Jiří Novák

LENTILKA

Vyučování skončilo dnes dříve. Chlapec se cestou ze školy toulá ulicemi. Nechce se mu být tak brzy doma. Na učení je vždy dost času. Rozhodl se tedy, že se projde delší cestou kolem fotbalového stadionu. Možná bude mít štěstí a uvidí prvoligové hráče trénovat. Má na něco dobrého chuť. Vzpomene si náhle, že mu maminka dala do tašky lentilky. Moc dobře ví, jak je má rád. Vyloví z tašky podlouhlou krabičku s nakreslenými lentilkami. Odtrhne plastové víčko. Pak si nedočkavě nasype na dlaň několik barevných pastilek. Lentilky jsou malá barevná kolečka, připomínající knoflíky. Různě zbarvené bonbóny mají v sobě ukrytou tvrdou, sladkou čokoládu. Stačí jen chvilku bonbón cucat. Povrch čokolády brzy zmizí. Pak už jen zbývá pomalu rozpustit čokoládu v ústech. Ta svou líbeznou chutí ponouká k novému přísunu dobroty do úst. Taková lahoda. Znovu si nasype do dlaně další porci. Ani si nevšimnul, že mu jedna lentilka vypadla na zem. Zamračená obloha slibuje déšť. Chlapec spěchá k fotbalovému stadionu. Upadlá lentilka opsala ve vzduchu půlkruh. Pak dopadla bez poškození na zem. Je jasně červená. Pomalu se kutálí až k blízkému schodišti. Po schodech nabere takovou rychlost, že se ani nestačí ohlédnout za odcházejícím chlapcem. S ním mizí v dálce i její barevné kamarádky. Zůstala sama. Pod schodištěm se ještě několik stop kutálí, až zůstala stát pod mladou břízkou, která stojí nedaleko lavičky v parku. Lentilka je malinko poškrábaná, ale jinak vypadá stále jako nová. Přemýšlí, co s ní bude dál. K tomuhle nebyla určená. Jen tak ležet v parku. Její úkol je přinést svému majiteli radost v podobě výborné chuti. Na zem dopadají první kapky začínajícího deště. Lentilce to dodalo neónový lesk. Svítí do dálky, jako výstražná dioda moderních přístrojů. Zmatena se prohlíží. Jsem tak krásná, pomyslí si pro sebe. Kapek přibývá. Déšť z lentilky postupně smývá barvu. Z jasně červené je červená bledší. Nato se její barva mění na růžovou. Připomíná to změnu oděvů na módní přehlídce. Lentilka je nadšena. Taková krásná proměna! Nakonec zůstala čistě bílá. Jako sníh. Avšak vytrvalý déšť pokračuje ve smývání její ochrany před čokoládovou náplní. Až se mu to začíná dařit. Ne, to nechci. Zoufale volá lentilka o pomoc. Jsem tu, abych někomu přinesla radost. Čokoláda se pomalu začíná rozpouštět. Takhle to být nemělo, napadá ji ještě. Ke stromu přiběhl malý, potulný pejsek. Přiběhl tam za určitým pachem. Nenadálá vůně změnila jeho záměr. Lačně ze země slízal zbylou čokoládu. Ta byla dobrá. Radostně zavrtí ocáskem a odběhne jinam...
Poselství bylo naplněno

DUHOVÁ KULIČKA

Duhová kulička ležela na lavičce, umístěné na mírném návrší v parku. Malé děvče tudy každý den spěchá ze školy. Dnes měli poslední hodinu tělocvik. Je unavená. Musí si na chvilku sednout. Z lavičky je nerušený výhled na historickou část města. Pojednou si všimne duhové kuličky. Jsi tak krásná, vydechne spontánně. Slunce vyjukne z mraků a kulička třpytivě zahraje všemi barvami. Potom k dívčinu úžasu promluví: Ty jsi také krásná. A laškovně se zatočí několikrát dokola. Vysílá při tom do okolí duhové paprsky. Jak malé sluníčko. Jak to, že umíš mluvit? Zeptá se dívka. Stále tomu nemůže uvěřit. Mluvící duhová kulička! Ani na internetu nikde nic o takové nečetla. To musí být nějaký trik. Na kouzla už dávno nevěří. Kulička, zdá se, umí i číst myšlenky. Nejsem kouzlo, odpoví dívce. Jsem obyčejná duhová kulička. Pojď, ukážu ti celé vaše město. Já ale naše město znám, odvětí dívka. Vím. Ukážu ti ho jinak. Podej mi ruku. A tu druhou také. Dívka nesměle napřáhne ke kuličce obě paže. Prsty se téměř dotýká skleněného obalu. Z kuličky se začnou linout barevné paprsky, doprovázené křišťálovými jiskřičkami. Nejdřív obarví dívčiny prsty. Pak barevné spektrum postupně pohlcuje celé ruce. Dívka cítí, že je vtahována do duhového nitra kuličky. Až se ocitla uvnitř kuličky celá. Zvláštní. Vůbec se při tom nebála. Svět tam venku je v barvách duhy zcela jiný. Náhle se kulička i s dívkou vznese. Pomalu spolu plují nad městem. Uchvácená novými pohledy poznává jednotlivé části města. Růžovo modrá, všechny odstíny červené, až k žluté. Podívej, támhle je naše škola. Je zelená. Ne, je světle zelená. Škola je opravdu vybarvena všemi odstíny zelené. Náhle se změní ve školu stříbrnou a k dovršení efektu zlatou. Kulička s dívkou se snesou téměř k zemi. Proplouvají spolu mezi lidmi, kteří je vůbec nevidí. Kličkují vozovkou mezi rychle jedoucími vozidly. Kulička umí proplouvat i budovami. Pak se zastaví nad řekou. Pozorují spolu rybářské čluny i pár lekujících lidí na obou březích řeky. Prohlédnou si spolu hrad nad městem. Navštíví blízkou lesní rezervaci, kde nakrátko vtipně obarví několik kusu vysoké zvěře. Jeleni si toho ani nevšimnou. Cestou zpátky nesmí minout letiště. Proplétají se mezi odstavenými letadly. Nakonec vzlétnou spolu s letadlem, které má namířeno možná do Egypta. Kdo ví? Cestování v kuličce se dívence moc líbí. Čas však utíká stejně rychle, jako jejich cestování. Dívka musí domů. Kulička s dívkou pomalu přistane na lavičce, kde se s dívkou seznámila. Dívce se zdá, že se kulička na rozloučenou usmála. Pak najednou zmizela. Stmívá se. Dívka si nasadí školní tašku přes rameno a spěchá k domovu. Naposledy se otočila a pohlédla k lavičce. Možná tam usnula a vše se jí zdálo...
V očích jí šibalsky zasvítí tisíce barevných jiskřiček.

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova