Lumír Slabý

SAN SALVÁDOR a NIKARAGUA
září – říjen 2017

POPRVÉ.


San Salvador – katedrála

Salvádor, Pacifik, La Libertad, prodavačky ryb

Asi to se mnou jako cestovatelem nebude tak slavné, když po půlstoletí toulek strávím poprvé noc na půdě Států, a ještě to bude jen letiště Atlanta. Ale ono se pořád něco děje poprvé, Například jsem až letos zažil, že by vám na mezinárodní trase nedali ani napít vody. Připadá mi to jako totální ostuda ČSA, jež ten let do Paříže provozovaly.
Ve stejném letadle se mnou letěly naše přední tenistky Kvitová a Hradecká. Zvlášť dvojnásobná wimbledonská vítězka mě mile překvapila dívčím zjevem a chováním. Ale nebojte, o společnou fotku jsem si neřekl, to já mám vyhrazené pro holky, s nimiž se už delší čas a dobře znám.
Vedle toho trapně spořivého jídelního režimu přišlo další překvapení. V Praze zkolabovalo skenovací zařízení na zavazadla. Čtyři se tím pádem nedostala do letadla, Většinu času mi vrtalo hlavou, jestli jedním z postižených nebudu já. Stewardi nevěděli. Paní na pařížské přepážce pokračovacího, tentokrát zaoceánského letu mi sice řekla, že v systému už je, že tedy to mé přiletělo, ale definitivně mně zlepšil náladu pohled z okénka Boeingu na pařížskou plochu, kde si bagážníci pohazovali s mým khaki batohem.
Let z Paříže už je v režii Amíků, a na palubě je to doslova výkrm.
Boeing 767-400 (někde jižně od Grónska), 20. 9. 2017

SAN SALVADOR.


Salvádor, Pacifik, El Tunco, skála ve tvaru kance (španělsky tunco)

Salvádor, Pacifik, mariscada (dary moře)

Teprve po noci v USA jsem se do cílového města začal pořádně těšit. Tu noc jsem si tedy rozhodně nepředstavoval jako útok klimatizace na mé zdraví. Jsem proti zimě docela trénovaný, ale před americkou ledničkou nějak nebylo úniku. Do dopoledního letadla jsem pak nastoupil navlečený do větrovky a úplně bez hlasu. Bylo jasné, že mě může zachránit jen tropické vlhkovedro, a letiště salvadorského hlavního města slibovalo 30 stupňů. Ještě při konverzaci s celními úředníky jsem dost mutoval, ale možná i nadšením ze zdejší rozvážné španělštiny. Stejně hezky mluvil i taxikář, jenž mě za 5 USD vezl na hotel. Ano, žádný překlep, dolary jsou totiž oficiální měnou Salvadoru. Jen si musíte dávat pozor, aby vás nebrali jako gringa. I tak si všichni chtějí na nově příchozích nějak přivydělat. Holka u letištních vozíků chtěla 3 dolary, celní úředník dal mou desítku někam pod pult, takže netuším, jestli oprávněně, a o smečce lidí, kteří se před letištěm předháněli, aby zblblého turistu odvezli do města za 30, ani nemluvím...
Internetová rezervace hotelu vyšla s poplatky na 22 dolarů za noc, což není úplně to, co většinou akceptuju, ale bydlení je to příjemné. Včera mě správně nasměrovali, takže jsem ještě do večerního deště stihl projít historické centrum milionové metropole, což je katedrála s okolím, a užil si hlučné a smradlavé odpolední ulice v plném provozu těch víceméně taky historických vehiklů. Jet-lag (efekt časového posunu) je tu výhodný pro ranní vstávání, ale po těch zničujících faktorech cesty jsem spal až do šesti. A dnešek jsem prožil u Pacifiku, kam jsem odjel k řetězu surfových pláží kolem přístavu La Libertad. Jejich divoký příboj v sobě nese špínu, takže když už jsem se tam z kamenitého břehu dostal, žádné velké potěšení ze slaných vln to moc nebylo. Ale věren své tradici jsem si u moře dal rybu, trochu jsem se tam stavěl na ruce a pozdravil se s mnoha srdečnými lidičkami. Je jich tu takových většina.
San Salvador (Salvádor), 22. 9. 2017

STROM BOHŮ.


Nikaragua, Managua, tank z doby socialistické revoluce

Nikaragua, Managua, katedrála

Ozbrojenci v ulicích, to určitě není specialita Salvádoru. I u nás jsme si "vylepšili" slovník o dlouhé zbraně a měkké cíle, ale rozdíl tu přece je. Místní strážci pořádku jsou úplně obaleni střelivem a ty dlouhé hlavně mají pořád připravené v dlaních. Ráno a večer tu občas zaslechnete odněkud dávky, lepší se neptat...
Osobně mi v ulicích vadí spíš válka řidičů. Řvoucí autobusy se honí ulicemi za co největším počtem pasažérů, a hodně za hranicemi rizika, Nájezdy do zatáček ani náhodou nepočítají s tím, co může být za rohem. A vzhled těch monster? Taková naše padesátá, řekl bych. Zvukově vlastně taky.
Pokus koupit jízdenku do Nikaraguy online přes internet nevyšel, rozjel jsem tedy do autobusové kanceláře v takové načančané čtvrti zdejších elit městským autobusem. Řidič vzal dvakrát zatáčku tak zostra, že jsem málem vypadl. Pěkná divočina.
Kancelář autobusové společnosti pro cestu na jih jsem našel a koupě té jízdenky mě povzbudila. A tak jsem pak hodinu nadšeně šlapal k dalšímu turistickému cíli. Můj knižní průvodce jej popisoval jako institut věnovaný slavnému salvadorskému malíři, a pod hrdým názvem El Arbol de Dios (Strom Bohů) byl mezi slavnými objekty města pod číslem 1. Několik lidiček mi správně a ochotně radilo cestu, ale nikdo mi neřekl, že tam fakt najdu jen ten poměrně nezajímavý strom. Budovu mezitím obsadili obchodníci s kavárníky, a expozice změnila adresu neznámo kam. Mně to naštěstí vysvětlil jeden ozbrojený vrátný z blízkého úřadu. Jinak bych tu informaci neměl ještě dnes. Dokonce mluvil i anglicky, a řekl mi, že za rohem staví autobus přímo do centra. Někde v té čtvrti mělo být sice ještě Muzeum umění, ale po tom fiasku už se mi nechtělo pokoušet nic dalšího, a tak jsem odevzdal duši opět hromadné dopravě.
Při vyřizování té mezinárodní jízdenky se mě úřednice nečekaně zeptala, jestli mám očkování proti žluté zimnici. Prý to pro Nikaraguu budu potřebovat. Kývl jsem, že ano, ale faktem je, že už jsem jeho respiraci dlouho nekontroloval. Ale myslím pozitivně, a hned po návratu na hotel jsem si přes internet udělal rezervaci dvou nocí v nikaragujském hlavním městě. Hm, doufám, že příští zprávičku pošlu z Managuy.
San Salvador (Salvádor), 23. 9. 2017

ZÁŘEZ?


