Lumír Slabý

MEXIKO – ŘÍJEN 2015

Mexico City:
1. krásná Lorena, 2. Malinche, Cortesova milenka v malbě Diega Rivery, 3. olympijský stadion s průčelím od Diega Rivery, 4. orel sedící na nopalu a držící hada, symbol Mexika v malbě Diega Rivery, 5. otakárek, 6. palác Bellas Artes, 7. pohled z Torre Latinoamericana, 8. Torre Latinoamericana, nejvyšší mrakodrap Mexika
Monte Alban: 9. plaza
Oaxaca:
10. dívky v krojích, 11. kostel Santo Domingo, 12. zapotecká rodinka
Palenque:
13. Chrám Napisu, 14. kaskády v džungli, 15. pohled na archeologický areál, 16. voladores
Teotihuacan:
17. maska boha Quetzalcoatla, 18. Pyramida Měsíce, 19. Pyramida Slunce


Deprecated: Function split() is deprecated in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 155

obr. 1

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 253

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 1. obrázku">

obr. 2

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 2. obrázku">

obr. 3

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 3. obrázku">

obr. 4

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 4. obrázku">

obr. 5

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 5. obrázku">

obr. 6

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 6. obrázku">

obr. 7

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 7. obrázku">

obr. 8

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 8. obrázku">

obr. 9

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 9. obrázku">

obr. 10

Warning: preg_replace(): Delimiter must not be alphanumeric or backslash in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 256

Warning: getimagesize(): Filename cannot be empty in /www/doc/www.divokevino.cz/www/include/standfce.php on line 3
src="" width="" height="" alt="náhled 10. obrázku">

Galerie obsahuje celkem 20 obrázků.
1-10   11-20  

POSEDMÉ DO STEJNÉ ŘEKY?

„Es-la-vi“, slabikoval snaživě voják u východu z budovy Palacio Nacional, když mi vracel pas po návštěvě tamních slavných nástěnných maleb (murales) Diega Rivery. Ze slušnosti jsem se mu snažil výslovnost svého příjmení opravit, ale když má někdo mluvidla od narození navyklá na španělštinu, a neučil se nijakou cizí řeč, tak prostě to S na začátku slova vysloví jen, když následuje samohláska. Pro jistotu tam u nešpanělských slov vždycky narvou to ES. Vojáčkovi z toho nakonec vylezlo „zlavi“, tak jsem mu to pochválil, aby měl radost a motivaci.
Mou sedmou návštěvu Mexika během nějakých třiceti let nutně provázejí všelijaká opakování, a do prezidentského paláce jsem šel vysloveně kvůli murales asi nejslavnějšího světového malíře v tomto žánru. No, a taky poprvé s digitálním přístrojem, před 14. lety jsem byl ještě fotografický klasik. Tenhle můj program byl trochu vynucený nevlídným počasím, jež sem nečekaně natlačil jakýsi cyklon v Pacifiku. Ale zato jsem si prošel bez vedra centrum dvacetimilionové metropole Ciudad de Mexico, a taky jsem si užil zdejší metro, asi nejlevnější na světě. Jezdí v kovových kolejích na gumových pneumatikách, na jednu jízdenku můžete jezdit a přestupovat tak dlouho, až se dostanete k cíli, a jednotná cena jízdenky 5 pesos je i při letošním divokém nárůstu dolaru našich asi 8 korun. Zdejší metro má ale háčky. Při přestupech nachodíte stovky metrů, s mnoha vloženými schodišti nahoru a dolů, a ještě to provádíte ve zdejší nadmořské výšce 2200 metrů. Takže jsem včera večer, ještě neaklimatizován, sotva pletl nohama, a když jsem dorazil večer do svého, byť dost nevlídného (a zřejmě taky hodinového) hotelu, byla mi ta postel hodně milá. Ale samozřejmě jsem se probudil v půl třetí, a bylo po spánku. Časový rozdíl 7 hodin zatím vyhrává. Světlo tu zřejmě přichází kolem půl osmé, ale bylo to opět s nízkými mraky a vlhkem, tak jsem v tom pološeru vyšel obhlédnout hotely v okolí. Našel jsem jeden cenově i úrovní zcela bez chyby, přímo u stanice metra. Neváhám, už jsem přestěhován, a hned je veseleji. Dokonce to má i „wifinu“, a lepší osvětlení na pokoji, abych mohl tu ranní nespavost využít ke studiu Lonely Planet, a ke psaní. Tak si ty mé duševní poryvy zase pěkně užijete.
Ciudad de Mexico, 30. 9. 2015

GONDOLY A PYRAMIDY

Ať už se Aztékové na počátku 14. století zastavili při svém putování na planině Anahuac kvůli orlovi sedícímu na nopálu a držícímu hada, nebo z méně legendárních důvodů, jisté je, že to bylo již obsazené území, a museli si tam svou pozici vybojovat a tvrdě hájit. A když nemohli hospodařit na pevné zemi, rozvinuli systém chinamp, což jsou plovoucí záhony – rohože pokryté hlínou. Po Cortésově čistce zbyly z této tradice jen střípky. Asi turisticky nejznámějším je Xochimilco, kde z té historie je taková načančaná atrakce. V ostrovech na jezeře, na něž se chinampy za tu dobu prorůstáním ke dnu změnily, byste nějaké rohože hledali těžko, zato si užijete takové mexické Benátky, kde vás „trajineros“ vozí na barevných gondolách mezerami mezi ostrůvky. Na dalších trajinerách k vám míří prodavači suvenýrů, a na dalších hudebníci, nejčastěji mariachis, kteří se vám za úplatu snaží zahrát tu „vaši určitě oblíbenou“ sladkobolnou melodii. Mimochodem, málokdo tu ví, že žesťové nástroje mariachis se sem dostaly také díky českým muzikantům, kteří přicestovali se dvorem rakouského Maxmiliána, na tu krátkou a tragickou dobu jeho císařování v Mexiku. Navzdory tolika svým návštěvám téhle úžasné země jsem se Xochimilcu vždycky vyhýbal, mělo to prostě nálepku poutě, bez niž se obejdete. Ale tentokrát jsem si říkal, že sedmá návštěva by taky mohla být poslední, tak se přece na ty chinampy musím jet podívat. Místo je snadno dosažitelné metrem a návaznou lokálkou. Hned na nádraží si vás okouknou náhončí, kteří vás pak různě směrují ke svým přístavištím. Ve všedních dnech a takovém počasí, jaké mě přivítalo letos, tam tolik turistů není, a snadno mi vnutili sólovou jízdu za asi 500 našich korun. Ale aspoň mne nemohli namanipulovat do spárů muzikantů nebo do některé z hospůdek na ostrovech. Projednou to bylo zajímavé – a mám splněno...
A protože už jsem nějak měl hlavního města dost, dal jsem si pro první říjnový den, a poslední den, než odjedu někam za sluncem, už ani nevím kolikáté opáčko kultovního centra Teotihuacán. Tahle kultura kvetla od 2. století našeho letopočtu, a tak či onak ovlivnila všechny další generace předcortésovských indiánů. Vylezl jsem poctivě na všechny hlavní chrámy a pyramidy, což při dvoutisícové nadmořské výšce, a například 70 metrům pyramidy Slunce (třetí největší na světě) není zas tak jednoduché. A protože jsem si, přes ranní nepřívětivé počasí, pro jistotu oblékl „péefkové“ tričko a slipy, našel jsem si místo u té největší stavby Teotihuacánu, abych se před samospouští postavil zase jednou na ruce. Snad to tedy bude novoročenka, pokud ovšem nedám přednost obrázku, který v létě vyfotil můj kamarád a dvorní ilustrátor mých básnických knížek Teodor Buzu na břehu táborského moře Jordán, právě když jsem tam kráčel na rukách oblečených v rukavicích :-)
Ciudad de Mexico, 2. 10. 2015

