otec dost pil. S maminkou se ošklivě hádal, až nakonec od nich odešel. Nikdo neví, kam. Zůstaly samy. Ona, maminka a její mladší sestřička. Sestřička je nevlastní. Mamince svoboda zachutnala. Mívá spousty přátel, zejména mezi muži. Maminka doma moc nepobývá, proto se většinou o malou sestru musí postarat ona sama. Jí to nevadí, je samostatná. Sestra již spí, tak se vypravila ve starých ošoupaných džínách na oblíbené večerní toulky. Ze zadní kapsy kalhot jí vyčuhuje kousek praku s namotanou gumou. Na nohou nosí ošoupané tenisky, kterým je úplně jedno, kterým terénem zrovínka jdou. V džínách i modré flanelové košili vypadá, jako žena z westernových filmů. Opravdu jí to sluší. Dívka má několik kamarádek, ale opravdovou přítelkyni ne, spíše se kamarádí se staršími kluky. Někdy se s nimi dokonce popere. Jenže oni jí to odpustí. Kluci jsou prostě férovější. Nejraději je však sama uprostřed přírody. Pozoruje zvířata. Ta už si na její přítomnost zvykla. Například, k potoku se jdou napít, i když zavětří její přítomnost. Příležitostně jim přinese něco k snědku. A když nic nemá, tak aspoň doplní seno do krmelců. Ulehčí tak práci starému hajnému. Má ho ráda. Je na ní moc hodný. Přišel čas vrátit se domů. Dnes zašla dál než obvykle. Poběží zkratkou přes panskou louku. Bude doma cobydup. Zlatavé slunce se blíží k obzoru. Ještě oběhnout velký stoh slámy, potom rovně z kopečka, a kolem řeky je to domů kousek. V běhu jí zarazí podivné zvuky, ozývající se ze stohu. Zvědavě přistoupí blíž, a co nevidí. Tlustý řezník z jejich vsi. Jeho zavalité tělo právě valchuje nějakou ženu. Milenci vůbec nevnímají okolí. Řezníkova lesklá, holá zadnice si říká o požehnání. Dívka nezaváhá ani okamžik. Vytáhne ze zadní kapsy kalhot prak a na zadnici se objeví bolestivý, rudý květ. Au!, zakřičí zasažený řezník. Než se však vzpamatuje, přibudou mu na zadnici ještě dva rudé květy. Dívka se ani nesnaží schovat prak zpátky do kapsy a upaluje domů, co jí síly stačí. Večerní vsí se rozléhá její veselý, rozpustilý smích. Lidé ve vsi se právě ukládají k spánku.
Co zase provedla, uličnice jedna?

Dalibor Bárta

***

Já mám holku ze Záluží,
tahle moje Vlasta
kam se kouknu všude dluží,
nezřízeně chlastá.

Propila už co se dalo,
nemá ani floka.
Přestože jí zbylo málo
z plna hrdla loká.


Já mám holku v obci Ledce,
jezdívám k ní na faru.
Sbalil jsem ji celkem lehce,
tvář má plnou beďarů.

Tahle farská hospodyně,
když se pěkně vohákne,
rázem je z ní čupr žíně.
Zapomenu na akné.


Já mám holku z Tatiné,
láska k ní však bolí.
Na fotra řve "tati né!",
když mě tluče holí.

Hrubé síle tatíka
často musím čelit.
Nic naplat, když naříkám,
že mám fůru jelit.


Já mám holku v Nevřeni
bručí se mnou v base.
Od loňska jsme zavřeni
kvůli manku v kase.

Nechci holku z Nevřeně,
proklínám to tele,
že mám půlky sevřené
ve špinavé cele.


Já mám holku z Babiné,
ach má milá mámo,
já chci chlapy – baby ne.
Nechť ať je to známo.

Někdo dělá okolky,
ututlat to zkouší.
Já nemyslím na holky.
Jsem tu pro vás, hoši!


<{>Já mám holku z Mrtníka,
chlupatý má záda.
Připomíná brtníka,
má mě tuze ráda.

Vždy, když mrazy povolí,
drobátko se potí.
Zřejmě si ji oholím,
až bude mou chotí.

Ještěže srst medvědí
moji milou nesvědí...

Vít Fiala

ČEŠTINA A JÁ.

