Jaroslav Lejček

VÁNOČNÍ ČAS

Déšť. Pořád déšť. Prší už několik dní. On má štěstí, momentálně bydlí poblíž jakéhosi obchodního centra - autem tam a zpátky - a za chvíli má vystaráno. Mohl by jezdit do místních restaurací, ale to považuje za velkou ztrátu času. Radši si „vaří“. Nalévané polévky, vajíčka na několik způsobů a jiné rychlovky. Prostě to, k čemu si lze vzít chleba, rohlíky a podobné pečivo. Má dovolenou. Tu si bral kvůli tomu, co po práci nestihá. Měl i představou, že o dovolené bude chodit na procházky. Jenže člověk míní a svatý Petr mění. Takže si dny dělí na čas strávený u počítače a na přestávky. O přestávkách mírně supluje procházky běžným cvičením nebo vaří, či lenoší. A také to jde. Zvonek minutky ho upozornil na přestávku. K obědu nic moc – čínská polévka, volská vejce a černý čaj. Při čaji se díval oknem, a déšť nikde. Raději se šel podívat před dům, obloha vypadala nadějně. Rozhodl se změnit program. Rychle se oblékl a vyrazil ven. Ale nebyl schopen odhadnout, na jak dlouho. Problém je v tom, že je sám. Vždy byl zvyklý žít ve dvou. Jak tak šel, přemýšlel a vzpomínal. A nedokázal si vybavit, zda byl sám i před dovolenou. Napadlo ho, že dovolená s tím nemá nic společného. Třeba je sám léta, a ta informace o tom, že „byl vždy zvyklý žít ve dvou“, se mu do paměti dostala nějakou záhadou, například přes nějaké fiktivní zážitky. Šel krátce, asi pět minut, a znovu začalo pršet. Co pršet. Místo deště, liják. A najednou nic. Jak dlouho ten stav trval, nevěděl.
Pak uslyšel:
„Pane Nováku, pane Nováku, vzbuďte se. Pane Nováku, pane Nováku, vzbuďte se.“
Něco se ho ptalo:
„Kdo je ten Novák a kdo je ten krásný hlas…“
Žádná odpověď. A opět se začal propadat do ničeho. Ale ten hlas ho zastavil:
„Pane Nováku, pane Nováku, otevřete oči, otevřete oči. Vyplázněte jazyk, tak. Zmáčkněte mi ruku. A teď druhou. Jste po operaci, z chirurgie vás přivezli k nám na ARO. Dnes večer, a v noci, se o vás budu starat.“
To něco v něm, si říkalo:
„Bože, všechno mne bolí. Nevím, zda mluvím, či si to, co chci říct, si pouze myslím. Zdá se, že žiji… A nechce se mi zpátky.“
Snad díky tomu co slyšel uvnitř, uslyšel opět ten krásný hlas:
„Pane Nováku, ještě můžete spát, my vás zatím připojujeme na přístroje, trochu se vám uleví.“
Poslechl.
Začalo svítat. Stál uprostřed letní louky a nevěděl, jak se sem dostal. Asi by bylo vhodné jít pryč, říkal si. Jenže kam? Nevěděl, odkud přišel, nevěděl, zda někam mířil. Otočil se, aby se podíval, kterým směrem vedou jeho stopy. Žádné neviděl. Stejně dopadl, když se podíval ostatními směry. Zajímavé, nic, co potřebuji, nevidím a nic, co mám vědět, nevím, myslel si. Ale, je třeba jít dopředu. A je mi jedno, kde je dopředu. Tak šel. Louka byla směrem, kterým se vydal, trochu z kopce, šlo se mu dobře. Na konci louky začínala cesta, zdálo se mu rozumné jít po cestě. Jakási dívka, co šla po cestě opačným směrem, ho pozdravila:
„Dobrý den.“
Také pozdravil. Neznámá se zastavila. Také se zastavil a zeptal se jí, zda něco potřebuje.
„Ani ne,“ odpověděla, „jen si myslím, že jsem vás už někdy viděla.“
Usmál se. Díval se na ni, někoho mu připomínala. „Nepatřím sem,“ řekl, „ani nevím, kde jsem. Zřejmě se vidíme prvně, ale, také mi někoho připomínáte.“
„Ach,“ povzdechla si, „to je škoda, že nejsem originál, co nadělám, podobu si člověk nevybírá.“
„To je pravda, nevybírá. Ale vy máte štěstí. Sice se někomu podobáte, ale zřejmě nějaké krásné dámě.“
Teď se usmála i ona:
„Jste milý, to vás tu někdo vysadil, že nevíte, kde jste?“
Pokrčil rameny. Najednou se mu zdálo, že se mu neznámá trochu ztrácí. Chtěl jí odpovědět, ale řekl úplně něco jiného, než chtěl:
„Promiňte, nějak mi není dobře. Musím dál. Na shledanou.“
I ona pozdravila. A každý se vydal svým směrem. Během čtvrt hodiny došel do města. Padla na něj únava. Měl štěstí, po chvíli uviděl hotel. Vešel dovnitř, ubytoval se, na kliku pověsil cedulku „nerušit“, osprchoval se a šel spát.
Vzbudila ho myšlenka:
„Nevím, zda jsem dobře slyšel, zda jsem připojen nebo zda jsem připojován, něco se má dít zítra…
Nebyl v hotelu, nebylo léto, den ho vrátil na ARO. Napadlo ho:
„Asi je zítra, asi jsem po operaci. Nikdy jsem si nemyslel, že bolesti … Hrozné, zvracím.“
A zvracel mockrát za sebou.
„To nevadí,“ řekl další krásný hlas, „ já to uklidím. Pan doktor vám napsal něco do infuzí, něco proti žaludeční nevolnosti.“
Pak mu dali do žaludku sondu. Díky ní a díky léku proti nevolnosti zvracet přestal.
Ale nějak nebyl schopný bránit se tomu propadání do ničeho. Barvy! Kam se podíval, měnily se barvy. Slunce vycházelo a hned zapadalo. Stromy byly obsypány podivnými, spíše fantastickými, květy a listy. Ve větru se kolébal nekonečný počet papírových draků, z toho pohybu mu opět udělalo špatně od žaludku. Najednou se vítr ztišil, draci zmizeli, jemu se udělalo lépe, a s úžasem pozoroval, jak tu barevnou nádheru zasypává sníh. Šel tím sněhem, stromy mu ustupovaly z cesty a začalo mu být horko. Zavřel oči - tma, otevřel oči - sníh zmizel. Svět, kam dohlédl, se ozdobil různými kruhy, ty se chvíli točily spolu, chvíli samostatně. Znovu zavřel oči – tma a muzika, otevřel oči - muzika hrála a on byl zpátky na ARO. A uvědomil si, že jsou vánoce, že se díky chirurgům podruhé narodil. Také mu došlo, že žádnou dovolenou neměl a že myšlenky, které si v souvislosti s dovolenou pamatoval, byly klam. Jednu noc a šest dní na ARO čas odměřoval nerovnoměrně. Zpočátku se minuty skládaly do hodin s neuvěřitelnou pomalostí. Polospánek se střídal s bděním, noc nekončila, den nepřicházel, bylo obtížné ležet na zádech, nedařilo se otočit na jeden, či na druhý bok. K tomu v jedné z nocí pacient za závěsem vlevo zkolaboval. Pomoc přišla okamžitě, jenže jemu se, jak se ty minuty vlekly, zdálo, že se nic nedaří. Ráno se sestřičky ptal, jak to dopadlo, uklidnila ho, že dobře. Přitom si všiml, že sestřička se podobá té dívce, kterou potkal na cestě u louky. Během dvou dnů se jeho stav výrazně zlepšil. Věřil tomu, že proto, že každý den a každou noc, byl překvapován milým chováním personálu obou oddělení. Těžko říct, zda měl štěstí, nebo zda se tak mile, ti lidé chovají stále. K trvalému zlepšení napomohly i návštěvy jeho nejbližších. Říkal si, jak to asi mají těžké pacienti, kteří nikoho nemají. Postupně ho úžasná péče vrátila k určité samostatnosti. Naučil se částečně mýt, normálně dýchat, stát, sedět v křesle a, s pomocí chodítka, chodit. Nejvíc mu pobyt na ARO zpříjemňovala sestřička, která se podobala zmíněné dívce. Například pro něj sehnala něco ke čtení, později i tužku a papíry, pomohla mu osprchovat se a po jednom z pánů sanitářů vzkázala, že určitou dobu bude mimo, protože přijímají pacientku z jiné nemocnice. Než na Silvestra odešla domů, popřála mu do nového roku. Na Silvestra ho vrátili na chirurgii. Tam ho odpojili od různých přístrojů a pomůcek včetně kapačky. Vyzkoušeli, zda může jíst, a když ano, a vše ostatní bylo normální, třetí den ho sanitka odvezla domů. A sebou si přivezl i poznání, že zázraky se na světě dějí. A že mezi námi existují i andělé, minimálně na chirurgii a ARO nemocnice v Trojměstí.

Ostatní tvorba Jaroslava Lejčeka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Svět si letí a další
DV 98/2018: Krásná slova světem letí a další
DV 97/2018: Krása je barevné mámení a další
DV 96/2018: Před oknem za oknem a další
DV 94/2018: Tvoje všechno, Když tě mám a další
DV 93/2018: Sypají se vločky písmen
DV 92/2017: Roleta popleta a další
DV 91/2017: Snad dopouštím se omylu a další
DV 90/2017: Ty lásko a další
DV 89/2017: Chtěl jsem ti něco říct a další
DV 88/2017: ***
DV 86/2016: Plus jedna minuta
DV 85/2016: Po x-letech
DV 84/2016: Na hodinách bylo 10:00
DV 83/2016: ***
DV 82/2016: Dlouho nepršelo
DV 103/2019: Teď zřejmě podzim a další
DV 102/2019: Cosi v tvé blízkosti
DV 101/2019: Na stěně visí si a další
DV 100/2019: Málokdo z básníků a další