PACIFIK

„Jak se mate? Mam se dobre. Knedlik zeli...“ a podobně na mne pokřikoval masitý šéf takové plážové restaurace z palmového listí, když jsem mu napověděl, odkud jsem. Radši jsem se neptal, kde to sebral, nejspíš ho ta slova naučila nějaká veselá česká parta, která sem zavítala, a on jenom čekal, až se chytím, aby mne přemluvil k nějaké konzumaci. A já bych pak třeba musel vysvětlovat, že jsem Čech, který nepije pivo. Ale hlavně jsem tu na „kamenném ostrově“ (Isla de Piedra) chtěl jenom užívat moře a slunce, které se konečně, poprvé od mého příletu do Mexika pořádně předvedlo. A ke všemu ještě o den dříve, než hlásila předpověď. Hurá!!!
Když jsem po třech vlhkých dnech odjížděl z hlavního města, byla tam jakoby mně na zlost obloha úplně vymetená. Až do setmění jel autobus pořád pod modrým nebem. Ale v noci se potkal s bouřkou, a zřejmě ji odtáhl s sebou, protože když jsem po 18 hodinách vylezl u Tichého oceánu, vypadalo město Mazatlán jak čerstvě vyprané. Jenže to praní trvalo celou sobotu a neděli, a chvílemi to tam vypadalo jako v Benátkách. Už jsem začal vymýšlet nějakou alternativu, ale každý dočasný únik by byl drahým a dlouhým kodrcáním v autobusu. A tak jsem se uklidnil. Jsem přece u Pacifiku, oceán je teploučký i když prší, tak si to užiju, a na slunce si počkám. A vida, ono vyšlo už dnes a pořádně to tu pere. Cestou k přístavišti vodního taxi, které sem na ostrov přiváží návštěvníky, jsem se na malecónu (nábřeží) ptal sympatického chlapíka na správný autobus, dali jsme se do řeči (jako solitér tyhle situace přitahuju), a ukázalo se, že je ještě o rok starší než já. Pochválil mi španělštinu, a já zas tu jeho, protože jsem tady na pobřeží poprvé někomu rozuměl. Už jsem z toho začal mít depku, vždyť do Mexika jsem se těšil taky kvůli zdejší rozvážné mluvě a klasické výslovnosti. Na centrální vrchovině to tak skutečně fungovalo, ale tady jsem se nedokázal domluvit s klukem z hotelu, s řidičem autobusu, ani s cestujícími. Santos, tak se jmenoval ten pán, mě uklidnil, že tady na pobřeží je to hodně šmrnclé kubánštinou. S tou, po svých osmi návštěvách Kuby (za komunistů jediná volně dostupná tropická oblast), mám své zkušenosti, a zdá se, že jádro mých zdejších jazykových problémů skutečně není u mne. Na začátku našeho povídání Santos trochu ujel, když se mne zeptal na prezidenta Tita, ale stačilo říct Praha, a byl v obrazu. Říkal, že naše hlavní město má mezi jeho přáteli atraktivitu jako Paříž. Měl Evropu docela procestovanou, jen té naší zemičce se nějak vyhnul. To v sobotu jsem měl besedu se dvěma staršími úředníky na poště, a ti mě zpovídali, jestli je u náš válka, když jsme vedle té Sýrie. Ale co, zeměpisné znalosti některých Čechů o americkém kontinentu, a moje vlastně taky, nejsou moc na chlubení. Na Isla de Piedra jsem si ještě před odchodem chtěl zaplavat v příboji, ale vlny s sebou nesly nějaké svinstvo, tak jsem to zabalil a nechal se odvézt zpátky, abych se v tom vedru úplně nezničil. Zítra se chci nějak dostat na jiný blízký ostrov, kde bych mohl uplatnit i brýle, šnorchl a ploutve. Uvidíme.
Mazatlán, Mexiko, 5. 10. 2015

ADRIANA, VODNÍ SKÚTRY A DALŠÍ STŘÍPKY

Těch osm hodin časového odstupu od Evropy je fakt dost. Probudíte se ve čtyři, všude tma, a u nás doma už obědvají. A když večer dávám fotky na internet, je jasné, že online tam nikdo reakce nedá, ledaže by to četl taky v Americe. Ale je to pobřežní čas, a zítra už to o hodinu zkrátím. Jedu nočním autobusem zase do centrální vrchoviny. Jak jsem předevčírem sliboval ten jiný ostrůvek se šnorchlováním, tak jsem to včera realizoval. Vybalil jsem konečně své „potápěčské“ vybavení a odjel s tím do luxusní hotelové části města (Zona Dorada), kde podle místních je jakási možnost přepravy na tři ostrůvky ve tvaru velrybího hřbetu, které jsou vidět přímo proti nábřeží. Za 300 našich korun mě jeden kluk odvezl na vodním skútru na prostřední ostrov se závětrnou plážičkou a rajským klidem. Cesta na skútru mě trochu zaskočila. Akorát jsem stačil schovat hodinky, a pak jen doufal, že při skákavém překonávání příboje, který do pevninské pláže bušil skutečně nemilosrdně, nesletím i s taškou přes rameno, s penězi, s doklady, foťákem... Dopadlo to beze ztrát, a na plážičce jsem se pak dvě hodiny nořil do čisťounké vody. Lonely Planet nelhal, ideální pro snorkeling, ale kromě drobných rybek tam nic zajímavějšího nebylo. Holt jsem zhýčkaný těmi korálovými zázraky, co mám za sebou. Ale konečně jsem si pořádně zaplaval a nasolil se bez těch dávek písku z příboje. Až tak, že když jsem při čekání na odvoz trochu chodil na plážičce na rukách, normálně mi crčela z nosu slaná voda. Asi ten průplach proběhl kvalitně.
Při návratu do hotelu jsem v recepci viděl tu dívku s krásným úsměvem, která se tam asi dva dny nově zaučovala. Usoudil jsem, že lastura z českého broušeného skla (každý rok mám něco takového v batohu pro zvlášť sympatickou ženu) by jí moc slušela, a s patřičným komentářem jsem jí ten dáreček donesl. Fotka krásné Adriany s českým sklem v ruce byla na facebooku ještě ten večer.
Dneska ráno jsem sbalil, uložil bágl na recepci, a ještě do večerního odjezdu si budu užívat pláže, aby to loučení s tichomořským pobřežím mělo nějakou pointu.
Mazatlán, Mexiko, 7. 10. 2015