Nikaragua, Pacifik, Pochomil

Nikaragua, Leon, pouliční obuvník se Singrovkou

Na hranicích s Nikaraguou jsem jako jediný Evropan trochu probouzel zvědavost. Chlapík, jenž za náš autobus vyřizoval s úředníky formality, a byl všelijak užitečný, se bavil s nějakou celnicí, a kýval, abych k nim šel. "Tady kompaněra se ptá, jakou máte profesi?" "Spisovatel, cestovatel a tak...", odpovídám. "A muzikant nejste?", vmísila se kompaněra (záměrně to nepřekládám, aby to neznělo tak bolševicky). "Jo, taky", řekl jsem, abych jí udělal radost. Povedlo se, odcházela s úsměvem jako že "neříkala jsem to?" A pak jiný úředník přinesl můj pas a zatenoroval - Lumír!!! A já jsem vkročil do země, jejíž prezidentské volby už třetí pětiletku vyhrává bývalý partyzán a bankovní lupič (což o to, i jistý Stalin vykrádání provozoval v době, než se stal svatým mužem a masovým vrahem za branami Kremlu, hm a kdoví jak to dopadne po volbách u nás).
Nikaragua byla kromě několika ostrovů v Karibiku, posledním pevninským státem, který jsem v prostoru od jižní hranice USA až k Ohňové zemi ještě nezkoumal. No, já si takhle zářezy neeviduju a hezký pocit mám kdykoliv překračuju nějaké hranice. To mám asi po všech těch letech, kdy nám totalita zavírala vrátka. Mimochodem, kompaněro Daniel Ortega si nechal parlamentem odhlasovat změnu zákonu, aby se mohl nechat zvolit potřetí. Čím mi to jenom zavání?
Managua (Nikaragua), 24. září 2017

HURIKÁNY.


Nikaragua, Leon – pohledy z katedrály

Nikaragua, Leon – pohledy z katedrály

Dlouho před odletem jsem se bál, že podzimní tanec hurikánu Irma a jeho povětrných příbuzných v Karibiku nějak ohrozí můj let z Evropy přes Státy (Atlanta). Neohrozil a já ten živel pustil z hlavy. Salvádor má jen pacifické pobřeží a v Nikaragui se taky všechno důležité odehrává na západě. Města v nikaragujském Karibiku vlastně ani nemají pozemní dostupnost. Ale Karibik je pojem, a já jsem nějaký hajlajt (tedy něco extra) schovával na Corn Island. To je jeden z těch karibských rájů jako třeba Isla Bonita v Belize nebo Isla Mujeres na mexickém Yucatanu. Včera, když jsem se odpoledne vrátil z obchůzky Managuy se všemi jejími socialistickými šaškárnami a ostražitostmi, sedl jsem si na terasu s kytkami a hamakami, a s několika přestávkami (kdy si vyžadovala pozornost pětiletá Genesis, neskutečně živelná vnučka majitelky hostelu Casa Liz). Jsem s pomocí tabletu hledal informace na internetu, porovnával je se svým Lonely Planet, kombinoval možnosti, a když jsem skončil, byl jsem náramně pyšný na ten vychytaný týden dobrodružství. Jenže když jsem to v euforii sdělil paní Liz, upozornila mě, že slyšela o hodně špatném počasí. Honem jsem naběhl znovu na internet a doufal, že to nepotvrdí, jenže ouha, bouřky, vítr a déšť na celý týden. A spousta varování před návštěvou oblasti kvůli vážnému nebezpečí. Hurikány to tam zřejmě roztočily a nejde to nějak zastavit.
Tak asi půjdu na alternativu. Koneckonců ploutve, i kdybych je vůbec nevytáhl, mi krásně vyztužují bágl. A dneska jsem našel dvě hodiny autobusem na západ z Managuy rybářské městečko Pochomil, krásnou čistou pláž s atraktivním příbojem, a sympatická dívka Sobeida z baru Cangrejito (Krabík) si na první pokus pamatovala, že jsem Lumír. Dobrá pacifická inspirace.
Managua (Nikaragua), 26. 9. 2017

MASAYA.


Nikaragua, vulkán Masaya

Nikaragua, Granada

Sedím na maleconu (nábřeží) s vyhlídkou na kouřící vulkán Masaya a pořád se mi vnucuje vzpomínka na sopku Tungurahua nad ekvádorským městečkem Baňos, jejíž atraktivní funění jsme si kdysi všichni bezstarostně fotili, a půl roku po mém odjezdu bouchla. No, tady je mezi námi a kráterem ještě jezero, v němž se to kouření pěkně zrcadlí. Masaya je třetím a posledním místem, k němuž jsem jako základnu použil Managuu. Přátelské ubytování a vlídnost paní domu (seňora Liz mi vyměnila peníze, půjčila průkazku na městskou dopravu a dobře mi radila) vyvažovaly nepříjemný dojem z hlavního města. Nikaragua je turisticky hodně pozadu, a to centrum je přece jen jediný spolehlivý začátek všech cest. Takže jsem včera takhle dobyl krásné město Leon, a stejně mile mě překvapilo i to už zmíněné pacifické městečko Pochomil svou nádhernou pláží. Třeba bych si tam na závěr Nikaraguy mohl dát dvě noci. Slečna Sobeida mi tam nocleh nabízela. Uvidíme, zatím slavím náš státní svátek v městečku Masaya a zítra se přesunu z Managuy kousek na jih. Mimochodem, jakmile tu vytáhnete paty z města, projíždíte nečekanou divočinou. Snad nikde jsem ještě nezažil tolik souvislých porostů deštníkových stromů. Žádné sekundární křoviny, je to fakt ta správná tropická džungle. Nejspíš sem Ortega zatím nepustil dravé obchodníky se dřevem...
A úplně bez souvislostí sem dávám jeden verš ze své nedávné písničkové novinky (Levitace).
...něco je s gravitací, čas není v rovnováze, skákaví Masajové levitují a blednou. Do kosmu touha zvrací, nespadne ani saze, možná jen z našich krovek ukápne nedohledno...
Masaya, (Nikaragua) 28. 9. 2017

MARIPOSAS A JINÁ ZVÍŘÁTKA.


