Magda Toulová

SOCHAŘSKÉ ROZJÍMÁNÍ

Stalo se to už dávno, ale myslím, že se to stává i dnes často těm z nás, kteří tvoří a chtějí zachytit alespoň malý okamžik života v hlíně, kameni, na plátně, na papíře...
To jednou slovutný sochař nechal v lomu vylomit kámen. Hladký kámen, mramor bělostný. Ve svém atelieru po té do něj bušil, tesal, oklepával, jemně k němu promlouval a někdy mu i sprostě nadával.
Po nějaké době, kdy kámen, kdysi němý a mrtvý kámen nabyl postavy dívky, jitřenky, nesoucí ve svých vlasech bělostnou hvězdu. Stalo se to pozdě odpoledne, kdy slunce se už naklánělo k obzoru a atelier plnilo teplým zlatavým světlem. Sochař se na své dílo zálibně díval, jemnou prachovku v ruce a ve tváři zasněný výraz. Najednou zapomněl, že ta hmota před ním byla němým kamenem. Zapomněl přísně hledat každý malý nedostatek, špatnou rýhu na kameni. Ten kámen se proměnil v živou, průhlednou, bělostnou bytost se zlatavými odlesky.
Tu k sochaři a jeho dílu přistoupila postava z jiných světů. Bytost zahalena v rozedraný plášť marného času a snažení. Promlouvá k sochaři těmito slovy: „Vytvořil jsi velké dílo. Ale marně jsi se snažil. Toto dílo ti nepatří! A ani do muzea patřit nebude, kde by ti je postavili jistě na čestné místo. Ale bude patřit mně! A já když budu chtít, tak tvoje dílo roztříštím na mnoho kousků a vrátím ho do země, odkud jsi ho vykřesal.“
Sochař vyslechl ortel. Ale nezalekl se. Klidně promlouvá k bytosti marného času. „Já vím. Ale tenhleten okamžik je to dílo mé. A já jsem na něj hrdý. A i když jsem k smrti znaven, jsem šťasten, že jsem to dílo vytvořil.“

Možná se ptáte, drazí čtenáři, jak bylo se sochou naloženo. Ta socha skutečně vznikla z hladkého bělostného mramoru (téměř průhledného) a dlouhá léta zdobila restauraci kdesi na Staré Praze. Restaurace nesla hrdé jméno Jitřenka a mnohý návštěvník znaven dlouhým úmorným dnem, vděčně hleděl na tu hru světel. Večer, když zapadající slunce měnilo barvy sochy a bělostný mramor nabýval zlatavých odlesků, Jitřence se ve vlasech rozzářila hvězda. To barevné divadlo mu dávalo zapomenout na hlouposti a těžkosti dne.
Dnes tu sochu můžete obdivovat v Polabském muzeu Poděbrady. A i když ta socha možná ztratila své čestné místo v restauraci, snad se některý zbloudilý návštěvník při pohledu na ni zahledí a nechá se unést do říše snů...

Ostatní tvorba Magdalény Toulové publikovaná v Divokém víně:
DV 88/2017: Stačí jenom málo slov...
DV 87/2017: Nenapíšeš ani riadku a další
DV 84/2016: Zmluva, Dostaveníčko na výletní lodi a další
DV 81/2016: Hej, ty muži v modrém a další