A JEŠTĚ Z POBŘEŽÍ

Sliboval jsem, sliboval, ale tohle mě ještě pálí na jazyku. Loučení se slaným živlem skutečně probíhalo podle plánu. V té plážové chatrči, kde jsem byl na rybě už v nedělním dešti, mě kulatá hospodská přivítala s poznávacím úsměvem. Tentokrát jsem si dal nějaké hlavonožce na česneku (byla to ňamka), a k tomu mi přinesli obrovský kokos s brčkem. Slušná dávka, ale ještě jsem si našel místo v žaludku pro bílou kokosovou vystýlku zevnitř ořechu. Při placení probíhal obvyklý „výslech“, přičemž dueňa žasla, kolik mi je, a podotkla, že její dcera v neděli obdivovala, jak vypadám v plavkách. Popovídali jsme si, pak jsem se ještě koupal, a před setměním jsem vystoupil na malecón. Najednou se u mne zastavil zpocený Santos, tedy můj známý z neděle. Vracel se z kondiční procházky a chtěl se pochlubit svými snímky západů slunce, ze svého nedalekého bytu. Moc hezké to tam měl, a navzdory umístění přímo u autostrády, tam bylo docela ticho. Pohostil mě jogurtem, ukázal ty fotky západů (některé skutečně neuvěřitelné), a taky fotky dětí (pediatr na penzi, a pět let vdovec). Pak už jsem radši vypad, abych nezneužíval pohostinnost. V recepci hotelu byla krásná Adriana, tak jsem jí řekl, že má fotku na facebooku. Byl tam s ní ten stařík, který mě při příjezdu nadchnul tím, že znal jméno Zátopek a Čáslavská, a když už mi chtěla vrátit zálohu na klíč od pokoje, vstoupil do toho a prohlásil, že za těch padesát pesos mi tam pohlídali to zavazadlo. Překvapeně jsem namítl, že tohle je celosvětově služba, kterou svým hostům hotely dělají grátis. Ale děda ječel jak umanutý, skákal mi do řeči, snad se dotklo jeho stařecké ješitnosti, že slečna dostala dáreček, prostě jeho předchozí image vzdělance někam odplavala. Až když jsem na něj naštvaně vyjel, jestli mě vůbec chce poslouchat, tak zmlknul. Pak mi tu poměrně směšnou částku sice vrátil, ale zkazilo mi to rozloučení s Adrianou, která u té hádky byla. Dnes měla kytičkované šaty, jaké jsem tu na žádné dívce neviděl, a ukrutně jí to slušelo. Ale stejně mi při odchodu věnovala svůj nejhezčí úsměv, a tak jsem se odporoučel sto metrů na autobusák, hodinu před dobou odjezdu. Autobus přijel z Tijuany se zpožděním 90 minut.
Mazatlán, Mexiko, 7. 10. 2015

CERVANTINO + MUMIE = GUANAJUATO

Když jsem se ještě na západním pobřeží zmiňoval, že pojedu do Guanajuata, reagovali: „Mumie, že?“ Tak jsem chytře kýval, ale nevěděl jsem nic. Snad jen to, že hlavní město stejnojmenného státečku je na seznamu UNESCO. A že je moc malebné, protože jsem jím projížděl cestou k Pacifiku, a v podvečerním slunci nabízelo přímo pohádkové výhledy. Když jsem tam teď nočním dvanáctihodinovým autobusem dorazil, bylo poledne. Nádraží je 5 km od historického centra, což pro tuláka mého typu znamenalo, že tam musím odjet místní dopravou a s báglem na zádech hledat ubytování v neznámém prostředí. Tady to navíc bylo jedno velké muzeum historických a tradičních budov a uliček, žádná rovná ulice, kde byste hotel mohli identifikovat. Takže když místní autobus projel úzké tunely ve skalách kolem města, nahodile jsem vystoupil, a šel se ptát. Dopadlo to tak, že jsem vzal první hotel, i když cena byla trochu nad mé zvyklosti. Ale byla tam teplá voda, a já jsem ze sebe potřeboval dostat písek a sůl z pacifického příboje. Dal jsem se do pořádku, a vyšel do města. Centrum bylo hned za rohem, a všude spousta lidí, hlavně mladých (místní univerzita uvádí 20 tisíc studentů), a jak se blížil večer, bylo jich víc a víc. Město je polepené a ověšené plakáty (i v kostelích) každoročního mezinárodního festivalu trvajícího tři týdny, a pojmenovaného podle autora Dona Quijota. A festival Cervantino právě začal. V hezkém počasí jsem nafotil hlavní klenoty města, což jsou bazilika, spousta dalších malebných kostelů, divadlo Juárez, univerzita, pak jsem vylezl na takovou vyhlídku, kam někdy prý jezdí lanovka, a udělal snímky města z ptačí perspektivy. A taky jsem si z té výšky vylepšil orientaci, díky čemuž jsem pak trefil rovnou do muzea místního slavného rodáka. Tím kupodivu není Don Quijote :-), ale národní malířský klenot Diego Rivera. Tenhle doživotní marxista se světově proslavil hlavně nástěnnými malbami na chodbách prezidentského paláce v hlavním městě. Na těch jeho murales se prý spousta negramotných občanů učila mexické dějiny v návaznosti na ty světové. A že byl Rivera levičák, je na těch obrazech vidět. Ale nechci to ironizovat, v celé latinské Americe má takový ten romantický socialismus velké odbytiště u chudých lidí. Můj přítel Carlos, jehož jsem tu potkával při zájezdech za bolševiků, se asi nikdy nesmířil, že ten režim celosvětově tak zašel na úbytě. V Riverově rodném domě jsou moc zajímavé obrázky z různých období malířova vývoje, mnohdy s patrnými vlivy světových uměleckých směrů, včetně kubismu. Mne nejvíc zaujal jeho autoportrét, na němž se ani moc nešetřil. Stačil jsem si ho vyfotit, ale když jsem se chystal na akt Fridy Kahlo (moc pěkný), přiběhl na mě hlídač. Nějak jsem si nevšiml, že je tam zákaz. Fakt, nekecám. Mimochodem, v muzeu jsem se dočetl, že v padesátých letech malíř navštívil i Československo. To si asi se soudruhy pokecal.
Druhý den jsem se nechal zavézt autobusem k muzeu mumií, které je zřejmě stejným hajlajtem města, jako Cervantino. Ale nejedná se o žádné tisícileté osoby, jsou tak z 19. století. Byly pohřbeny v kryptách, a když se na začátku 20. století hřbitov přestavoval, aby se zvýšila kapacita (fuj, to je strašné slovo), zjistili, že suché prostředí udrželo zemřelé v mumifikovaném stavu, a s dost morbidním zachováním tělesných detailů. I když, v tom je ta mexická rozdílnost pohledu na mrtvé. Stačí zajít na hřbitovy o Dušičkách, jsou tam normální párty s muzikou a konzumací. A tak si lidé v tomhle muzeu fotí mnohdy nahé mumie s pozůstatky genitálií, vlasů, ochlupení. Jsou tam i dětské mumie, což už je na mne prostě moc. No, aspoň jsem tam dostal seniorskou slevu na vstupném.
Když jsem lezl do městského autobusu, kývl mi řidič, že do centra ano, jen mi neřekl, že oklikou. A tak jsem objevil, že kromě ulic tu existují další desítky kilometrů v podzemních dírách, jakoby nahrubo vydlabaných ve skále, kudy se řítí nepřetržitá šňůra aut a autobusů, z nichž tam vystupují lidé do dalších, pěších děr vedoucích na povrch. Nechci jim říkat tunely, protože nemají žádné vnitřní vyzdění, je to jako v dole. Neuvěřitelné, a kdybych si nespletl autobus, a neudělal tuhle okružku, neměl bych o tom tušení. Odpoledne jsem se ještě toulal po pamětihodnostech. Na schodech univerzity mě oslovila hezounká dívka, jestli bych ji nevyfotil. Tak jsem ji nejdřív donutil, aby si sundala sluneční brýle (na fotkách mi vadí), a pak jsem si ji vyfotil i pro sebe. Angela byla z Tijuany, což je pohraniční město, kde se asi mluví oběma jazyky, protože jsme pokoušeli i angličtinu. Po šesté odpolední hodině se všechny ty stovky zdejších romantických zákoutí a náměstíček hemžily pouličními umělci všech směrů a úrovní. Zřejmě se sem na tu příležitost sjíždějí z celé země. A všechno to hlídá armáda nastrojených policistů, také určitě ze širokého okolí. Po bouřce se pěkně vyčasilo, a všechna ta radost na ulicích ještě nějak vygradovala. Těším se, až se tam vrátím z internetové kavárny.
Guanajuato, Mexiko, 10. 10. 2015

