Jiří Novák

TŘI MALÉ POVÍDKY

KRUŠNÉ ZAČÁTKY

Tak to je náš Pepíček, zapištěla pyšně babička. Tatínek jí říká stará mrcha, ale jen když u nás není. Maminka se proto na tatínka zlobí. I když ne moc. Ví moc dobře, jak se její maminka projevuje. Jó děda, ten z maminčiny strany se chová úplně jinak. Sice je jeho vrásčitý obličej cítit tabákem, ale to nesmaže příjemný dojem z jeho sympatických očí. Vrásčité jsem takhle bylo ještě před nedávnem, dnes už mám obličej jak dětský zadeček. Tak to aspoň říkají dospěláci. Zvláštní, dítě má přeci vždy jemný obličej i tu již zmiňovanou část. Děda mně moc rád vozí kočárkem po celém městě. Místy se zastaví v nálevně na jedno „nastojáka“. Je opravdový charakter, vždy mi před tím dá napít z mléka, které mu na cestu připravila moje důvěřivá maminka. Pak na mě šibalsky mrkne a tlačí mladistvým krokem kočárek k další knajpě. Vždy mu to zabere spoustu času. Jednou jsme na jedné předzahrádce malé hospůdky hráli karty. Moc jsem se bavilo. Děda vyhrál, jen při tom klel jako pohan. Tenkrát jsem se naučilo mnoho nových slov. Děda je vůbec fajn, mluví se mnou tak, že si připadám dospělé. Dnes je to přesně rok, co se naši vzali. Prý kvůli mně. Je mi to fuk, hlavně, že mám rodiče. Je tu celá řada dospělých. Všichni slaví, nejvíc děda. Tatínek nezůstává o moc pozadu. Každou chvilku mi někdo kouká do kočárku, snad nedostanu nějakou nemoc. Dělám tedy, že spím. Maminka mě přeložila do postýlky v dětském pokoji. Konečně klid! Pokukuji kolem sebe. Pokojík je vkusně a moderně zařízený. A těch hraček. Taky je tu hodně plyšáků. Támhleten hnědý vzadu, je určitě větší než já. Přes otevřené dveře je slyšet hlasitý rozhovor slavících rodinných příslušníků. Začíná tu být nuda. Rozhodlo jsem se prozkoumat celý pokojík. Maminka nezajistila postýlku. Začínám být veliké a nikdy jsem nevypadlo. Pomalu se postavím na všechny čtyři. Jé, ten svět najednou vypadá malinko jinak. Samou radostí se nahlas směju. Opatrně se přesouvám k okraji postýlky. Moc dobře tuším, že to nebude jednoduché, ale když překonám tuto překážku, moje objevitelská cesta může začít. Budu svobodné. Br, to je výška! Sbírám odvahu, a teď učiním ten poslední krůček. Přecenilo jsem své možnosti. Po tvrdém dopadu se ještě dvakrát otočím. Až jsem ztratilo dudlík. „Dopr… to byla šlupka“, zabrečím nahlas. Úplně stejně, jako by to řekl děda. Najednou mě někdo zvedne na ruce. Je to rozradostněný tatínek. „Maminko, Pepíček už řekl první slova,“ volá na maminku. Hned na to se mnou utíká za návštěvou do obýváku. Rozhodlo jsem se radši ono slůvko neopakovat. Začátky jsou někdy nejednoduché, ba složité.