Nikaragua, Granada

Nikaragua, Granada - opice na ostrůvcích

Granada zní pro Španěly výjimečně, a i její nikaragujská jmenovkyně je výjimečná. Taková výkladní skříň toho, co by celá země chtěla být. Takže se to tu turisty jen hemží. Dva noclehy jsem si tu zajistil internetově, a když jsem pak viděl to krásné patio Archy Noemovy, jak se ten hotýlek v překladu jmenuje, hned jsem to o další dvě prodloužil. Na kytku uprostřed dvorečku zrovna nalétával kolibřík, no nekup to... A když archa, tak pokoje neměly čísla ale obrázky zvířátek. Ten můj byl mariposa, a já mám pro motýly slabost. I po deseti dnech na americkém kontinentu jsem pořád ve fázi jet-lag, je to holt osm hodin od nás. Takže jsem se dnes zase probudil ve tři a šel rozsvítit. Na svém polštáři jsem zpozoroval tmavé tečky. Jedna se rozeběhla, tak jsem po ní hmátl, a zůstala krvavá šmouha. Rychle jsem se probral, postel se hemžila plošticemi různého stáří. Štěnice!!! A taky prchaly po stěně, a jak jsem je vraždil, většinou zůstávala ta krev. Asi moje, i když jsem na sobě žádné štípance neobjevil. Honem jsem si to hnusné slovo "vygůglil" a podle obrázků bylo jasno. Hlavní informace tam byla, že se jich hned tak nezbavíte. Jsou placaté, a přenesete je úplně ve všem. Dost jsem se té myšlenky bál. Rozmačkal jsem všechno, co se kde hnulo, ale stejně jsem už nespal.
Snídaně byla v ceně, a když jsem při ní zahlédl sympatického šéta, šel jsem se jej potichu zeptat, jestli má nějakou chemii proti "chinche". Dost se vyděsil. "Někde jsou? My jsme tu měli invazi, ale myslel jsem, že je dobojováno." Ukázal jsem mu tu spoušť, a za chvíli už s personálem vynášel postel na slunce, a rozebíral ji do posledního prkna. A hrozně mi děkoval, že jsem to pojal tak diskrétně. Jasně, to by byla reklama. Nechal jsem mu pokoj otevřený a šel si po svém.
Na dnešek jsem si naordinoval výlet loďkou na ostrůvky, kterých je na jezeře prý 365. Nejatraktivnější jsou dva opičí, což taky bývá takový hodinový cíl. Mně bylo jasné, že víc nechci. Dnešní náhončí mi nabízel cenu "jenom, že jsem to já" za dvacku. Vysmál jsem se mu, protože včera večer to bylo 15 dolarů. Za chvíli mě dohnal na kole, a už to bylo 13. Nějaký řidič mě dovezl k loďce pro asi dvacet lidí, a jel jsem sám. Po dvaceti minutách mě přesadil na loďku se šesti hodně hezkými slečnami, že má jiné zákazníky. Fakt nerad (haha) jsem přelezl, znáte mě. Vysokoškolačky z Barcelony s podobně mladou profesorkou tu jsou na stáži, tak si udělaly výlet. Po opičkách mě odvezly k ostrůvku, a prý se budeme hodinu koupat, Nechal jsem si odsouhlasit, že můžu ve slipech, ostatně u nich to taky nebyly plavky... Z původní hodiny byly nakonec tři. Moc hezké dopoledne. Cestou zpátky od přístavu do města jsem našel kavárnu s dobrou místní kávou. Žádný obvyklý hořčák. A v hotelu mě čekal opravený pokoj, a nevadila mi ani vůně nějaké té protihmyzí chemie. Vyhodili i závěsy a vrchní pokrývku. Takže konec dobrý, ne?
Granada (Nikaragua), 30. 9. 2O17

KDYŽ DÉŠŤ, TAK AŤ JE TO TA PRÁDELNA.


Nikaragua, Granada - opice na ostrůvcích

Nikaragua, vulkán Mombacho – terestrická orchidej

S touhle myšlenkou jsem po nocích vymýšlel, kam se ještě vrtnout, když všude v okolních zemích bylo podle internetu špatné počasí. První vypadla Tegucigalpa (Honduras), protože se svými 900 metry nad mořem tam hrozily i nepříjemně netropické teploty. Překvapivě nízké teploty byly i v Guatemale (městě), a když ten Karibik tak zlobil, zůstal mi návrat do Salvadoru. Nechce se mi, hlavně ale pořád odkládám odjezd z Granady. Udělal jsem si tu základnu. Dneska jsem si přidal ještě šestou noc. Tu pátou mi dal šéf "Archy" Carlos gratis, že jsem tu měl tu zábavu se štěnicemi.
Předevčírem jsem si vyzkoušel to netropické mokro. Nechal jsem se vyvézt do 1200 metrů okraje sopky Mombacho. Půl hodiny na okružní stezce kolem kráteru to byla idylka, v šortkách a tričku. Pak někdo nahoře otevřel stavidla, a i když jsem s sebou prozíravě vzal větrovku, byli jsme já a moje věci v mžiku durch, a zbytek okruhu už jsem jen pročvachtal bez šance na cokoliv. Využil jsem první možnosti, abych se dostal dolu k bráně, a byly tam čtyři slovenské dívky oblečené spíš na pláž. Řešily, jestli se mají nechat vyvézt, nebo šlapat těch pět kilometrů (s kilometrovým převýšením) pěšky. To jsem jim hned rozmluvil a poslal je k pokladně. Doufám, že mi cestou nahoru poděkovaly. Odpoledne jsem pak na hotelu strávil sušením všeho, co jsem měl s sebou na sopce. Dalším cílem byla Laguna de Apoyo. V překladu je to laguna s podstavcem, kterým je zbytek sopky, takže se vlastně jedná o zatopený kráter. Sem vás zavezou a můžete jezdit na kajaku, na paddle boardu, na nafouklé duši nebo plavat, či se jen tak válet na lehátku. Říkají tomu tady "ráj". Laguna je obrovské kruhové jezero, a nikdy jsem neviděl tak křišťálovou vodu. Nevím, čím je zespodu sycená, ta čistota je až podezřelá. Místní kluci sice říkali, že tam jsou ryby, ale já jsem u břehu neviděl ani mřenku, vlastně ani žádného jiného vodního tvorečka. Divné... Když jsem plaval, měl jsem zvláštní pocit, že voda neklade odpor. Moc jsem si tam užil ježdění na kajaku.
Dneska jsem si udělal výlet už od pěti hodin, odjel jsem prvním autobusem do Rivas, pak taxíkem k přívozu San Jorge, a přívozem jsem byl za hodinu na ostrově Isla de Ometepe. Jsou to vlastně dvě takovým úzkým jazykem (možná někdejší lávový výron) propojené sopky, které vyrůstají z jezera. Ta vyšší je nádherně pravidelný konus, což jsem v průběhu dne několikrát mohl potvrdit. Já jsem tam měl ale jen čtyři hodiny, pokud jsem se chtěl dostat zpátky, takže jsem si půjčil kolo a jel podél sopky asi 11 kilometrů k takové malé přírodní rezervaci. Chvíli jsem tam obdivoval motýlí voliéru, a pak jsem si dal krátký výšlap v přírodě. Byly tam i opice a dost ptáků, taky jsem tam vyfotil nějaké motýly a kytky. Moc pěkné. Cestou zpátky k přívozu mě chytil těžký plavák, takže jsem kolo vracel kompletně promočený: Jenže tady v dešti zima není, a na věci jsem si tentokrát dal velký pozor. Na lodi k pobřeží jsem za hodinu všechno krásně usušil na sluníčku a větru. Zdejší sopkový seriál bych mohl uzavřít zítra. Po prozkoumání alternativních možností jsem usoudil, že výlet k činnému kráteru vulkánu Masaya je lepší svěřit nějaké zdejší cestovce. No, uvidíme...
Granada (Nikaragua), 3.10.2017

MOKRO V BOTÁCH A UKRYTÁ ŘEKA.