MORÉLIA

S mou schopností porozumět zdejší španělštině to je jako na houpačce. Když jsem odjížděl z centra Guanajuata na to vzdálené nádraží, přisedl si ke mně asi padesátiletý Mexičan, a hned zahájil konverzaci, což já vždycky vítám jako možnost vzdělávání. A taky se to povedlo. Vysvětlil mi, že ty tunely, nad nimiž jsem tu žasl, jsou původní řečiště, kudy odváděli vodu a sloužila jako kanalizace. Tu pak vyřešili jinak, a do těch děr natáhli vozovku. Krásně se s ním povídalo, měl jsem pocit, že jsem hvězda. Jenže o pár hodin později jsem přijel do Morélie, a protože tam je taky nádraží daleko od centra, našel jsem si hotýlek hned vedle. Kluk, jenž tam byl na recepci, na mne vychrlil větu, která zněla, jako kdyby čtyřikrát za sebou řekl bublifuk. Nechal jsem si to zopakovat, a nebylo to lepší. Jediná šance byla zkoušet to říct španělsky po svém a nechat si to odsouhlasit. Ale najednou to stejně nešlo, a ani poněkolikáté jsem neměl jistotu. Bylo hezky, tak jsem ještě honem odjel městskou dopravou do centra ke katedrále. Co kdyby druhý den nebylo hezky?. Byla sobota a já hledal směnárnu. Poslali mne k jedné zavřené, a ta paní, kterou jsem potkal nedaleko, mi předvedla něco jako ten kluk v hotelu. Ale policajtka na náměstí mluvila hezky, a na druhý pokus mi poradila bankomat.
Městskou dopravu tady řeší „colectivos“, mikrobusy odlišené barvou a čísly podle linek. Platí se řidiči asi našich 10 korun. Sedačky jsou po obvodu stěn, a když si sednete za šoféra, máte automaticky službu při podávání peněz od lidí, kteří jsou vzadu, a nestihli mu to dát při nástupu. Když je auto narvané, jdou ty peníze přes dvoje ruce, a drobné zpátky také. Ale všichni to dělají s grácií, a je to takový obřad, mnohdy s dotykem rukou, kde nikdy nechybí gracias a úsměv. Dnes ráno jsem tímhle dopravním prostředkem (další alternativa už je jen taxi) odjel znovu do centra, a tam jsem zjistil, že hlavní třída je po celé délce uzavřená pro auta, a probíhá tam takový veřejný sportovní den. Nadšenci (někdy i celé rodiny) jezdili na kolech, kolečkových bruslích, prkýnkách, nebo jen běhali, a byl nádherný den. Bez aut a hluku jsem si tam fotil hlavní krásy, v čele s katedrálou, ideálně nasvícené (centrum je taky na seznamu UNESCO), viděl místní ženy a dívky cvičit zumbu, kluky hrající jakousi indiánskou verzi hokeje s míčem smotaným z nějakých vláken, a hráli to zahnutými klacky. Z nabídky muzeí jsem si vybral dvě. V prvním byly skutečně zajímavé artefakty z předšpanělských kultur, a to druhé byl dům, v němž se narodil José Morelos, po němž je město pojmenované, tedy veliký hrdina boje za nezávislost z přelomu 18. a 19. století.
Netvrdím, že je to odtud všechno, znáte mě – není ještě konec dne. Ale moc se mi tu dnes líbilo, a teď si zase od mexického baroka vyšperkovaného indiánským zlatem odpočinu. Zítra se mihnu hlavním městem, a pak plánuju nějaké indiánské památky na východě.
Morélia, Mexiko, 11. 10. 2015

CHIAPAS A JINÉ ŽERTÍKY

Už jsem jednou Chiapas navštívil a ve zdejších džunglích pobyl delší čas, takže vím, že mihnout se dva dny městem Palenque a slavnými ruinami v okolí mne moc neopravňuje k takovému titulku. Tak snad to ty žertíky trochu polidští.
Když jsem tenhle nadpis psal poprvé, bylo tam jen to jméno. Článek jsem včera odpoledne na hotelovém computeru dopsal, chtěl ho uložit, ale s poslední tečkou zahřmělo a internet zkolaboval. Navíc se protrhla nebesa, a já jsem nemohl počkat, až se to přežene, protože mi za půl hodiny odjížděl autobus. Takže jsem na blízké nádraží doběhl s promočeným báglem. Ale to začínám od prostředka.
Do Palenque jsem včera dorazil po čtrnácti hodinách v nočním autobusu z hlavního města, a podle tipu Lonely Planet jsem rovnou vešel do hotelu Yaxkin. To mayské jméno mi znělo nějak rusky, ale bylo to nejblíž a levné. „Ano máme pokoj se záchodem, za 250, teplá voda...“, oddrmolil kluk na recepci. Ale pak mě upozornil na nečekanou komplikaci. Checkin-time, ten vstupní až ve 14 hodin. A dřív nechtěl ani zaplatit. Bylo po deváté, tak jsem se bleskově převlékl do šortek a trička, uložil bágl do jakési skříňky, a za rohem mávnul na „colectivo“ k ruinám. Předpověď počasí byla všelijaká, ale současný stav – azuro. Před desátou jsem zaplatil první vstup (do národního parku), a za chvíli i hlavní vstupenku do areálu. Teplota kolem třiceti a strašná vlhkost, ale té krásy! Největší lákadla jsou hned zkraje. Chrám Nápisů je jednostranná pyramida (jako všechny tady), která je jakoby opřena o džungli. A džungle je tady hodně urostlá, jsme v Chiapas. Dřív se nechalo vylézt nahoru a odtud sestoupit do prázdné krypty (jejíž obsah byl hned po objevení uložen v antropologickém muzeu v Mexico City). Dnes už se díváte jen zdola. Hned naproti, uprostřed areálu je obrovský a členitý královský palác, jemuž vévodí několikaposchoďová věž. Prý aby vládce mohl kdykoliv a nerušeně pozorovat nebeská tělesa. Než prolezete všechny chodby, výklenky a detaily paláce vypotíte v tom počasí litry. A pak si dáte ještě další desítky extrémně pohledných chrámků po okolních stráních. Při příjezdu jsem odmítl nákup tekutin před branou v domnění, že to indiáni budou prodávat i uvnitř, jenže ouha, tam už měli jen suvenýry. Ten zbytek čaje, co jsem měl ve flašce ještě z autobusu, jsem brzo vypil, a pak už jsem jel na dluh. Byl jsem tu asi počtvrté, ale poprvé jsem prolezl všechny části toho starověkého města, včetně severní, která už je ukryta v džungli a sevřená dvěma říčkami, z nichž jedna předtím částečně protéká původním indiánským akvaduktem pod palácem. Čtyři hodiny jsem tam chodil a fotil, setkal se se dvěma holkami z Barcelony, jedním párem z Mnichova, a jedním polským. Ale pak už to bez vody nešlo, tak jsem to zakončil muzeem místních nálezů s moc pěknými stélami a soškami, a vrátil se do města.
V hotelu jsem zjistil, že ten vlastní záchod na pokoji byl klukův přebrept, ale co, na jednu noc. Osprchoval jsem se, doplnil tekutiny, snědl nějaký jogurt a prošel jsem si město – tedy jednu hlavní ulici zakončenou parkem. Koupil jsem nějaké pohledy, jeden poslal. V internetové kavárně jsem si uložil další dávku fotek do externí paměti, a odešel do hotelu. Až druhý den ráno jsem začal postrádat propojovací kabel k foťáku, a šel jsem koupit nový. Netušil jsem ovšem, že ten den se nehody budou vrstvit. Ten první neúspěšný pokus o napsání článku jsem popsal v úvodu, jen teď dodávám, že se díky té bouřce a průjezdu mnoha průtržemi dostala v autobusu nějak voda pod mou sedačku, kam dávám tašku, a když jsem si toho po deseti hodinách všiml, měl jsem už hodně věcí uvnitř mokrých, a trochu to tam vypadalo na plesnivinu. Uf! Na cestě nás zpozdila nehoda na silnici, takže z plánovaných patnácti hodin bylo sedmnáct. Ale jsem v Oaxace, je tu hezky, a suším ty své věci.
Oaxaca, Mexiko, 16. 10. 2015