Nikdy jsem neřešil otázku, zda bych chtěl být někým jiným, než Čechem. Zkrátka to beru jako holou skutečnost – asi bych stejný postoj uplatňoval, kdybych se narodil v té či oné jiné zemi. Ba naopak – poslední dobu jsem docela vděčen praotci Čechovi – a při v mém případě dosti časté jízdě kolem posvátné hory Řípu – české to verzi japonské Fudžijamy – že vybral tak krásnou končinu bez zemětřesení, tsunamií, tajfunů, s celkem mírnými tornády nejvýš kolem Čáslavi a s hospodami s pivem téměř na každém rohu. Jen ta poloha mezi velmocemi na východě či západě působila trochu problémy, ale myslím si, že se ony už celkem umoudřily.
Jestliže se tedy cítím býti Čechem, nemůže mě nechat lhostejným jazyk, který jsem se naučil především od maminky – ne nadarmo se mu říká mateřská řeč – zkráceně mateřština. A tudíž mi dovolte, abych se jí trochu zabýval.
Tedy především je zajímavé to, čím se nejen čeština, ala i ostatní slovanské jazyky výrazně odlišují od jazyků třeba germánských – totiž zřejmým erotickým podtextem.
Čtete-li německy psaný dopis, tak zjistíte teprve na jeho konci – pokud je ovšem podepsán – zda byl psán mužem či ženou. To v naší milé řeči je to zřejmé ihned v první větě, byl-li použit minulý čas. U nás se prostě každý či každá každou větou hlásí ke svému pohlaví, ať chce či nechce. Jedinou známou výjimkou v tomto ohledu byla známá malířka Toyen, která používala výhradně mužské tvary příčestí minulého činného či trpného.
A což teprve skloňování! Teprve na cizincích, mluvících česky, se poznají záludnosti skloňovaných tvarů – jedna známá herečka původem z Francie (Chantal Poulain) celkem logicky pravila, že někde bylo „hodně ptáců“. Jakpak by ne, když věděla, že množné číslo od ptáka jsou ptáci. Stejně tak jiná dáma, původem Italka, pochválila jedno město slovy, že jsou tam „krásné důmy“.
Se skloňováním souvisejí také zajímavosti typu „ jsem v mouce“ ale zase na druhou stranu „jsem v Olomouci“ – nikoliv „v Olomouce“. Obdobně se neříká „jedu do Olomouky“, ale „do Olomouce“. S tím souvisí též zajímavý poznatek, proč je třeba na jisté budově nápis „Městská knihovna“, když je tam evidentně pouze jedno.
Zajímavé jsou též mezery ve znalosti abecedy v některých našich regionech. Tak například v okrese Přerov při udílení státních poznávacích značek před zavedením těch současně platných z nepochopitelných důvodů zahájili celkem správně onu sérii řadou písmen PRA, poté PRB, aby pak bez udání důvodů pokračovali v té řadě tvary PRE,PRF a tak dále. Ještě že nakonec došlo na zavedení současného krajského systému!
Též by stálo za úvahu, zda je třeba tvrdošíjně lpět na zachování současného systému ypsilonů a měkkých i. Přináší to velké útrapy nebohému žactvu, které se musí zpaměti učit několik desítek tzv. „vyjmenovaných či vyňatých slov“, aby se pak stejně dopouštělo v dospělém věku roztomilých hrubek typu „Obtěžují Vás holuby?“ (citace z inzerátu jedné firmy). To takoví Brňáci se s tím už dávno vypořádali- tedy alespoň v mluvené řeči.
Zajímavé je též pozvolné odumírání dokonavosti a nedokonavosti sloves – výrazy typu „budu natřít plot“ se pomalu ale jistě stávají normálem.
Zřejmě také bývá pociťována jistá nezpěvnost češtiny třeba ve srovnání s angličtinou – bezpochyby to budoucím esperantem – což je slyšet na již běžném protahování jinak krátkých koncovek – „ já jsem tam bylááá“, „ono mi to spadlóóó“ a podobně.
I když naše krásná čeština má některé hlásky pro cizince těžko vyslovitelné – mám na mysli pochopitelně zejména naše krásné „ř“, přesto bych – a to je můj vynález, na který jsem patřičně pyšný – tu naši milou řeč ještě obohatil – a to výlučně z důvodů přesnosti vyjádření a zvukomalebnosti - o tak zvané „r aspiré“ – je zde pochopitelně jistá analogie s francouzským „h aspiré“. Princip výslovnosti onoho „r aspiré“ spočívá v tom, že případný mluvčí místo vyslovení běžného „r“ rozkmitáním špičky jazyka o horní zuby prudce vdechne vzduch nosem a tím vydá zvuk podobný prasečímu chrochtání. Tuto hlásku je vhodné používat při vyslovování slov typu „prase“ či „chrápat“, popřípadě „chrobák“ či „chroust“. Zní to velice zvukomalebně a vystihuje to velmi přesně charakter zmiňovaného objektu či konání.
Logickým završením tohoto procesu by bylo zavedení hlásky zvané „ř aspiré“, které by bylo velice vhodné zejména ve slově „chřípí“. Její výslovnost – zkuste sami – je však tak obtížná, že je to úkol zřejmě až pro příští generace.