Nikaragua, Isla de Ometepe – vulkán Concepcion

Nikaragua. Isla de Ometepe – volské spřežení

Tolik zbytečných a rozumných slov jsem v těch svých skorodenících vyplácal na vysvětlování, proč se letos musím vyhnout Karibiku. A vidíte, potkal jsem v Granadě jednu Němku a jednu holandskou dvojici, a nezávisle na sobě mi potvrdili, že se odtud vrátili, a počasí jim nijak neubližovalo. Začal jsem mít pocit, že ten internet beru moc vážně, a tak jsem se jako vždy rychle rozhodl, a místo přibližování k Salvadoru jsem za sedm hodin projel autobusem kopcovitý střed země, kde zřejmě těsně předtím něco řádilo, protože přes silnici byly popadané stromy a strašně lilo. Kamarádka mi pak večer psala, jestli jsem v pořádku, že u nás hlásili hurikán v Nikaragui. No, o fous jsem se s ním minul, dojel jsem jen s trochou zpoždění do El Rama, kde už silnice končí, počkal si, až se sejde dost pasažérů na rychlý člun po Río Escondido (ukrytá řeka), a jsem tam, kde končí i řeka, v karibském městě Bluefields. V noci jsem si z hotelu internetově vyřídil letenku a teď čekám na odpolední letadlo na Corn Island, let trvá jen dvacet minut. Část věcí jsem si musel uložit v hotelu, protože Cesna má pro zavazadla cestujících váhové i rozměrové restrikce. A teď sedím na terase svého laciného hotelu (13 USD), a dole pode mnou je takové to středoamerické líné hemžení obchodníků, překupníků, ozývají se ty jejich propagační výkřiky a občas se tam projde nějaký zajímavý týpek. Bluefields je taková změť stavebních stylů. Rytmus pobřeží udává ten poločernošský lid, co se tu živí lovem ryb a langust. V Hondurasu a v Belize jim říkají Garifuna, tady si nejsem jist, ale je to také trochu reggae a dredy. Prohlédl jsem si zdejší architektonickou dominantu, o níž domácí dobře vědí, a popisuje ji i Lonely Planet. Světe div se, je to Moravský kostel (to velké M je tam správně, tak se to oficiálně jmenuje). Jeden starší černoch, který u kostela seděl na lavičce, mi říkal, že je to v celé středoamerické oblasti dost významná stavba, protože první misionáři tady byli z Moravy. No, Lonely Planet říká, že je to náhražka za moravský kostel zničený v 18. století hurikánem. Nejsem si ani jist, jestli místní lidé mají tušení, co je Morava, v každém případě je to pro mne zvláštní pocit...
Ta včerejší cesta autobusem i dvě hodiny ve skákajícím superrychlém člunu (a v dešti) mohla být odstrašující, ale zase jsem se seznámil s jednou zajímavou dívkou, a s jedním místním advokátem jsem vedl dost dlouhé filosofické rozhovory. O tohle většina návštěvníků ostrovů přilétajících z hlavního města přichází, a já bych neměnil. Ostrovní ceny na internetu vypadají dost drsně, ale koneckonců počasí tak vyznívalo taky. Tady je od rána hezky, na ostrovech snad bude taky. Vezu si ploutve, brýle a šnorchl.
Bluefields (Nikaragua), 6. 10. 2017

ČEKO, ČEKO!


Nikaragua, Karibik, Bluefields – trh

Nikaragua, Karibik, Bluefields – moravská církevní škola

Zaslechl jsem to v té kakofonii latinskoamerických trhoveckých výkřiků, jež ke mně létaly nahoru na hotelovou verandu, kde jsem zrovna něco mastil na svůj tablet. No vida, to zní, jako kdyby mě někdo volal, kdyby to tu ovšem bylo možné. Česky znějících slov s úplně jiným významem je spousta. Řeknete paráda, a řidič autobusu zastaví. A bacha mu také hlásí, že někdo chce vystoupit. Jenže tohle nebyl ten případ. Za chvíli se to ozvalo znovu a naléhavěji, tak jsem odtrhl oči od obrazovky. Přes ulici na terase prvního patra restaurace poskakoval a mával rukama Lionel, asi čtyřicetiletý místní advokát, s nímž jsem včera přijel a připlul z Managuy, v El Rama mi trochu pomáhal v orientaci, a asi hodinu čekání na rychlý člun (panga) jsme si krátili konverzací o všem možném. Oba nás to bavilo. Lionel teď tam naproti vypadal nadšeně, že mě opět vidí, pak mi odposunkoval, jestli letím, a já mu taky něco odmával. Podržel mi pěsti a odešel, asi zase k nástupnímu molu pangy. Španělština tady vážně a doslova otevírá dveře. Když jsem včera přiletěl na Corn Island, hned na letišti jsem taxikáři vysvětlil, že chci levné ubytování, a rázem jsem měl fakt přepychový hotel za 15 USD, zatímco anglicky mluvící pasažéry pak vezl do šedesátidolarového bůhvíkam. Ještě v Granadě jsem absolvoval večerní výlet do kráteru Masaya s holandským párem a třemi nesnesitelnými mladými gringami. Ale řidič uměl jen španělsky, tak mě požádal o tlumočení do angličtiny. Naštěstí toho nebylo moc, tenhle výlet spočívá v odvozu na vyhlídku, 15 minut smíte zírat do ohnivého pekla a jedete zpátky. No mnozí tam jedou kvůli selfie, tak ani nezírají a stráví ty minuty zády k lávě. Miluju cestování autobusovou lidovkou, a tam beru seznamování jako třešničku na dortu. Ale abych tu španělštinu nezevšeobecňoval, karibská komunita si libuje v angličtině. Asi jim víc sedí k ledabylému způsobu života a žoviálnímu chování. Nejvíc mě štvou kulaté garifuny v úřadech a recepcích. Ty jsou líné mluvit i myslet, nedávno jsem v Bluefields od jedné odešel uprostřed jejího jazykového přežvykování.
Corn Island (Nikaragua), 7. 10. 2017

ISLA DE MAÍZ.


