na další stranu
Martin Honzák
SAMOŽER
„Utíkám kdovíkam.
Odnikud do nikam
cválají verše mé,
prázdné a pitomé,“
napsal jsem před lety
a píšu nyní zas,
zbyly jen skelety
zbavené všech svých krás
a popel, zubů pár
z pochmurné kremace
své vlastní radosti.
Sám v sobě šířím zmar
skrz svoje kreace
bezbřehých krutostí.
V PRVNÍ ŘADĚ JÁ
Občas mě vezme na výlet
Chytne mě za ruce
A odhopsá kamsi
A já za ní
Vtažený
Do podivných dramat
Plných příčin
A následků
V nejrůznějších souvislostech
Mezi kulisy!
Většina z nich
zešedla v pozadí
a reflektory ozářily
jeviště:
Odehrávají se na něm
šílené pestrobarevné
tragikomedie
a já sedím
v první řadě
a bezprostředně
prožívám smutek
i radost
které přímo tryskají
z herců na prknech
Hltám každé slovo!
Fandím jedné postavě
a potěšilo by mě
kdyby zrovna ona
byla ta důležitá
Hlavní role!
Ale nezdá se
stojí kdesi vzadu
tu a tam
se projeví
ale děj
nijak nezvrátí
Má mysl
Mě v tu chvíli zase
Vezme na výlet
Chytne mě za ruce
A odhopsá kamsi
A já za ní
Vtahován
Do podivných dramat
Jenže s každým nádechem
tak nějak víc chápu
že jenom třeba piju čaj
a vůbec nic jiného
se neděje
Možná jí zkusím
pro změnu vyhovět
když tak ráda
vymýšlí:
Vezmu si dva roky
prázdnin
a budu jen sepisovat
příběhy
Stačí začít
první větou
a netrestat se
když to jde pomalu
nebo ne zcela
podle představ
Někdy bych si přál
být k sobě laskavější
a dovolit si
opravdu si užívat
okamžiky tvorby
PAVOUK
Co se vlastně skrývá
v hlubokých lesích
našeho nitra
Rozprášeno vichřicí
dnů dětství a dospívání
Ukryto ve stínech
neodpustitelných křivd
Zalezlé v trhlinách
tušených
a smyšlených
jako celá ta naše
osobní minulost?
Jen domnělá soudržnost
spletená do pavoučí
sítě
zběsilých příběhů…
V nich to přeci
někde je!
A tak to hledáme
různými cestami
lapeni v iluzích
Třepeme křídly
nohy přilepené
na pavučině
a tělo v křeči
upřeně pozorováni
mnoha očima
z temného kouta
A on je už už
připraven:
Na kusadlech se mu
leskne tekutina
která dokáže
rozložit uvnitř
vše do jedné
čvachtavé hmoty
Žízeň roste
Šílení negacemi
už nám ten jed
koluje v žilách
a jsme obmotáváni
hbitými nožkami
vlákno za vláknem
Čím víc se zmítáme
tím jsme svázanější
a uvnitř plní
neurčité břečky
SPOLU
Vítají se
Jako staří známí
Jenže je tu ta
Odtažitost
A malé nadšení
Že zase spolu:
Verše a papír
Po dvou měsících…
Ztratily kontakt
Jako já s dávnými
Přáteli
Každý jsme dnes jinde
S jinou minulostí
Dvaceti let
Někdy zavzpomínám
Jak starej dědek
Na první světovou
Jo fakt na ni
Připadá mi to
Hrozně dávno
Řeknu k tomu
Sotva pár slov
S úsměvem na tváři
A úctou k vesmíru
S kolika blízkými lidmi
Jsem vyrůstal
Vzpomínám na tři
A jednoho z nich
Bych náhle
Tak rád viděl
Ten úsměv a fórky
Dlouhé vlasy svobody
Pivo a příběhy
S pointami
Které braly dech
Rád bych pohlédl
Minulosti do tváře
Než jsme se v sedmnácti
Rozloučili
Zeptal se mě
Jestli tam mám nějakou babu
A jestli jo
Tak ať neváhám
Byla to léta hledání
S různými dopady
A jedním živoucím
Štěstím
Našel jsem ji
Příteli
A teď si tančím
A na výletech galaxiemi
Prodchnutých porozuměním
Rostu do vesmírných
Rozměrů
|
