Jiří Novák

VŮNĚ KÁVY

Konečně bude víkend, mám odpracováno dost hodin navíc. Využívám je k vybrání náhradního volna. Dnes, v pátek, jdu domů již po obědě. Chci odemknout náš byt, když si uvědomím, že je odemčeno. Zapomněli jsme snad některý z nás zamknout? Vejdu do bytu. Z obýváku se ozývá jakýsi šramot. Rychle tam vejdu. Jsi to ty. Ty už jsi doma? Řeknu radostně. Jsem i překvapený. Tak to bychom mohli… Pak mě zarazí tvůj pohled. Jako bych tě při čemsi přistihl. Skloněná cosi balíš do tašek, které jsou položeny na pohovce. Postavíš se proti mně zpříma. Pohlédneš mi do očí, nadechneš se a vyslovíš ortel. Odcházím od tebe. Navždy, doplníš zbytečně. Chtěla jsem ti vše napsat, ale když jsi přišel dřív… Postavím na kafe. Pak si o tom promluvíme. Vypadne ze mne. Mlčíš, pak pokývneš lehce hlavou na souhlas. Rychle postavím na kávu. Začínají se mi třást ruce, než připravím šálky, rychlovarná konvice dovaří vodu. Zalévám šálky s kávou. Tobě dávám jako vždy méně vody. Doliju šálek smetanou, máš ji tak nejraději. V tomto stavu nejsem schopen kávu odnést hrníčky s kávou do obýváku. Musím si zapálit. Otevřu tedy okno v kuchyni a po dlouhých letech se v místnosti objeví namodralý kouř. Otočím se a ty stojíš v kuchyni kousek ode mě. Nemá cenu nic vysvětlovat. Podívej se na sebe, jak vypadáš, stále jsi v práci. Byt si nechej. Ale chalupa v Jevanech bude moje! Nedáváš mi tvrdě na vybranou. A ještě zase kouříš, dodáš škodolibě. Tvůj vždy krásný úsměv se změnil ve škodolibou úzkou čárku, připomínající samurajský meč. Na okamžik mě ovládlo zlo. Cítím adrenalin od pat až ke kořínkům vlasů. Pak se s potížemi ovládnu. Chceš mne vyprovokovat, znám tě. Ty někoho máš? optám se hloupě. A kdyby? Takže má, pomyslím si realisticky. Jinak by se nerozhodla. Na to je příliš pohodlná. Asi to nebude žádný chudák. Křivdím jí - nebo ne? Nic z toho, na co myslím, neřeknu nahlas. Dívám se ti zpříma do očí. Pokračuješ ve velkém stylu. Také se podívej na děti, vždyť jsou úplně nevychované. Vůbec nic nerespektují. Jsou již veliké, namítnu. Mají svůj život i své názory. Mají nás rády. Zbytečně. Jen další povel k tvému útoku. Nemají, jsou jako ty. Ty jsi také neměl nikdy nikoho rád! Spousty dalších slov se rozbíjí o mé mlčení. Už ztrácím sílu válčit. Z ničeho nic se ti roztřese brada, slzy vytrysknou jako vody z protržených hrází. Přistoupím k tobě. Chci tě obejmout a ukonejšit. Prudce mne odstrčíš. Venku zatroubí několikrát jakési auto. Uchopíš tašky, šlehneš po mě pohledem, a jsi pryč. Ne, nepodívám se z okna. Neponížím se. Ať si tě odveze kdokoliv. Jdu do obýváku. Vypadá to tu jako po rabování vítěznými vojsky. Lahve s pitím tu však vyzývavě zůstaly. Tak piju. Nevím, jak dlouho takto sedím, venku se stmívá. Opilost plíživě vítězí nad mým tělem. Začínám vidět dvojmo. Musím zaostřit pohled. Jde to. Přestanu pít, nebo to nedokážu. Zpod parket vylovím ukrytou pistoli. Nemá cenu tu zůstávat. Pro koho, proboha? Takové, i jiné hloupé myšlenky mě utvrzuji v šíleném rozhodnutí. Ještě zásobník. Kam jsem ho schoval? Ne a ne ho najít! Zuřivě přeházím celý byt. Nikde. Zazvoní mobil. Kdo je tam? houknu do mikrofonu. To jsem já Jarek. Pamatuješ, chodili jsme spolu na gympl? Jo, Jarek. Můj nejlepší kamarád z mládí. Co potřebuješ Jarku? Vlastně nic. Napadla mě taková blbost. Před týdnem jsem se rozvedl a nevím co s volným časem. Nejel bys se mnou na starý srub? Zavzpomínáme. Kluci z béčka tam jezdí po celá léta. Na srub, a kdy? Nemám nic trampského na sebe. Vezmi si jen džíny a nějakou starou bundu. Vždyť je to jedno. Za deset minut jsem s vozem na parkovišti za vaším barákem. A hoď sebou, kamaráde. Rychle se oblékám, pistoli vhazuji do krabice se starým nářadím. Z kuchyně se line vůně kávy. Spěchám. Těším se na staré kamarády.