Nikaragua, Karibik, Corn Island – mušle, hvězdice a kotě

Nikaragua, Karibik, Corn Island, obydlí lidu Garifuna

Tak tady ale ostrovu nikdo neříká, je to vždycky Corn Island. Dvacetiminutový let z Bluefields měl na internetu přesnou hodinu a minuta odletu. Taky jsem si přečetl, že mé zavazadlo nesmí mít víc než 15 kilo, a s sebou do kabiny, můžu mít nejvýš dámskou kabelku, klobouk, tablet a něco na čtení. Vzal jsem všechno vážně. Z mého osmnáctikilového báglu se stal desetikilový chudáček (v hotelu jsem si to kontrolně zvážit nemohl), proto jsem v Bluefields musel uložit do úschovy v hotelu dalších deset kil a cestoval jsem s malou taštičkou na tablet, kam jsem nacpal ještě mobil, všechny peněženky a dobíječky, takže jsem pak i s foťákem vážil o pět kilo víc. Namouduši jsem si tam s těmi věcmi musel vlézt na váhu. Ale to nebylo všechno, neměli skener. Svůj geniálně sbalený bágl jsem tam musel úplně vyprázdnit na stůl. Všechno promačkali a očichali, a pak se zalíbením sledovali, jak to nervózně a vztekle láduju zpátky podle svých promyšlených kritérií. Jedno kritérium bylo letos nové. Ochrana české klávesnice. V mém vojenském báglu potřebuje mít v něčem oporu, aby se nezlomila. Ploutve jsou k tomu ideální...
Druhé překvapení přišlo, když v půl druhé přilétla na letišťátko Cesna. Říkal jsem si, že to asi nebude ta z Managuy. Má letenka byla na půl čtvrtou. Ale pak nějaká letištní dívka zavolala LUMIR a ukázala na dvířka. Bylo to bez místenek a na mne "zbylo" ideální místečko hned za pilotem. Nádhera, jen jsem si při nastupování nemusel rozrazit hlavu (už asi posté) o lištu na sníženém stropě. Ohmatal jsem pleš, a krev tam samozřejmě byla. Ale fotil jsem ze svého místa jako divý. Džungle, kakaová řeka (po hurikánu, jenž minulé dny pustošil Nikaraguu a pokácel mi stromy přes silnici z Managuy) a pak už modrozelené moře kolem ostrovů (jsou dva), to byly z mého místa dost atraktivní výhledy. Jeden mladík na vedlejším sedadle mi vysvětlil, že tady je prostě jeden let ráno, druhý odpoledne, a hodinu nikdo moc neřeší. Aha... Moře jsem si vyzkoušel kousek od hotelu hned navečer. Báječné koupání, průzračná voda. V noci nad ostrovem prolétla dost divoká bouře s přívalovým deštěm, ale ráno bylo zase skoro jasné. V devět jsem taxíkem dojel na druhou stranu ostrova, a podle doporučení Lonely Planet jsem si zaplatil u jednoho zde usazeného staršího Američana šnorchlování s průvodcem. Korálový útes je tu natolik vzdálený od břehu, že bych nemohl nechat své věci na pláži a odplavat. Po desáté jsme na to vyrazili, sedm turistů, já a Američan. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Korály jsou tu dost poničené a částečně mrtvé, takže zázraky, které už mám za sebou, to přebít nemohlo, ale díky šéfovi výpravy jsme potkali žraloka, rejnoky, a hlavně jsme ty rozstrkané shluky pěkných míst nemuseli hledat. Náš průvodce nám ke konci putování ukázal i pěkný kousek, když se ponořil, před našimi brýlemi zmizel tak v pěti metrech pod jedním útesem, a po chvíli se vynořil z nějaké díry na druhé straně. Obdivuhodné!
Ty dvě hodiny byly ale dlouhé, a byla nám už všem zima, zvlášť když přišly nějaké mraky. Navíc jsem si občas přeš šnorchl lokl mořské vody, a to žaludku nepřidá. Tak jsem se pak rekreoval v blízké pobřežní hospůdce rybou na česneku. Podle červené barvy to byla jedna z útesových.
Corn Island (Nikaragua), 8. 10. 2017

MORENA.


Nikaragua, Karibik, Corn Island – západ slunce

Salvádor, Santa Ana – indiánské artefakty v mém hostelu

Už když jsem v pátek přiletěl na Ostrov, byla mezi letištními úředníky dost dominantním zjevením. Míšenka s těžkými víčky a krásnými rty, už žádný teenager, v kalhotovém kostýmku, dlouhá, štíhlá, elegantní, zadek jako modelka, co mám ještě napsat, aby bylo jasné, že jsem z ní byl hotový. Jenže odjezd z letiště, to byly jen okamžiky. Trochu jsem na ni pozapomněl. Dnes jsem musel vyklidit hotel v deset, tak jsem byl na letišti s předstihem. Tam všichni klimbali ve vedru jak Růženky, tak jsem si sedl ke stolku u takového venkovního bufíku, momentálně bez obsluhy, a zabíjel jsem čas zálohováním posledních fotek na tablet a flashku. A kdo si sedl vedle mne s nějakou miskou jídla? ONA! Popřál jsem jí "buen provecho", a začali jsme se bavit na téma jazykové preference, tedy proč se tu mluví anglicky. Prý je tu většina obyvatelstva s angličtinou od narození, nebo spíš s dialektem, jež si z angličtiny vytvořili. Říkala, že jsou tu různé skupiny, včetně té Garifuna, ale hlavně Criolové. Tak jsem sebral odvahu zeptat se, kam patří ona, když je tak velmi jiná, hm a moc hezká. Tyjo, fakt jsem to řek bez zajíknutí nebo začervenání. Maličko a tak trochu stydlivě se usmála a tiše řekla - jsem prostě morena. Chtěl jsem si ji pak i vyfotit, ale to už zavrtěla hlavou a se smíchem zmizela.
Že to nemá pointu? Asi ne, ale zbyl mi hezký pocit, že i když jsem se zase jednou choval intuitivně (čili slon v porcelánu), nebyl to až tak velký průšvih. Počkala si na mne v brance k letadlu, oči se jí pod těmi těžkými víčky zasmály, zamávala mi a řekla bye bye Checo. Jo, a morena znamená v mém oblíbeném jazyce tmavá, snědá...
Bluefields (Nikaragua), 9. 10. 2017

ŠVÁB NEKOUŠE.


Salvádor, Santa Ana – katedrála

Salvádor, Apaneca – kávová finca

Napadlo mě v prvním úleku. Stál jsem na hlavě při ranní józe, a proti obličeji se mi rozeběhl asi čtyřcentimetrový cucaracho, tedy ten velmi pohledný americký šváb s průhlednou částí křídel. Asi jsem mrkl, protože se taky lekl, bleskově změnil směr a zmizel pode dveřmi do záchodu. Je to v tropech dost běžné zvířátko, tuhle jeden běhal po opěradle městského autobusu za naprostého nezájmu cestujících. A když vám něco v noci zašustí v sáčcích, je to tutově šváb. Horší by byly ty štěnice. Od té chvíle, kdy vím, jak vypadají, a kde je mám hledat, jsem ve střehu. Ale asi na ně ta chemická akce v Granadě zabrala, nikde už jsem žádnou neviděl. Nejspíš přitom tenkrát "osolili" i mé věci v pokoji.
Už zase s 18 kily na zádech jsem v půl šesté dorazil z blízkého hotelu k molu na první ranní pangu z Bluefields proti proudu Río Escondido. Není to zrovna pohodová dvouhodinovka. První půlhodinu jsme v tom kakau, na něž se po nikaragujském hurikánu proměnila říční voda, jeli úplně v mlze. Byly to takové lehce titanikovské scény, jen místo ledovců se v té velké rychlosti před člunem vynořovaly nasáklé a většinou poloponořené kmeny vyvrácených stromů, kterými ty bouřky nasytily řeku taky dost vydatně. Lodník to řešil neustálými výkruty, ale jednou přece jen zaváhal, a po té ráně jsme pár metrů letěli vzduchem. Zastavil, zjistil, že všechno přežilo, a pak už jel opatrněji až do El Rama, odkud už vedou i silnice. Po jedné z nich mě autobus přivezl za šest hodin do Managuy, koupil jsem si na zítřek lístek do San Salvadoru, zarezervoval si tam internetově v tom ne zrovna laciném hotelu jeden nocleh, utratil poslední místní peníze (Cordobas), a tím moje Nikaragua nejspíš skončila. Posledních šest dnů se budu vyskytovat v Salvádoru.
Managua (Nikaragua), 10. 10. 2017

POHLEDNICE DOMŮ.