ZAPOTÉKOVÉ

Sedím v pouliční kavárně na Zócalu, neboli centrálním náměstí čtvrtmilionového města Oaxaca. Náměstí s parkem, podloubími a katedrálou je sobotně nacvakané, a za tu chvilku než mi indiánská servírka přinesla kávu, o níž nápis nad podloubím tvrdí, že je nejlepší na jihovýchodě Mexika, zastavily se u mého stolku dvě žebračky a tři holky prodávající tretky, všechno indiánky. Ale všichni indiáni na tom nejsou stejně. U vedlejšího stolu sedí postarší nemexická blondýna a baví se s okšiltovaným snědým hochem, jenž má i ve španělštině hlas jako Meky Žbirka, jedna indiánka si nedaleko nechává čistit boty, vlastně skoro všichni tu vypadají indiánsky, a taky asi jsou, i když třeba už ne čistokrevní. Viděl jsem tu typy jako vystřižené z indiánek mého dětství, tedy ještě předtím než byl svět oblbován nadprodukcí filmů, v nichž indiánské hrdiny hráli Francouzi, Němci nebo Balkánci. Tady jsou k vidění převážně Zapotékové s těmi orlími zobany a těžkými víčky, přesně jako ty sošky v muzeích. Jedno vynikající muzeum jsem včera stihl hned po sedmnáctihodinové cestě autobusem. Bylo u kostela Santo Domingo, tak obtěžkaného zlatem, že jste skoro slyšeli, jak na vás kape. V tom muzeu bylo nevídané množtví kamenných a keramických sošek, a zlatých šperků z předšpanělské doby, a protože to shromáždili mniši, je jasné, že tam bylo i zlato použité k pokřesťanšťování, což už mi tak obdivuhodné nepřijde.
Dneska jsem absolvoval hlavní šperk oblasti – Monte Albán. Zapotékové tu někdy 200 let před naším letopočtem jakoby uřízli vrchol hory, a postupně tam budovali skoro tisíc let město, které v době největšího rozkvětu obývalo asi 25 tisíc lidí. Většina nejhezčích dochovaných artefaktů z té doby je ve velkých muzeích Mexika, ale i stavby postupně restaurované svědčí o velikosti a úrovni tehdejší říše. Zapotékové převzali spoustu znalostí od Olméků, a něco rozvinuli, například léčení pomocí trepanace lebky, jak je vidět z nálezů v hrobkách. Po úpadku a opuštění Monte Albánu, někdy po roce 900 našeho letopočtu, prošli oblastí Mixtékové a další indiánské národy, a všechno se promíchalo, takže v době příchodu Španělů už tady žádná kompaktní a vzdorující říše nebyla. Cortésovy masakry nejvíc odnesli Aztékové a pak ještě říše v oblasti Cholula, zatímco národy na Yucatanu a Tehuantepecké šíji prošly spíš procesem asimilace. Strávil jsem na hoře asi tři hodiny a moc pěkně se v té nadmořské výšce asi 1700 metrů dýchalo, takže tentokrát jsem žádný nedostatek tekutin neměl. Stařeckou slevu mi nedali, prý je jen pro Mexičany.
Ale zpět na Zócalo. Indiánka přinesla kávu, a zeptala se, jestli chci cukr. Přičichl jsem a řekl SÍ. Klasický hořčák. Před kavárnu se postavilo 5 muzikantů, a začalo hrát na kytary, ukulele a flétny někdejší hit „Lion sleeps tonight“, což bylo fakt kouzelné. Jeden místní „borracho“ (ožrala) se před nimi dal do opileckého tance.
Včera jsem si na internetu prohlédl předpověď počasí pro letovisko Puerto Escondido, a když jsem viděl ty každodenní kapky, upustil jsem od záměru podívat se ještě na jih k Pacifiku. Zítra tedy odjedu do Puebly. Tam jsem byl kdysi v osmdesátých letech s cestovkou, a nic si z toho nepamatuju. A pak se uvidí, už mám na toulky jen týden. Teď ještě minci muzikantům – a jdu k hotelu.
Oaxaca, Mexiko, 17. 10. 2015

