na další stranu
Vladimír Stibor

POSLEDNÍ SRPNOVÉ LÁSCE
Přijdeš-li,
nech ruce na prsou;
něco mám s tebou,
trny s oblohou.
Přijdeš-li,
dveře se nedovřou.
TÉ, NA KTEROU MYSLÍM
Když padá tma,
bůh je neklidný.
Sahá ti, rošťák, na prsa;
chce víc než modlitby.
Touží tě vidět bez dechu
a mezi stehny zraněnou;
chce třikrát stejnou záruku.
Syčí: Havrani tě přivezou.
Do nohou postele ti postaví
houf andělů, co tě přidusí
svými křídly z perleti.
Bůh tě chce – jinou už mít nemusí,
abys mu ušila oblek ze slávy.
Vezme tě k sobě? Řekni, jak je ti?
VZPOURA
I kdybys mě zabil,
rozčtvrtil,
spálil na sirný prach,,
pohodil supům
a na každém temeni hory
přikázal svým nočním ptačím dravcům
mávat ohnivými meči proti větru,
nemůžeš nade mnou zvítězit.
Vzal jsi mi všechny,
které jsem miloval.
|