Salvádor, Lago de Coatepeque – pohled ze sopky Cerro Verde

Salvádor, Lago de Coatepeque – motýl

Což o to, s úřadem se s různými úspěchy potkáváme pořád, jen jsem žádné vzrůšo nečekal při posílání pohlednic. Stačily mi už ty trable s jejich sháněním. V centru hlavního města jsem kvůli několika dost ubohým obrázkům kostelů nachodil kilometry, a v obchodech jsem slyšel něco, jako „nemáme, to už vyšlo z módy, už to nikdo neposílá“. Teď jsem ve stosedmdesátitisícovém "kávovém" městě Santa Ana. Za poslední tři dny jsem toho vážně najezdil moc, nejdřív nějakých 450 km letadlem, člunem a autobusem z východu na západ Nikaraguy, pak třináctihodinovku při 560 km přes Honduras do San Salvadoru, a to se nebavíme o evropských kilometrech, tyhle mají sakra tropickou váhu. Bylo na čase dát tomu stopku. Tak jsem si ještě dnes užil hodinový autobus sem, tedy do nejvýstavnějšího města Salvádoru. Ale moje cestovatelská bible také tvrdila, že město má jeden centrální autobusový terminál, a tak jsem potřeboval zakotvit někde blízko něj na většinu zbývajících dnů, a program realizovat odtud. K tomu nádraží asi fakt všechny autobusové společnosti zajíždějí, ale některé pak odjedou do vlastního depa někde na periférii. A to přesně udělal ten můj, a já to zjistil, až když tam zůstalo jen pár cestujících, a autobus ujížděl někam z města. Honem jsem letěl za řidičem, že nikam nechci, a tak dlouho jsem ho buzeroval, až naštvaně zastavil a vyhodil mi z podpalubí můj velký bágl. Mě tím pádem čekalo s celou zátěží šlapání tak kilometr zpátky. Což o to, všechno jsem to v tom vedru zvlád a našel krásný (i cenově = 10 USD) hotel blízko nádraží. Tak jsem si říkal - šťastný konec, tak to má být, vyřídím poštu domů...
A tady nastal zádrhel. Na poště seděla spousta lidí odevzdaně zírajících před sebe. No nic, to se mě asi netýká, říkal jsem si. Koupím někde u okýnka známky, nalepím a jdu. Jenže týpek s pistolí, mi ukázal, abych se sedl a čekal, dokonce mi řekl, kdo je poslední ve frontě. Vysvětloval jsem mu, že jdu jen pro známky, ale dozvěděl jsem se, že ve vedlejší místnosti je jen jeden úředník, který dělá vše. Deset lidí přede mnou sice nezní tak fatálně, ale každý tam strávil tak čtvrt hodiny, vůbec jsem to nechápal, a blížila se pátá, a začal jsem přemýšlet, jestli někoho nepůjdu zabít, pokud mi po půldruhé hodině čekání řeknou, že mám přijít zítra. Čekající seděli v takových čtyřech řadách sedaček, a vždycky když některý odešel k přepážce, všichni za ním vstali a o to jedno místo si poposedli blíž k vytouženému pošťákovi. Bylo to jak z nějaké grotesky. Já jsem se k němu dostal v pět, to už byly venkovní dveře zavřené. Řekl jsem, co chci, chlapík vzal do ruky mých šest pohlednic, probral je a že prý jich je jen pět. Tak jsem mu je spočítal já, a on řekl vida. Pak nadhodil tázavě, že ale každá známka je 80 centů. Odvětil jsem ironicky, že po hodině a půl čekání mě pět dolarů nemůže zastavit. Připravil si lepidlo a známky a začal lepit na každou pohlednici dvě různé. Šlo mu to jak praseti drbání, tak jsem mu je aspoň roztrhal a připravil. Na každý pohled pak dal tři různé štemply. A začal psát doklad. Do kalkulačky si dal šestkrát osmdesát, a fakt mu vyšlo těch 4,8 dolarů. Když mě pistolník vypouštěl z pošty, zeptal se mě, jestli jsem byl spokojen se servisem. Podíval jsem se na něj jako na blázna a řekl - zlatá Nikaragua!
Santa Ana (Salvádor), 12. 10. 2017

PŘESTALO PRŠET.


Salvádor, Lago de Coatepeque – motýl se smajlíkem

Dobrá zpráva, že? Jenže já jsem si toho všiml, až když jsem při návratu z druhého nepodařeného pokusu o návštěvu indiánské pyramidy Tazumal dostal od protisměrného autobusu nálož prachu. Prach je najednou všude, v krku, v nose, v očích, chrchlám, kašlu a vděčně vzpomínám na zářijové deště. Tehdy mě nenapadlo, že mi prší i štěstí.
Až teď, když se nějak zaseklo. Stávka muzejních zaměstnanců - to nevymyslíš! Tazumal, indiánské ruiny z doby asi 5000 let před Kristem jsou hodinu jízdy od Santa Any, v městečku Chalchuapa. V pátek jsem tam narazil na zavřenou bránu s vysvětlením, že je celostátní stávka muzeí a parků, ale zítra už bude určitě otevřeno. No nic, na trase se nabízela (taky plánovaná) možnost zvaná "Cesta květin". Popojel jsem do města Ahuachapan a odsud jsem po kouskách projížděl silničku s kávovými vesničkami. Nazval jsem předtím město Santa Ana kávovým, ale to šlo hlavně o obchod. Jeho 665 metrů nad mořem není zrovna kávová výška. Na Ruta de Flores se už kafe skutečně pěstuje. "Fincas" na kopcích okolo se šplhají až k mrakům a jsou i všelijak výtvarně řešeny, takže propůjčují krajině překvapivé vylepšení. Udělal jsem dokumentární fotky od kávovníků pro svou oblíbenou baristku z Kávové zastávky v Táboře, a ve vesnici Apaneca jsem zjistil, že o nějaké kávové kultuře nic nevědí. Přinesli mi spíš to expreso, jak té kávě říkali. A že jsem chtěl dvojité, stálo mě čtyři dolary, to je víc než na letišti...
Ale vrátím se k ruinám. Má druhá (sobotní) cesta do Chalchuapy dopadla stejně, jen bránu vylepšili vysvětlujícími nápisy. Tentokrát už to bylo horší, tímto směrem jsem měl možnosti vyčerpané. Městečko má sice vyhlášený trh, ale je to normální prodej všemožného braku a hadrů, s indiány to nemá moc společného. Ale možná to už dnes vypadá stejně i na slavných indiánských trzích Guatemaly, což bývala národopisná lahůdka a pastva pro oči. No, nezbylo než se vrátit, ale to jsem právě trefil polední hustý provoz, a všechny hlučné, smradlavé a předpotopní rachotiny navíc vířily mračna prachu. Takže jsem k hotelu dorazil značně poničen. Ale dobrá, na odpoledne jsem si naordinoval jezero Coatepeque. Nevím, jestli bych se tam vydal, kdybych věděl, co mě čeká cestou a tam. Jezero je fakt krásné, ale hlavně z výšky. Autobus byl tak přecpaný, že lidi skoro vypadávali okýnky, do toho řev motorů, smrad, škubání vyžvatlané převodovky, a zas ten prach... K mému údivu všichni ti lidé nejeli k vodě, ale zřejmě se rozjížděli ze sobotního nákupu. Na začátku mi seděly na klíně dvě indiánské dětičky, a na konečnou, k níž už vedla jen prašná cesta plná výmolů, jsem dojel skoro sám. A nebylo tam nic. Jen točna autobusu a zdi soukromých pozemků obklopujících vodu. Šlapal jsem prašnou cestou kolem těch zdí a zavřených vrat asi 3 kilometry, k jakémusi centru pro turisty, kde bylo pár skupinek opíjející se mládeže a možnost vykoupání v poměrně čisté vodě. Nejcennější z toho prašného výletu byly fotky motýlů. Někdy to prostě nevyjde.
Santa Ana (Salvádor), 15. 10. 2017