KOUŘÍCÍ BOJOVNÍK A LEŽÍCÍ ŽENA

Přesunul jsem se čtyřhodinovým autobusem do Puebly. Jedenapůlmilionové město jsem vsunul do itineráře jako mezikrok kvůli tomu špatnému počasí na jihu, a první hodiny tady mě moc nenadchly. Na nedělním Zócalu se provozovala hodně pouťová kultura. Pro mne to zachraňoval folklórní soubor kreolských tanců. Přece jen, když holky házejí sukněmi, má to něco do sebe. Místní katedrála je obrovská, s nejvyšší kostelní věží v Mexiku, a s pěknou vnitřní architekturou. Uvnitř se nesmí fotit, ale než mě na to přišla upozornit jedna seňora, už jsem měl nafoceno. V kostele Santo Domingo, kde, na rozdíl od katedrály, ze zdí zase kapalo to zlato, se kupodivu fotit mohlo, tedy bez blesku.
V mém hotelu u nádraží se prvotní nadšení ze slušné ceny (asi 360 našich korun) vytratilo, když mi celou noc velký vichr, který jsem si zřejmě přivezl na zádech z Monte Albánu, hrál nad hlavou příšerný koncert na jakýsi utržený plech ze střechy. Ke všemu v mém pokoji nefungovalo hotelové WIFI, a mizerné světlo mi ani nedovolovalo využít toho špatného spaní k nějakým zápiskům. Když se rozednilo, našel jsem si ve slovníčku, jak se řekne plech, a šel jsem jim to na recepci vytmavit. Když jsme u té španělštiny, včera jsem si krásně popovídal s jednou starší americkou dámou v autobusu. Asi mluví pomalu i v rodném jazyce, přesto když úvodní větu (ona tu konverzaci začala) pronesla v američtině, nebyl jsem z toho přežvykování zrovna „happy“ a honem přešel do zdejšího jazyka, tam jsme si byli rovni.
Ale zpátky k Pueble, dostal jsem jiný pokoj, nechal tam bágl, aby mohli přestlat, a odjel městským autobusem do dnes už víceméně západního předměstí – do městečka Cholula. Už cestou jsem tušil, že se mi tam bude líbit, protože z okna autobusu jsem každou chvíli zahlédl nejslavnější sopku Mexika - tedy Popocatepetl, a vedle druhou ze svaté dvojice – Ixtaccihuatl (překlady indiánských názvů máte v titulku článku) Naštěstí ten vítr rozfoukal mraky, a sopky nezmizely, takže jsem po příjezdu vzal hlavní atrakci Choluly útokem ze západní strany, abych je honem nafotil. Hlavně jsem se těšil na pohledy z vršku té hlavní atrakce – z pyramidy Tepanapa, která je sice nejširší pyramidou, ale de facto ji nevidíte. Je to takový divný kopec s křesťanským kostelem na vrcholu. To Cortés se postaral, aby zemi a jejím lidem „vysvětlil“ tu správnou církev. Indiánská kultura Cholula mela totiž v době dobývání Mexika, podobně jako ta aztécká, ucelenou vládu a obranu. Exemplárně to provedl zavražděním 6 tisíc výše postavených Cholulanů, a církevně takhle. Dvacáté století sice umožnilo vykopat a restaurovat okolní paláce z toho 10. století, ale z pyramidy je už jednou svatý kopeček katolického Mexika. Jsou zpřístupněny chodby, kterými je pyramida provrtána v délce 8 kilometrů. Vy si projdete jen 800 metrů, abyste se dostali k archeologickým vykopávkám na úpatí z druhé strany. Až v muzeu si pak uvědomíte, jaký to byl komplex. V době conquisty Cholulu obývalo 100 tis. lidí, a hlavní objekt bylo vlastně několik pyramid na sobě, jak se postupně od 1. století vrstvily. V kostelíku na vrcholu jsem zase fotil, a zase mě okřikli - pozdě. Obě mystické pětitisícovky se kolem poledního ztratily v mracích, představení skončilo, a já jsem došel na zdejší centrální náměstí, a dal si kafe. Poprvé v Mexiku mi chutnalo i bez cukru. Pochválil jsem je číšníkovi – prý mexické. Zpátky do Puebly nechvátám. Je pondělí, ale mám tu takový nedělní pocit.
Cholula, Mexiko, 19. 10. 2015

VERACRUZ

Při svých cestách do Mexika jsem byl na východním pobřeží, tedy u Atlantiku jenom jednou, před 14 lety, a moc to nedopadlo. Vylezl jsem tenkrát z překlimatizovaného autobusu už pěkně nahlodaný tou ledničkou, a zjistil, že v městě Tuxpan všichni kašlou. No, a mě to skolilo taky. „Marea negra“ tomu říkali. Určitý vítr žene příbojové vlny do jakéhosi protisměrného válce vymývajícího ze dna prachový písek, a ten pak letí nad vodou jako neviditelné projektily na vaši sliznici. To bylo poprvé, kdy jsem se vrátil z dovolené nemocný. Letos mě Atlantik přivítal taky silným větrem, ale naštěstí ve Veracruz nikdo nekašlal. Zato vlny pořádně třískaly do břehu. Odbyl jsem si hned odpoledne Zócalo a Akvárium, zaplatil čtyři noci v nejlacinějším hotelu letošních toulek (230 Kč), a čekal, co bude druhý den. Skoro podle předpovědi – ráno déšť, jen vítr byl mnohem menší, než hrozili. Odjel jsem místní dopravou do luxusní hotelové zóny, a i když se kolem poledního už počasí vylepšilo, ty pláže byly zcela pusté. Týpek u hotelu mi řekl, že na koupání není dobrá doba. Prý sem tenhle vítr přifoukává něco štípajícího, podle jeho řeči to měly být nějaké malé žahavé potvůrky. Vykoupal jsem se, a bez následků, ale žádný velký zážitek to nebyl. Vrátil jsem se k Akváriu, a zjistil, že místní se koupou hned na vedlejší pláži. Dal jsem si tam nějaké garnáty na česneku, ale tak chutné, jako nedávno u Pacifiku, to nebylo. Jenže moje okouzlení mořem takové škraloupky vždycky přebije. Nafotil jsem ptactvo okupující pobřeží, a dohodl se s jedním majitelem loďky, že v pátek bude dobrý den pro výjezd k blízkému ostrovu.
Čtvrteční ráno u Atlantiku bylo také podle předpovědi – bez deště, ale zataženo. Na pláži u Akvária se místní zase koupali, a jak jsem zjistil, byla tam lepší voda než v té luxusní zóně. Teplá, ale ne tak jako v Mazatlánu. Moje tradiční plážové počínání inspirovalo jednoho tatínka s náctiletou dcerou k pokusům o chození na rukách. Tatínek byl lepší, dcera u toho pochopitelně lépe vypadala. V poledne se úplně vyčasilo, což okamžitě znamenalo výheň. V půl druhé jsem se rozhodl, že si odběhnu do půl hodiny vzdáleného hotelu a koupím nějaké ovoce. Pěkná blbost, pár metrů od pláže byly už jen nažhavené ulice a žádný větřík. V hotelu jsem zakoupeným lepidlem spravil boty, snědl dvě granadilly (moje oblíbené ovoce), nasadil kšiltovku, a v takovém průchodu mezi hotelovými chodbami jsem narazil hlavou (už potřetí tady v Mexiku – pro koho to proboha dimenzují, nejsem obr) do sníženého stropu. Byla to rána, až jsem si sedl. Zavinil to kšilt, kvůli němuž jsem neviděl nad sebe, ale ta čepice taky hodně zachránila. Zkontroloval jsem na pokoji krev na hlavě, a s pomocí zrcátka na tu ránu máznul hemagel. Otřes mozku nic nesignalizovalo, tak jsem to šel znovu vykoupat do moře. Ale taky jedna dobrá zpráva, v mobilu jsem měl SMS od kamaráda z Tábora, že jsem objednán ke své krásné zubařce, protože mi tu předevčírem vypadla plomba. A tím s výčtem cestovatelských slastí končím. Zítra zkusím tu loďku na ostrov se šnorchlováním.
Veracruz, Mexiko, 22. 10. 2015