HRABĚ

Nikdo z nás netuší, odkud ten pán přišel. Nikdo si ani nepamatuje, kdy. Tak je to dávno. Musí to být dávno, vždyť ten muž je pěkně starý, možná i sto let. Alespoň na to vypadá. I přes jeho oděv, tedy, jestli se to tak dá říci. Otrhaná bavlněná košile, možná kdysi moderního střihu vyčuhuje ze suknového kabátu, který pamatuje poslední světové války. Je bytelný, opravdu. Starý pán, pokud mu tak můžeme říkat, nosí zásadně vztyčený límeček. Vypadá tak trochu jako Napoleon. Ach, promiňte, oděv doplňují manšestrové kalhoty s velkou zadní kapsou. Jedna ruka drží elegantně dvěma prsty cigáro zvané „Viržínko“. Jeho podmanivá vůně ovládá okolí. Polepšení kuřáci na okamžik zalitují svého rozhodnutí nekouřit. Taková je to vůně. Starý pán má druhou ruku ukrytou v hluboké kapse kabátu. Stojí tu na náměstí v rohu, zrovna tam, kudy směřují dvě hlavní ulice. Londýnská a, světe div se, Napoleonova. Tomu muži na rohu chybí snad jen onen slavný monarchův klobouk. Místo něho má na hlavě klasickou kšiltovku moderního střihu. Šedivá kšiltovka bez jakéhokoliv nápisu, kupodivu zvýrazňuje mužovu osobnost. Ostře řezaná tvář, orlí nos i úzká krutá ústa, lemovaná na obou stranách vráskou, která vypovídá o mužově umění ovládat neúspěchy i bolest. Koření, jež spolehlivě kazí radost z běžných radostí života. Tak to prostě je. Více než dospělost je stáří. A stáří je moudrost. Datum narození je v tomto případě zavádějící. Opravdu vypadá jako on, velký císař. Malé bystré oči těkají po celém náměstí. Nic jim neuteče. Muž klidně čeká. Na věži kostela, uprostřed náměstí, pohybují se pomalu hodinové ručičky. Svojí velikostí jsou to paže jakéhosi obra. Obra z kovu. Za hlasitých cvaknutí se minutu po minutě velká ruka pohne v určeném směru: „Cvak, cvak, cvak…“ Náměstí má skoro čtvercový půdorys. Kolmo k místu stojícího muže je restaurace. Také letitá. Z minulého režimu. Přes skla výloh je vidět na stojícího muže. Výlohy jsou pomalovány rádoby uměleckou reklamou, která vybízí okolo jdoucí ke vstupu. K jídlu máme pouze párky a tlačenku. Pomlčka- Brusel. Ale pivo, pivo, panečku, tu mají opravdu dobré. Dva stálí hosté, také již důchodového věku, popíjejí v klidu lahodný mok. Není kam spěchat. To, co je čeká, si pro ně přijde kamkoliv samo. Z výhodného místa vykukují přes sklo na náměstí. Až si všimnou starého pána. „Znáš ho?“ prohodí jeden. Druhý muž se podívá ukazovaným směrem. „Znám. Jak víš, nebydlím daleko. A tenhle člověk tu stojí pravidelně každý pátek. Dokonce ve stejný čas. Říká se, že se tu měl v pátek ve čtyři v pátek před spoustou let ženit. Pátek že si pamatuje, jenom už zapomněl, který a kdy. Tady za městem je zbořený zámek, spíše jen několik kamenů. Přilehlá obora s parkem byla součástí panství. Tenkrát. No, a ono se taky říká, že mu to kdysi patřilo. Pak první válka, další válka, lidové zřízení a z památky nezbylo nic. Prý v druhé válce utekli jeho majitelé do zahraničí. A on jediný dědic se vrátil. Možná tu chce dožít.“ Rozhovor přerušily kostelní zvony. Starý pán stál v pozoru s upřeným pohledem směrem k nebi. Posledním úderem zvonů se lehce uklonil, otočil se a odcházel pomalu ulicí pryč. Cestou si odnášel svojí moudrost, bolest, vzpomínky i radost z nich. Zůstal sám. On a jediná veliká slza na tváři, kterou neuhlídá ani ten největší hrdina. Poslední pan Hrabě.