PŘIJELA POUŤ.


Salvádor, vulkán Izalco

Co jsem to říkal o štěstí? Včera měl být zážitkový den. Snadný odvoz autobusem skoro od mého hotelu mě namlsal, ale pak už bylo všechno špatně. Národní park Los Volcanos sliboval na stránkách mého Lonely Planet chráněnou přírodní rezervaci s množstvím zajímavé fauny a flóry a s možností výšlapu na jednu ze sopek. Jako o přísně chráněné oblasti o tom mluvil i jeden Salvadoran z mého hotelu. Autobus byl po čtvrthodině jízdy opět nacvakaný až k prasknutí, a když se dostal do stoupací silničky na Cerro Verde, tak chvíli funěl předepsanou patnáctikilometrovou rychlostí (asi zdravotní předpis ve vysokých nadmořských výškách), a pak narazil na konec stojící kolony aut v serpentinách asi 2 km pod svou cílovou zastávkou. Dál to nešlo, silnice byla zavřená, takže všichni museli vystoupit a vyšlapat si další čtyři kilometry k bráně. byly to stovky lidí, vůbec jsem nechápal, proč jich tam jde tolik. Na vrcholku Cerro Verde, tedy asi v 2000 metrech nad mořem, jsem dostal šokující vysvětlení. Nahoře byl festival, něco jako obří pouť, žranice s muzikou, ozvučením a strašným hlukem. Chápete? Zrovna v den, kdy já jsem se vypravil do národního parku, si tam nějaká nadnárodní společnost udělala firemní propagaci. Děsivé! Intuitivně jsem se vypotácel kamsi mimo největší davy a mimo ten uřvaný cirkus, a po chvíli zmateného bloudění zjistil, že se tam formuje mnohasethlavá armáda lidí, kteří se už najedli, napili, a teď si zaplatí dolar a půjdou organizovaně na nejvyšší vulkán z těch tří, které tvoří národní park, tedy na momentálně klidnou sopku Santa Ana (2365 nad mořem, naposledy zabíjela v roce 2005). Cerro Verde, kde ten blázinec probíhal, je už mrtvý vulkán, a na třetí, nejmladší a neklidnou sopku Izalco (1910 nad mořem) nikdo výlet nenabízel. Já jsem s tím manifestačním pochodem po kamenitém úbočí vulkánu nechtěl mít nic společného, taky jsem si spočítal, jak asi po čtyřech hodinách jeho trvání bude vypadat hromadný odsun z toho mejdanu, a ze zoufalství jsem se uchýlil k doporučované vnitřní stezce, jež slibovala ta zvířátka a rostliny a taky výhledy na vulkány a jezero. Jenže i to byla ten den minela, i to probíhalo ve skupinách s průvodci, z nichž každý měl na starosti tak čtyřicet štěbetajících lidí. Bylo absolutně nemožné vidět cokoliv živého. Vlastně ani slyšet, protože i sem zněly decibely z poutě. Strašné. Pozitivum? Moc pěkný výhled z výšky na Lago de Coatepeque. Odbyl jsem si tu čtyřicetiminutovou procházku a usoudil, že je čas vypadnout. Ale i cesta dolů byla zablokovaná vozidly, a šance na první autobus mohla být nejdříve ve tři. A to byla zrovna ta chvíle, kdy se měly vracet davy z výletu na sopku. Tak jsem šel dolů pěšky a asi po čtyřech kilometrech jsem v té frontě dohnal popojíždějící nějaký dřívější autobus do města. K mé úlevě byl prakticky prázdný a odvezl mě pak skoro až k hotelu. Štěstí má někdy hodně skromnou podobu.
Večer jsem napsal mail na zdejší ministerstvo kultury. Nekecám, zdvořile jsem se zeptal, jestli jsou mi schopni zaručit, že v úterý budou památky otevřené, abych neztrácel už třetí den. Ale asi je to jedno, za půldruhého dolaru se docela elegantně dopravím až k moři, a když tedy v úterý nevyjde pyramida, jednoduše budu pokračovat k vodě. A když vyjde, tak taky. Lepší podmínky pro koupání a případné šnorchlování bývají stejně až odpoledne. A končit letošní program právě u Pacifiku je určitě dobrý nápad.
Santa Ana, 16. 10. 2017

STŘÍPKY A STŘEPY OD SVATÉ ANDULKY.