VÝROČÍ

Ať už jsem se k ránu budil včerejším přídělem slunce nebo tou ránou do hlavy, jisté je, že se mi v těch chvílích bdění vybavil jeden totalitní vtip, tedy vtip z doby, kdy kolem silnic místo dnešních reklam byly výzvy ke slavení bolševických sjezdů nebo revolucí. Příslušník VB (pro později narozené dnešní policajt) zastaví řidiče: „Vy jste neviděl tu čtyřicítku?“ – „Jo viděl, ale já myslel, že je to zas nějaký výročí“. A proč jsem si na to vzpomněl? Moje cestování do mimoevropských končin letos taky slaví čtyřicítku. V roce 1975 se mi povedlo vycestovat s Čedokem do Egypta, a protože to bylo tenkrát mimořádné a drahé, věděl o tom celý Tábor. Egypt se tenkrát těšil přízni sovětských komunistů, takže to pro náš režim nebyl tak docela „západ“, a celkem hladce mi to prošlo. Za prezidenta Sadata to byla země nábožensky dost tolerantní, a vychutnal jsem si ji, byť s cestovkou, bez vojenské a policejní asistence a rizikových faktorů, o čemž se dnešním turistům může jen zdát. Nejdřív jsem to bral, jako že si splním sen, a hotovo, ale onemocněl jsem tam cestováním, a tak jsem všechny prachy přivydělané hudbou a ušetřené způsobem života začal cpát cestovkám (jinak jsem tenkrát vycestovat nemohl, devizové přísliby dostávali jiní). Když jsem se vrátil z prvních cest, přestal se zaměstnavatel bát podpisu na výjezdní doložku (kdo dnes ví, co to bylo), a tím to pak podepsala i armáda. Vlastně na to dnes moc hrdý nejsem, protože k tomu, aby mi to každoročně procházelo, jsem prostě musel držet hubu, a to bych před svými přáteli v disentu bez červenání říkal dost těžko. Oni nesměli nikam, respektive někdy ano, ale bez možnosti návratu. Ale bylo to tak, už to nevylepším. Když se otevřely hranice, dal jsem cestovkám sbohem, a teď už patnáct let své výlety absolvuju úplně sám. Takže výročí slavím ve své oblíbené zemi, je pátek a mé poslední letošní odpoledne u oceánu. Pláž je nacvakaná, různé partičky si nechávají od potulných muzikantů všech sort a žánrů zahrát zdejší populární písničky, a opilecky to vyřvávají s nimi. Výlet loďkou jsem absolvoval s dvouhodinovým zpožděním (kvůli špatnému větru byl přístav zavřený), a potápěl jsem se (se šnorchlem) na většinou mrtvých korálech. Živí tam byli jen výhružně vypadající ježci. A teď mám slunce už dost, a taky hlad. Ale nechce se mi od břehu. Tak si dám polévku z mariscos (dary moře) v dřevěné boudě na pláži s výhledem na oceán. Ježíši, to je nálož! Čekal jsem něco drobného a decentního, a v tomhle plavou kusy ryb, čtyři garnáti, a bůhvíco ještě... prostě slavím.
Veracruz, Mexiko, 23. 10. 2015

EL TAJÍN

Ráno mi moje krásná mexická kamarádka Adriana potvrdila z pacifického Mazatlánu přes facebook, že je v pořádku. Běsnící monstrhurikán Patricia se asi ukájel jižněji, telka ukazovala zkázu v městě Colima (stát Jalisco). Můj poslední program před couváním k odletu se v jazyce Totonaků symbolicky jmenuje El Tajín, což je u nich také výraz pro božstvo hurikánu. Místo našli v roce 1785 náhodou španělští pátrači po nelegálních tabákových plantážích. V té době město bylo už víc než půl tisíciletí opuštěné, utopené ve vegetaci, a kultura zapomenuta. Hlavní sláva totonackého kultovního centra se odehrála mezi roky 600 a 900. Dnes je to znovuobjevený symbol kulturní historie místního obyvatelstva, které si ji pěstuje a připomíná například v blízkém městečku Papantla. Je to vlastně pořád ještě východní pobřeží, tedy oblast chráněná před pacifickými vlivy mnoha barikádami mexických hor, a včerejší odpoledne, kdy jsem tam dorazil z Veracruz, tam bylo 33 stupňů. Mořský větřík zůstal pár desítek kilometrů vzadu. Než jsem se z hotelu dovlekl v té výhni do centra, vykoupal jsem se v potu. Byla sobota a Zócalo žilo. Venkovani v bílých oděvech nosili nákupy z tržiště, místní slavní „voladores“ každou hodinu lezli na vysoký stožár u katedrály, aby se pak za zvuků indiánské flétny krouživě snášeli na svých lanech k zemi. Byl jsem právě na cestě dolů od sochy totonackého flétnisty nad městem, tak to mám dost hezky nafocené. Jen to horké dusno z fotek asi neucítíte. Pozoroval jsem dění na náměstí až do setmění, abych správně nasál atmosféru. Mám tu pokoj za 380 Kč, a kdybych býval ušel ještě třicet metrů, mohl být za 300. Ale tak to chodí. Na zdejším autobusáku se dá platit jen hotově, tak budu muset nějak řešit finance, tady směnárna není. Padesát tisíc obyvatel je v mexickém měřítku jen taková díra.
Dnes ráno mě zaskočila změna času na zimní. Nějak mě nenapadlo, že i tady mají takovou blbost, a tak jsem byl aktivní o hodinu dřív. Ale aspoň jsem si došel v klidu koupit jízdenku na to pondělní couvání, a protože (pořád ještě) ráno nemůžu spát, vybral jsem si časný odjezd, ještě za tmy. Pak jsem konečně mávnul na místní autobus a odjel do Tajínu. Protože svůj tulácký program vždycky vymýšlím až za pochodu, vůbec jsem netušil, že se v Tajínu ocitnu, a tak jsem se nepodíval do svých starých zápisků. Jen jsem si myslel, že jsem tam před čtvrtstoletím byl s přáteli. Ale buď se tam všechno za ta desetiletí změnilo, nebo jsme to tenkrát odflákli, prostě vůbec si nevzpomínám, že bych takhle krásné chrámy se specifickými ornamenty a vlysy někdy viděl. Bylo pod mrakem, ale fotil jsem, kdyby náhodou meteorology hlášený déšť přece jen přišel. Ale ono se naopak vyjasnilo, a já jsem fotil ty nejhezčí objekty znovu, protože slunce umí dělat se stavbami zázraky. Hlavně s tou nejhezčí, kterou je určitě Chrám Výklenků. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se tam zase stavěl na ruce, ale že fotka před tou pyramidou vyšla na první pokus, to překvapilo i mne. Pak jsem si našel takovou lavičku ve stínu, s výhledem na centrální část chrámů, a bavil se s dost vzdělaným hlídačem, od nějž jsem se dozvěděl spoustu detailů. Taky se u nás zastavil jeden místní tak pětatřicátník, a když zjistil, co jsem zač, řekl mi česky – dobrý den. Byl prý kdysi v Praze a v Ostravě (to je kombinace).
Kolem poledne provoz kolem zhoustl, v neděli je vstup zdarma, tak místní vyrazili i s dětmi a seniory. Pan hlídač už na řeči neměl čas, mohl se uhvízdat, aby uhlídal ty pokusy lézt po chrámech. Já jsem si tam napsal tyhle řádky, a po třech hodinách jsem to vzal přes muzeum zpátky k autobusu do Papantly. Ráno se vracím do hlavního města.
Papantla, Mexiko, 25. 10. 2015