VNUČKA

Prak v dětských rukách vypadal jako opravdová zbraň. Na tom by nic nebylo, kdyby ty ruce nebyly dívčí. Opravdu. Malá kudrnatá uličnice drží v pravé ruce velký, nebezpečně vypadající prak. Aby ne, vždyť jí ho vyrobil táta. Děvče se toulá parkem a vůbec nic v její blízkosti si není jisto bezpečím. Dnes bylo vysvědčení, má na sobě sváteční růžové šatičky. Ty, které vůbec nesnáší. Jenže maminka na její protesty vůbec nedala. „Hlavně na sebe dávej pozor, abys je nikde nezašpinila, víš, že jdeme odpoledne na dědovy narozeniny,“ kladla jí před odchodem na srdce. V tuto chvíli je však děvče na válečné stezce, snaží se trefit z dvaceti kroků informační tabuli informující návštěvníky, jak se mají chovat v parcích. O praku se tam nepíše. Prásk, povedlo se. První rána trefila cíl. Znovu a znovu trefuje dívka plechovou tabuli, až jí dojdou kamínky. Bude muset sejít z k potůčku, tam je kamínků habaděj. Děvče opatrně slézá dolů k potůčku. Vhodných kamínků je tam opravdu spousta. A jak jsou krásně barevné! Pak se to stalo. Dívce se smekly nohy, ztratila rovnováhu a natáhla se na zem. Taková šlupka. Ještě, že jí nic nestalo, ale punčochy jsou pěkně potrhané. Maminka mi dá, až přijdu domů, napadlo dívku. Svlékla potrhané punčochy, aby je schovala do tašky. Pak se rozhlížela po vhodném střelivu do praku. Kamínku tu je mnoho, ne všechny jsou však vhodné na střílení prakem. Buď jsou moc velké, nebo naopak malé. Konečně nasbírala dostatek kamínků do zásoby, když tu jí zaujal malý barevný oblázek. Ležel ve vodě nedaleko břehu. Svým duhovým zbarvením připomínal barevnou hvězdu z kreslených pohádek. Tak byl krásný. Vylovila ho z vody. Rozevřela dlaň, aby si ho prohlédla proti slunci. Malý kamínek začal vypouštět barevné paprsky. Ty na jejích štíhlých prstech vytvářeli dojem, že jsou to chapadla kouzelné chobotnice. Tato hra ji tolik zaujala, až úplně zapomněla na čas. Jé, to už je hodin! Ani nestihne domů. Poběží rovnou za dědou. Mamince pozdní příchod nějak vysvětlí. Rychle napsala mamince SMS, aby o ní neměla strach. Pak ji napadne, kolik je vlastně dědovi let. Osmdesát? Nebo víc? Vždyť je to jedno, děda je jen její. Uschovala prak i kamínky hluboko do školní brašny a rozběhla se směrem k vilkové čtvrti, kde bydlí její děda. Doběhla tam celá udýchaná. Všichni už tam byli. I maminka. Děda seděl ve svém oblíbeném křesle. Na stole vedle se povalovalo několik již rozbalených dárků. „Kde máš punčochy, a jak to vypadáš?“ řekla přísně maminka. Děvče však na nic nečekalo a rozběhlo se rovnou k dědovi. Než jí děda stačil pozdravit, uvelebila se na jeho klíně. „Dědo“, vyhrkla vzrušeně,“ už trefím tu plechovou tabuli v parku, a taky ti přeji vše nejlepší k narozeninám“ doplnila rychle. „Přinesla jsem ti tenhle kouzelný kamínek, víš, dědo, já úplně zapomněla, kolik ti vlastně je,“ zarděla se nakonec. Děda vážně uchopí kamínek, který se najednou zdá úplně obyčejný a ještě vážněji odpoví. „No, to je moc krásný kamínek, možná je kouzelný. Udělala jsi mi tu největší radost na světě“. Na to se ze široka usměje na všechny v místnosti. „Vždyť je to jedno, kolik mi je“. Doplní vesele. Vnučka mu nakrátko vrátila dětství.

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova
DV 103/2019: Dvě malé povídky
DV 102/2019: Rodiče, Na plotně
DV 101/2019: Sníh, Dveřník