na další stranu
Michal Černík
NEKLID
Vyškrtal sis telefonní čísla mnohých
oni vyškrtali tvůj zítřek
Stojíš ve stínu doby
Pravda se pro tebe nestala přežitkem
Jsi jenom srozumitelnou
ozvěnou světa
kterému stále víc
nerozumíš
OBČANSKÉ VERŠE
Přejme si docela obyčejný život
který obhájíme i v čase lámání
Jestliže tohle můžeme nazvat statečností
pak to tak nazývejme
Dávno si nečiním nároky líbit se všem
Nesmyslné příkazy jsem neplnil
Stojím po boku těch
kteří ruší svět za spánku
ODPOVĚĎ ČTENÁŘŮM
Už se mne neptejte proč píšu
Ve svých verších mluvím o životě o lásce o pravdě
tedy o tématech neměnných jako skála
Příboje dějin o moc víc neopracovaly
ani lidskou povahu a touhy
Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla
Přesto dělám vše s takovou opravdovostí
jako by to mělo přetrvat navždycky
ZLATÁ NIT
Brzy ráno se pootevřenými dveřmi
k tobě do pokoje protáhne koťě
Pohladíš ho jako bys mu uděloval milost
a ono tiše rozpřede zlatou nit
Cosi čistého a příliš křehkého proti osudu
z tebe vystoupí na povrch
Jako bys už nikdy neuměl ublížit
a přestal se ostýchat i za něhu
ATAVISMY
Naše kočka ulovila sýkorku
Přiběhla s ní do pokoje
aby se pochlubila úlovkem
a čekala na pochvalu
Z tlamy jsem jí vytrhl mrtvého ptáka
a zahrabal na zahradě
Zabíjí - a nemusí
Ani my jsme se nezřekli touhy zabíjet
RANNÍ AKORD
Ještě dříve než se ptáci úplně rozední
najednou se probudíš
Jitro se v tobě zajíkne
a už neusneš
Tichounce vstaneš
v kuchyni postavíš vodu na čaj
a na vrásky ze své tváře zabrnkáš
Jen tak jen tak
PENDLOVKY
Pendlovky na stěně v pokoji každou hodinu
odbíjejí další hodinu tvého života
Jejich tikot zašívá protržené ticho
a je tak konejšivý
že v tobě hojí propasti
zaobluje hrany kamenů a otupuje ostří dýk
Opájíš se slatí vlastního klamu
Připadá ti že všechno přetrvá až do skonání světa
ZBYTEČNÉ KLÍČE
Hned za dveřmi na skobě
visí svazek zbytečných klíčů
Některý den pak klíče vyzkouším
do všech zámků
Každý bude zmýlený
Jen stříbrně zacinkají
jako když z děravé kapsy vypadnou mince
Pro to zacinkání se shýbnu
SMRTELNÁ KŘEHKOST
Ve vitríně máme čajové šálky
které žena zdědila po své prababičce
Po okrajích jsou olíbané dávno zemřelými
Pít se z nich neodvážíme
Pro jejich smrtelnou křehkost
jsme je zbavili původního smyslu
a těšíme se podobou jejich malovaného ticha
S námi znovu stárnou
|