A na závěr mi dovolte několik ukázek další snahy o zdokonalení češtiny. Jde o trend, který si vzal za úkol nahradit zdlouhavé vysvětlování pojmů dlouhými větami jednoslovnými výrazy. Přispívá tím výrazně k obohacení mluvy a k úspornosti vyjadřování.
Zde je několik příkladů z připravovaného slovníku:
plivnice - zaplivaná pivnice
snobec - sobecký snob
lástka - poslední láska
mandželství - manželství, uzavřené v Mandžusku
lichtva - lichva, která se udála v Německu za světla
zyxvuta - chceme–li vyjádřit, že jde o abecedu pozpátku
kanibal - dva významy: jednak lidožrout, jednak ples lidožroutů
hnusa - husa, která je pěkně hnusná
kurdva - lehká žena kurdského původu
indženýr - inženýr indického původu
Andtonín - Antonín původem z And (pohoří v Jižní Americe)
kašnat - kašlat, ale pouze do kašny
zhmyz - hmyz, který náhle zmizel

Potud ukázky z připravovaného slovníku, o jehož vydání bude veřejnost včas a řádně informována. Již teď je ale evidentní, že takto vytvořené pojmy výrazně usnadní a zjednoduší mezilidskou komunikaci

Ostatní tvorba Václava Bárty publikovaná v Divokém víně:
DV 95/2018: Svatojánská noc a další
DV 93/2018: Holubí pošta a další
DV 92/2017: Básničky na hlavu
DV 91/2017: Jak se chodí za holkama - 1968 a další
DV 90/2017: Malý atlas hub
DV 89/2017: Výlet na planetu Eros
DV 88/2017: Jitrocel, Mateřídouška a další
DV 87/2017: Tři texty z programu Zelený strom
DV 86/2016: Listy z herbáře
DV 85/2016: Zvířata v ZOO
DV 82/2016: SPORTY, SPORTOVÁNÍ A SPORTOVCI
DV 81/2016: Nepokořená, Ó můj Bože a další
DV 79/2015: Obličej, Spánky a další
DV 78/2015: Básničky na tělo
DV 77/2015: Žemličky se sekaninou a další
DV 76/2015: BÁSNIČKY NA HOVNO anebo NAHOVNO?
DV 75/2015: Zmrzlina z malin a další
DV 74/2014: Pečený ouhoř a další
DV 73/2014: S Divokým vínem na věčné časy a další
DV 72/2014: Recepty Magdalény Dobromily Rettigové
DV 71/2014: Recepty Magdaleny Dobromily Rettigové okořeněné gastronomickomilostnými sonety Vaška Bárty
DV 70/2014: Jablkové koblížky, Černá zvěřina a další
DV 69/2014: Svíčková pečeně s omáčkou a další
DV 68/2013: Růžena, Žaneta a další
DV 67/2013: ***
DV 66/2013: Teda kačenko, ty mě přivádíš na myšleky! Představa je to sice trošku nereálná, ale úžasná a vzrušuje mě náramně. Doufám že oceníš, že je nabitá něžnou poezií. a další
DV 65/2013: Tak z toho nočního čekání povstala nová básnička a další
DV 64/2013: ***
DV 62/2012: Ó jak těžké múzy lidstvo zkusit musí! a další
DV 60/2012: Otec Václav Bárta píše texty svému synovi Noidovi a ten je ilustruje
DV 55/2011: To je ale blbá básnička,... a další
DV 54/2011: Budu ti říkat Kateřino, Paměti vrby
DV 52/2011: Reminiscence na popravu a další
DV 51/2011: Moták o motání a další
DV 50/2010: Básnička v rokokové náladě a další
DV 48/2010: Kozí válka
DV 47/2010: Jak jsem byl tenkrát u moře v Bulharsku a další
DV 25/2006: Jak se chodí za holkama
DV 2/2003: Poem