na další stranu
Vladimír Stibor
SONET VĚNOVANÝ FRANTIŠCE
Až zestárneme,
naposledy poběžíme po pláži.
Za ruce se zaklesneme,
kdo z nás si zahraje s nebeskou vitráží?
Dostanou nás vzpomínky;
budou jako víno z holubic,
jak na zápěstí primky
odkrajující čas našich zřítelnic.
A přitom to jsou dřevěné kazatelny,
lvicemi zdobené dveře do katovny,
kde všichni nalévají všem
a smějí se těm, co srdce ukládají do záložny;
nezbohatnou, potřísní ústa nepohanské vědmy.
Mlčí, i když přísahají na refrén.
OHLÉDNUTÍ
Jako básník už bych tu neměl být
nejméně dobrých pětadvacet let;
měla by ale po mně zůstat
stezka vyšlapaná v prašanu,
hrst příběhů,
člun vydlabaný z jednoho kusu dřeva,
na větvích osik
několik rudých třásní ze sukní mé nejstarší lásky.
Zakázala mi
přicházet s prázdnou.
O ČASU
Čas proteče mezi prsty
jako černé jeřabiny;
shodí ze stolu slova z pálené hlíny,
poručí: Ať předstoupí někdo jiný.
Ale kdo, ten na kříži
nebo starší sestra Máří Magdalény?
Na tváři čas z jitřních potíží
odlévá jezera hořčičné viny.
Namítneš: Možná jsme měli jít jinudy,
šetřit polibky, potkávat méně drsné beduíny;
poušť v sobě, holenkové, lámou přes koleno.
Obchodují s ní ve jménu čiré náhody;
minou pahorky i dívčí klíny,
v nichž oheň má na nás políčeno.
DIVOŠKA
Leží na severu,
na bříšku pihu krásy;
pije na sekeru,
hladí rty i vrásky
opovážlivě noční hrou;
vše svádí na bělásky,
na tvář vybělenou tmou;
přiletí černější krásky
rovnou z tanečního sálu,
kde světla berou dráhu
a chtějí dohnat Malého prince.
Spí v polích svatého grálu,
A rozednění, co jí bere sílu,
mění v drobné mince.
|