Salvádor, Cerro Verde – prodavačky

No nechám na vás, co kam zařadíte.
Mé skvělé ubytování nad dvorkem s kytkami a indiánskými artefakty je ze všech stran ulice obklopeno "pracovnami" šlapek, a ty, které na mě pokaždé mlaskají a pokřikují své odpudivé výzvy, jsou takt hrůzy. Taková noční můra každého romantického kluka (ten ve mně pořád někde je). Čtvrtý den svého potulování městem Santa Ana jsem konečně u jednoho obskurního vchodu uviděl skutečnou krásku. Asi by ten dojem poopravila, kdyby se projevila verbálně, jenže telefonovala, a tak mi dala šanci, abych si ji prohlédl bez nebezpečí, že to bude vypadat jako pokus o obchod. Krásná tvářička (o ty tu nouze není), ale tahle dívka měla i pěknou postavu a nohy. Věrná své profesi přerušila na chvíli hovor a věnovala mi dlouhý pohled s otazníkem. Když zůstal bez odezvy, mluvila dál do telefonu, asi obchodně. Ve zdejším vedru musí být tohle povolání dost dřina.
Tady jsou k vidění vesměs indiánské tváře. Před pár dny nastoupila do jednoho z místních autobusů dost pohledná indiánka se dvěma dcerami. Starší mohlo být tak deset, ale obě jí byly hodně podobné. Až na maličkost. Představte si typickou podlouhlou mayskou tvář s výrazným nosem, ale s pokožkou, vlasy a obočím dokonalého albína. Mně se moc líbí míšenky, ale tohle vážně moc ke koukání nebylo.
Mám tu pořád rozbitou hlavu. Nejsem žádný obr, ale tady bych potřeboval být tak o deset centimetrů nižší, na to jsou tu zařízeni. Včera jsem si dojel (pro jistotu i s brýlemi a ploutvemi) do vyhlášeného letoviska Los Cóbanos u Pacifiku, a když jsem si vyzkoušel, že oceán je příliš rozhoupaný, než aby se tam nechalo šnorchlovat, skončil jsem v plážové restauraci, s občasným pohoupáním v oceánu. Měli tam strom se silnou vodorovnou větví. Pod tu bych se ještě vešel, ale pod ten suk na spodní části už ne. Buch a spousta krve. Tak jsem to nějak ošetřoval jódovou tinkturou a papírovými kapesníčky. Moje nová známá Melanie, taková příjemná padesátnice, jež tam byla s celou svou rozvětvenou rodinou, se mě přišla zeptat, jak jsem na tom. Zasmála se a řekla, abych šel do moře, že tam je jódu dost. Včera to bylo druhé seznámení, protože už v autobusu k té pláži se mnou konverzoval starší chlapík, který se svou zbrázděnou tváří klidně mohl hrát nějakého policajta nebo vojáka ve filmech o Zorrovi. Jmenoval se Lara, a původně myslel, že budeme mluvit anglicky. Měl mizerné zuby a trochu šišlal, ale nakonec z toho byl španělský pokec, v němž jsem musel i vykličkovat z otázky na náboženství. Vím, že být „sin iglesia“ dráždí pobožné lidi všech vyznání.
Taky tři kluci v autě, kteří mi nabídli odvoz z pláže, mysleli, že jsem gringo. Byli z Guatemaly a vraceli se zpátky. Dost jsem pak přemýšlel, jestli jsem měl do toho auta vlézt. Ten, co řídil, byl asi po nějakém tahu, a předvedl pár mikrospánků. A když se na něco ptal, otočil se na mne dlouze od volantu dozadu. No, jeden z nich aspoň věděl, že existuje Praha. Byl jsem rád, když mě vysadili u terminálu v Sonsonate. To je mimochodem první autobusové nádraží, kde skutečně staví všechny autobusy, a není to součást žádné tržnice. Moc příjemné překvapení. Hlavní město nic takového nemá.
Z místního ministerstva kultury mi samozřejmě na můj mail neodpověděli, tak jsem dnes pro svůj klid udělal třetí marný pokus o návštěvu indiánské pyramidy Tazumal. Stávkující se nenechali ukecat a na podplacení jich tam bylo moc, jeden dokonce s kvérem. Tak jsem to vzal znovu přes kávové vesničky, v jednom kostele jsem si vyfotil sochu „Černého Krista“ z konce 16. století, a pak si dojel zase na dvě hoďky do Los Cóbanos. Do hlavy jsem se tam tentokrát nepraštil, ale při posledním vylézání z oceánu mě něco žahlo do nohy, možná korál. Palec brní, ale jinak jsem naživu a chystám závěrečné couvání k místu odletu.
Santa Ana (Salvádor), 17. 10. 2017

AHORITA.

V opojení svými cestovatelskými úspěchy jsem tak trochu zapomněl, že na relax ještě není čas. Odpočívat můžu, až budu mít bágl v letadle do Amsterodamu, a to nejdřív musím projet americkým územím, kde se každé zavazadlo musí vyzvednout a dát znovu ke kontrole. A v Atlantě moc času mít nebudu. Včera všechno vycházelo až moc dobře. Přesun ze Santa Any, levné ubytování tady v San Salvadoru, rezervace dopravy na letiště. A pak mi skřípění brzdy jednoho zblázněného autobusového veterána těsně za patami připomnělo, že tady to na odpočinek není. Na ten poslední den jsem si tedy nařídil ujet ještě na chvíli k moři. Co jsem chtěl a mohl (pohlednice prostě nejsou), jsem koupil...
Včera mě tu jedna holka v prodejně knih odpovídala s dovětkem "ty moje srdce" a jiná starší paní v další prodejně, kde taky neměli pohledy, to vylepšila na "corazonito lindo" (srdíčko pěkný). Se zdrobnělinkami až něžnůstkami si tu doslova pohazují, ale jedničkou je AHORITA, což bych nejspíš přeložil jako hnedlinko, ovšem s rozptylem významu od vteřin až k půlhodině. Prostě nikam nechoď a čekej.
Svůj původní hotel jsem si rezervoval ještě z Tábora, protože byl cenovou jedničkou na internetu. Včera jsem ale jeho 22 dolarům za noc dal kopačky. V těsném sousedství jsem našel stejně kvalitní ubytování ale o 9 dolarů levnější. Ukazuje se, jak ta informační technika je ošidná. Na předpovědi počasí už tady dávno nekoukám. V tom novém ubytování mám na pokoji i lepší telku, tak jsem včera při večeři koukal na fotbalového básníka Messiho, když dával svůj stý gól v Lize mistrů. To jen tak na okraj, když jsem použil ten výraz kopačky, a taky abyste si nemysleli, že jen pořád někam lezu, běhám a riskuju. Dnes u Pacifiku jsem zkoušel novou pláž, ale nebylo to ono, tak jsem se vrátil k té "své" El Tunco, kde jsem se skoro před měsícem poprvé stavěl na ruce. Hned u silnice mě z takové budky nadšeně zdravila prodavačka vody, s níž (a jejím starším synem) jsme si minule povídali o Evropě. A majitel kavárny v uličkách vedoucích na pláž, mě vítal jako kávového fajnšmekra. Je to milý pocit, když necháváte takové stopy. Zdejší pláž je stvořena z nestabilního oblázkového valu a průměrná velikost každého kamínku je tak dětská hlavička. Vlny jsou tu ideální pro surf, a když se ta dvou až třímetrová směs vody a lávového písku přižene do oblázků, všechno se rozhučí a je slyšet, jak na sebe kameny narážejí. Surfaři mají pro start z břehu své prkno, ale plavec? Dlouho jsem odolával pokusu, překonat ten kritický kousek od kraje do vysoké vody, konzultoval to se svým pudem sebezáchovy, a nakonec jsem našel místečko schované za skálou podobnou kanci, podle níž se pláž jmenuje. Tam hrozilo nejmenší nebezpečí, že mě vlna hodí do balvanů, a udělám si nějaký úraz právě poslední den. Byl to ale zase boj s proudem, který mě nemilosrdně hnal do těch špatných míst. No, přežil jsem, splněno. A taky jsem si dal v restauraci mariscadu, polévku, v níž byly langusta, krab, škeble a krevetky. Mňam. A pokud se ještě něco fakt mimořádného nestane, tak máte ode mne zase na rok pokoj. Ahorita mi to poletí...
San Salvador (Salvádor), 19. 10.2017

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 81/2016: Mexiko - říjen 2015
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 75/2015: Japonsko - říjen 2014
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 69/2014: Kolumbie 2013 (září - říjen)
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 50/2010: Netradičně, Budova 101 a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 38/2008: Indonésie (září - říjen 2008)
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další