na další stranu
Martin Honzák
ROZHOUPAT SE
Sedíme
na houpačkách
moc tomu
nedávám
zato má dcera
se botami téměř
dotýká nebe
pak zvolní
a říká mi:
„Musíš nohama
dopředu a dozadu!
A předklon a záklon!
Jinak to nehoupá…“
Přivedla mě tím
na zajímavou
paralelu
ohledně života
celkově
a tak jsem se jí
zeptal:
„Myslíš jako,
že když nebudu
nic dělat,
tak se ani
nehnu?“
Rozhodně kývla
hlavou
a povídá:
„Ano!
Ale vždyť
to přeci víš,
že jo?“
V duchu jsem
přitakal:
Víme totiž
úplně všechno
co potřebujeme
k plnému bytí
jen se tím mnohdy
neřídíme
PIŠKVORKY
Hraju s Bohem
piškvorky
On kolečka
já křížky
Opisuje cosi
stále dokola
odmítám to
chápat
útočím
a chci pět svých
symbolů v řadě
Ruším Jeho
kruhy
vydávám se
různými směry
a narážím
kloužu
po povrchu
podivných bublin
Hledám cesty
drsně a marně:
v mé mysli
je to souboj
snaha o vítězství
a On
má navrch
ať rozehraje
kdokoli z nás
pohyb mezi
kostičkami
na omezeném
prostoru
který mnohdy
ani nenaplním
Ne a ne
Jej porazit!
Probouzím se
trochu frustrovaný
z tohoto zvláštního
snu
a zjišťuju
že ta nepříjemná
kolečka
kreslím také
jen já sám
NOC PLNÁ NÁSILÍ
„Je to,
jako když dostaneš
pěstí!
Chceš se z toho
oklepat
a najednou
je tu další
a další!“
komentuješ
to hledání hranic
kam až lze ještě
zajít
a ta podivná
nedorozumění
která se řinou
z našich úst:
Svírá to
až nemůžeme
dýchat
tupý úder
zvonění v uších
ostrá bolest
každá rána
bortí iluze
proměňuje vnímání
skutečnosti
Pliveme krev
jenže to nekončí
je jich víc
a víc
útočíme
s vervou násilníka
zadupáváme květy
ohleduplnosti
loket sem
hlavička tam
než úplně
otupíme
Ráno pozoruju
naše modřiny
a z ničeho nejsem
moudřejší
NOC PLNÁ LÁSKY
Ohňostroj
nebe pokryté
barvami v úchvatných
obrazcích
Čtyři přátelé
samý smích
svařené víno
u rozsvícení
vánočního stromečku
Pak přesun
a čekání
na lístky
abychom po hodině
zjistili
že nejsou
prochází Márdi
jásáme
mrkne na nás:
„Ahoj!“
dáme se do řeči
a náhle jsme
v kotli
zaplaveni světly
reflektorů
a dvěma hodinami
obrovské energie
Potom s ním stojíme
u baru
zapíjíme
tu fascinující
shodu okolností
a žasneme
co všechno
se může stát
když toužíme
být víc
O další město
dál
bezstarostně
tančíme
až do rána
v náruči lásky
celého vesmíru
která nás dohromady
posílá dál
POVZDECHNUTÍ
Zkoušel jsem jí
něco říkat
slyšela ale
cosi jiného
a reagovala
podrážděně
Otrávilo mě to
a byl jsem na ni
hnusnej
skončilo to teda
jako vždycky
Víš
po dvaceti letech
soužití
se asi rok
učím
jí naslouchat
ačkoli ona
tu snahu
nemá
Ne snad
že bychom si
nikdy nepovídali
jenže upřímně
byly to jen dva
monology
a teď jsem
překvapenej
s kým to vlastně
žiju
a ani nevím
s kým ona
akorát určitě
ne se mnou
protože mluví
jen o sobě
a o mně nechce
vědět nic
PŘÍBĚH OTROKA
Onen muž
se narodil
aby vyhověl
své paní
Ta jej zpočátku
jen omezovala
a ovládala
žila si na vysoké
noze
nebylo nic
nač by si přeci
ten její nemohl
půjčit
za pár let
jí však začal být
ukradený
a zatoužila
po jiných
Jezdil s ní
za nimi
občas se přidal
jindy doma
pečoval o děti
a kdykoli mluvil
vždycky sděloval
co si o tom
či onom
myslí ona
jako by na něm
nezáleželo
a jen dodal:
„Ona ví
že mi může
nakukat cokoli
a když už ji nudí
mi lhát
ryje do mě
bolestivou pravdou
a její hra
ji pak o to víc
baví
protože ji zmlátím
jenom někdy…“
Asi je i trochu
kouzelník
protože dokáže splácet
dvojnásobek toho
co vydělá
tím že maká
každý den
dvanáct hodin
a počet mužů
které ona
touží obšťastnit
je pro něj
přijatelný
neboť mu tvrdí
že mu nesahají
ani po kotníky
Nechápal jsem
skoro nic
a zeptal se
proč s ní je
Díval se na mě
jako na hlupáka
který nevidí
to opravdu
důležité
a řekl:
„Vypadá
jako modelka
a taky ty děti
přeci…“
|