JEŠTĚ DVA MEXICKÉ HAJLAJTY – A DOMŮ

Můj dopolední příjezd do hlavního města byl bezútěšně šedivý, dokonce i slumy na kopečcích kolem dvacetimilionového obra se topily v nízkých mracích. Ale nepršelo, takže jsem se rychle ubytoval ve svém oblíbeném hotelu, a odjel metrem na letiště vyměnit dolary. Tam se vždycky najde dobrý kurz, když se trochu projdete tou dlouhou halou. Pak jsem se s nějakým tím mexickým dolarem (Peso) vydal metrem do univerzitního městečka. Byl jsem tam kdysi v sedmdesátých letech, a i tentokrát bylo všechno jako tenkrát, jen jsem nejel zájezdovým autobusem a musel ta tři největší lákadla hledat. Univerzitní „pumabus“, jenž vozí studenty i návštěvníky po areálu, byl našlapaný, přesto jsem škvírami mezi těly najednou zahlédl knihovnu. Tu si nespletete, muralista Juan O´Gorman ji vyzdobil, že z dálky vypadá jako perníková chaloupka ve tvaru paneláku. To je samozřejmě nadsázka, muralisté si libovali v symbolech, a těch jsou zdi budovy plné. Hned naproti je sídlo vedení školy, a na něm se podepsal můj oblíbenec Alfaro Siqueiros svými obrovskými a rozmáchlými plastikami a mozaikami. Třetím objektem, který patří do této prominentní společnosti, a jistě přispěl k tomu, že si univerzitu vzalo pod ochranu UNESCO, je Aztécký olympijský stadion, zbudovaný pro hry v roce 1968, pro nás památné mnoha zlatými medailemi. Jen Věra Čáslavská jich tenkrát měla pět. Průčelí stadionu z lávového kamene zdobí plastika Diega Rivery na téma sportovních tradic Mexika. Včera těm objektům z padesátých let chybělo slunce, ale stejně na mě dýchl jakýsi studentský pocit svobody. Když jsem cestou zpátky studoval plán metra, takový drobný mužík se mě zeptal, jestli nejsem profesor. Trochu zmateně jsem zavrtěl hlavou, a on omluvně dodal, že prý tak vypadám. Seňor Manuel (tak se představil) je filolog, a specialista na indiánská nářečí. Trochu jsme si povídali, což s filologem není žádný problém. Ptal se na politickou současnost Česka, věděl, že Václav Havel byl prezidentem, a předtím dramatikem, poradil mi s tím metrem, a pak se zmínil, že má za sebou krušnou noc, protože mu v taxíku ukradli tašku s doklady, penězi a notebookem. Teď jede do Palenque, a hledá nějaké levnější spojení, na něž by mu stačily peníze, které mu zbyly. Pak se ostýchavě zeptal, jestli bych mu nemohl dát nějaký menší obnos, aby se aspoň najedl, a já jsem trochu znejistěl, jestli to od začátku nebyla bouda, jaké znám od našich bezdomovců. Ale on to vzápětí zamítl jako trapnou myšlenku, a bavili jsme se o jiných věcech. Když vystupoval na tom nádraží, odkud se jezdí na východ, vyhodnotil jsem, jak mi pomohl, a že zná našeho (a pro mne pořád jediného) prezidenta, a dal jsem mu dvacku, aspoň na metro.
Druhý den jsem se probudil do moc hezkého rána, a odjel metrem do parku Chapultepec. Je obrovský, a skrývá „Castillo“ (zámek), botanickou a zoologickou zahradu, a řadu muzeí. Já měl v plánu to svoje světově (vedle Brittish Museum) nejoblíbenější – antropologické. Ale nejdřív jsem se chtěl poprvé v životě podívat k zámku, jenž je pro nás pikantní krátkým a smrtelným dobrodružstvím Habsburka Maxmiliana (bratra Františka Josefa I.) Po chvíli bloudění jsem se nahoru dostal, ale nechtělo se mi platit vstup do muzea, které dnes v objektu sídlí, když jsem chtěl jen pár snímků budovy z venku. Šel jsem tedy ukecávat paní z ochranky, a ona mi poradila, abych u pokladny řekl, že je mi nad šedesát, a budu to pak mít bezplatně. Nevím, jestli tušila, že mi tolik skutečně je, ale stalo se. Nakonec jsem si tam prošel i to muzeum, ale mezi mnoha portréty jsem ten Maxmiliánův nenašel. Možná to není figura, kterou by si dnešní Mexiko chtělo nějak připomínat. Ale na květinách před zámkem mi zapózoval (poprvé v Mexiku) hezký motýl – otakárek, jak mi později podle fotky na facebooku vysvětlila má chytřejší kamarádka Marta.
Pak jsem to vzal přes botanickou zahradu s mnoha zdejšími kaktusy a jinými sukulenty do Museo Nacional de Antropoloqía. Za vznešeným názvem je ještě úžasnější podívaná. Nikdo nemá šanci vstřebat všechny informace a fantastické exponáty jednotlivých indiánských skupin a období najednou, a já ani napočtvrté. Pořád jsem měl pocit, že tohle tu minule nebylo, a je to možné, už je to dlouho od poslední návštěvy. Moje jediná starost byla, aby mi nedošly baterky ve foťáku, odnesl jsem si odtud skoro 200 obrázků. Když jsem z muzea vypadl, chvátal jsem hladový a šťastný zpátky do hotelu. Metro bylo tentokrát méně narvané než ráno, to tam byly skoro japonské scény, tak jsem dojel včas na už dlouho domlouvanou schůzku s jednou mexickou kamarádkou. Lorena sice dorazila s dvouhodinovým zpožděním, ale dorazila, a bylo to moc sympatické setkání. A nejspíš už i ta tečka za letošními toulkami. Couvání do zimy začne zítra.
Ciudad de Mexico, 27. 10. 2015

... A PROPOS

Tohle už jsou mexické věty jenom z poloviny, ale přece si nemůžu nechat pro sebe tak bizarní scénu, jak v letadle z Paříže do Prahy zpívám dvěma letitým japonským dámám, jež letěly na ten jejich klasický zájezd „do Evropy“, japonskou písničku o sakurách. Nejdřív jsem myslel, že jsou z nějaké jiné Asie, ale když se mnou seděly na trojsedačce airbusu, nemohl jsem přeslechnout japonské přitakávání. Tak jsem vytáhl z tašky své loňské PF (s tori v Mijadžimě na pozadí), a to bylo divení. Japonci jsou obecně přesvědčeni, že když budou tu svou řeč výrazně a pečlivě vyslovovat, musí jim přece každý rozumět. Starší z těch dvou uměla jen japonsky, a přesně takhle to vypadalo, samé koko (japonsky tady). Ta druhá aspoň trochu anglických slov používala, a obě dámy byly v šoku z toho, že některé aspekty jejich církevní současnosti znám skoro lépe. Nejvíc je vzalo, když ze mne vypadla jména jejich šintoistických božstev, a pak jsem to ještě rozsekl tou písničkou. Zbytek cesty jsme rozebírali jednotlivá slova textu. Mladší z obou věděla, že se letí do Prahy, a že je to země, z níž pocházel malíř "muča", kterého prý Japonci milují. Pokusil jsem se jí opravit tu výslovnost, ale byl z toho jen "muha", to ch prostě jejich mluvidla neumějí. Možná tím, že jsem jim pak řekl sayonara, jsem si nějak podplatil božstva cestování, protože po mnoha letech návratů se na můj vojensky vyhlížející bágl nevrhl žádný pražský celník. A já se na to skoro těšil.
A když jsem na začátku tohoto dovětku naťukl tu mexickou polovinu, tak v předchozím letadle do Paříže jsem se seznámil s tak třicetiletou architektkou Abril. S letuškou mluvila anglicky, tak jsem se zeptal odkud je, a ona se smála, že z Guanajuata, tak jsme přešli na španělštinu, já ze studijních důvodů, a jí to šlo taky líp. Moc příjemný pokec to byl, a o všem možném. Když jsme doletěli, řekla si o moje jméno na facebooku, tak čekám, jestli se ozve.
Když se někdo diví, proč nehledám dalšího do party, tak přesně kvůli těmhle kouzlům solitérního cestování, v tom je nenapodobitelné.
Tábor, 29. 10. 2015

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Fotografie - West Bengal a další
DV 98/2018: Vizionář, Z rozpaků a další
DV 97/2018: Odlesky beztíže, Vratkost
DV 96/2018: A to je tak všechno, Transfer
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 93/2018: San Salvádor a Nikaragua
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 75/2015: Japonsko - říjen 2014
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 69/2014: Kolumbie 2013 (září - říjen)
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 50/2010: Netradičně, Budova 101 a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 38/2008: Indonésie (září - říjen 2008)
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další
DV 10/2001: Hola hej a další