DOMOVNÍ DVEŘE

Štítek na domovních dveřích nese už jiné jméno. Přesto tam v duchu čtu to tvé. Liběna, líbezná, říkával jsem ti do ouška. Hodiny jsme u těch těžkých dubových dveří postávali. Až dnes si uvědomuji, jak jsou umělecky zdobeny zručným řezbářem. Držívali jsme se za ruce a nemohli jsme se rozloučit. Tvá maminka uvnitř dobře věděla, co se u dveří děje. My jsme však vnímali jen sebe. Pro všechny tak průhlední. Zamilovaní. Až jednou, po dlouhé procházce parkem, prokládané nesmělými polibky, jsi mne za ty dveře pustila. Naši nejsou doma, špitla jsi spiklenecky. Sebevědomě překročím práh vašeho bytu. Jako Napoleon. Nejasně tuším, že dnes se náš vztah posune ještě dál, do světa dospělých. Provázíš mne bytem, při tom stále mluvíš. Ukazuješ mi váš byt. Tady je kuchyň, tady obývací pokoj. Ty zadní dveře vedou do ložnice našich, dodáš s uzarděním. Tvář ti pokrývá rozkošný ruměnec. Přistoupím k tobě, pohladím tě po vlasech, pak tě začnu pomalu líbat. Na tváře, nosík a ústa. Jemně si hraji s tvými rty. Tebou zcela pohlcený ztrácím rozvahu. Počínám si jako slon v porcelánu. Třesou se mi ruce. Zoufale zápasím s urputně se bránícími knoflíčky tvé blůzky. Dech se mi soustředěním i vzrušením zrychluje. Konečně je halenka rozepnutá. Ještě zbývá růžová podprsenka, věznitelka tvé chlouby. Nedokážu ji rozepnout. Beránkovi se zachtělo koziček, zašeptáš mi v žertu do ucha. Dnes už vím, tím žertem jsi mne chtěla uklidnit. Vložím obě ruce pod košíčky, narazím na tvrdé hroty. Vzdychneš pomalu, prosím. Nic jiného neexistuje. Jen ty a já. Náhle zarachotí v zámku klíč. Odskočíme od sebe. Líbo, ty už jsi doma? volá taktně z chodby tvá matka. Maminka nám dá čas upravit se. Pomalu si svléká kabát a přezouvá si boty za domácí střevíce. Nepřestává mluvit. Ty tu máš návštěvu? Nečeká na odpověď, pak pomalu vejde do obývacího pokoje. Způsobně sedíme každý na jiném konci kanape. Matka zmlkne. Jen se dívá. Na okamžik nás nechá koupat v pocitu viny. To je kamarád ze školy, vyhrkneš rychle. S pochopením kývne. Ano, já vím. Udělám vám čaj. I nějaká sušenka se tady zajisté najde. Tak tam sedíme s tvojí mamkou. Pro mne to bylo nejdelší posezení v životě u šálku čaje. Naštěstí se tenkrát nekonal žádný výslech. Rozhovor se točil jen kolem zcela banálních témat. Už to nevydržím. Vstanu a s výmluvou na jakousi povinnost se loučím. Jdeš mne vyprovodit na chodbu, za sebou cítíš maminku. Letmo se rozloučíš a mizíš kdesi v bytě. Vypadáte jako slušný chlapec, řekne tvá matka. Víte já Líbu… Dá mi dlaň na ústa. Já vím. Budu moc ráda, když opět přijdete na návštěvu. Pak se jí šibalsky zaleskne v očích. Někdo se však na vás bude těšit mnohem více. S úsměvem za mnou pomalu zavře dveře. Ty dveře, u kterých teď stojím. Od té doby uběhlo čtyřicet let. Začala válka, byl jsem nasazen. Po válce jsem narukoval na Moravu. Tam jsem se oženil. Často jsem na tebe myslel, má první lásko. Dnes jsem vdovec. Vlastně nevím, co tu po těch letech pohledávám. Měl bych už od těch dveří odejít. Ty se však náhle otevřou. Stojí v nich tvá maminka. Ne, to jsi ty! Oči tě prozrazují. Také ďolíčky ve tvářích jsou jen tvoje. A dlouhé vlasy. Barvíš je platinovou barvou. Sluší ti to. Přesto, že tvou tvář místy zbrázdila neposedná vráska, tvoje oči a krásné rty mě pořád dojímají. Jako před lety se ti v očích šibalsky blýsklo. Stejně jako tvé mamince tenkrát. Usměješ se. Že ti to ale trvalo, prohodíš jako by nic. Pojď dál. Dnes mi od toho čaje jen tak neutečeš…

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova