na další stranu
Michal Dunda
UMĚNÍ VYDRŽET DLOUHO
Nehodlám provařit báseň
hloupou chloubou,
ale
tak jako já, to dokáže
málokdo:
Při každým přírazu řeknu
něco bláznivýho
a ona na to:
„Oh.“
Přirážím a přirážím,
statečně,
celou věčnost,
povídám u toho
a ona pokaždé odpoví:
„Oh.“
Nemám už na to co říct,
tak začnu střílet starý známý
tituly oblíbených knih:
„Láska je pes.“
„Oh.“
„Láska s.r.o.“
„Oh.“
„Pootevřený anděl.“
„Oh.“
„Papírové růže.“
„Oh.“
„Les bez stromů.“
„Oh.“
„Býti básníkem.“
„Oh.“
„Tvrdej chleba.“
„Oh.“
„Omráčená schránka.“
„Oh.“
„Útok na civilistu.“
„Oh.“
„Teprve vyjde.“
„Oh.“
„Snad letos.“
„Uf.“
Podobně to pokračovalo dál,
ať jsem řekl cokoli.
„Jsem jaký jsem.“
„Oh.“
„Žena v množném čísle.“
„Ó.“
Plácnout „Ženský“ jsem už nestihnul,
ale i tak, jak teď přetahuju jednotlivé tituly
z paměti do písíčka,
mám za všechny ty básníky
znovu dobrej pocit,
že jsme neprošoustali den
zbytečně.
|
