Martin Honzák

POUŠŤ

Někdy si říkám

že už tu
poušť
dětství
a minulých dní

opustím:

Písek s ostrými hranami
bezbřehých krutostí
bolestivě řezající
do chodidel
a za bouře
do tváře a očí

Kosti mých dřívějších já
rozeseté kolem
vybělené spalujícím
nedostatkem lásky

Nekonečné lány
masivních dun
smutku

a neurčitého volání
po čemsi neznámém
zakuseném jen zčásti
a v náznacích

po onom tajemném
a lákavém
tvořícím maličké
oázy radosti

rozechvělé
a vzácné

jako květy a stromy
na těch místech
s tůní živé
vody

Ponořen v ní
po kolena

si to zkrátka
někdy i říkám

MAPA

V černé tašce nosím
k optimismu mapu.
Tu a tam se prosím,
zlehoučka a napůl,

abych otevřel ji
a chvíli si četl,
zjistil, kudy mám jít,
cesty si nepletl,

abych poslal chmury
pěkně zostra k šípku,
ať tam třeba shnijí!

Jenže noční můry
se mnou tajně v sklípku
odvar z šípků pijí…

ONSEN

Chvíli sedím

a rty mi lechtá
čtyřicetistupňová voda

vzduch voní
listy a květy
keřů i stromů
důmyslně zastřižených

a působivými tvary
se prohání osvěžující
větřík

je konec května
a tlustý Japonec
mi něco vypráví
ve své mateřštině

smějeme se

odchází
a já si užívám
ticho a klid
jako při zenové
meditaci

vstanu
a pára
z mého těla
jako by říkala
že jsem propojený
s okolní přírodou
jen to běžně
nevidím

roztáhnu ruce
a roztočím je

v konečcích prstů
pulsuje rozehřátá krev

a proud vzduchu
přivolává vítr
z korun stromů

náhle jsme spolu
on příjemně chladí

a rozvířená energie
pod oblohou
posetou hvězdami
mě dostává
na kolena

ohlušující
zurčení vody
mnoha drobných
vodopádů
ustoupí do pozadí

a je to tak nečekaný
a nový zážitek

až překonává
mou otupělost
vůči všednosti
a kýči

a pociťuji
cosi jako hmatatelné
štěstí

V DÍŘE

Byl jsem už vážně
docela blízko
začlenit psaní
do běhu dne

půl hodiny stačí
tipl jsem si

a pak jsem dělal
různé únikové
strategie

jedna střídala druhou
až jsem se unavil
a elán opadl

z energie zbylo
než na nádech
a pár veršů

popisných
a topících se
v bažině

kam jsem jednou
jako malý
zahučel
na školním výletě

tolik svědků
a já důkazem
že se to může
stát

Někde za nehty
ulpělo bahno

a pocit
že se můžu propadnout
o dost níž
než ostatní

Zase lze stoupat
o dost výš
namítáš

Vyčesávám
z vlasů a vousů
zetlelou zeminu

a přitakávám:

Kolikrát ty výlety
do jiných světů
a galaxií

rezonující
s celým nitrem

na vibracích
hudby

mě nadnášejí
a odfukují

kamsi mimo
hluboký les

Oklepávám ze sebe
prach a jehličí

a protahuju se:

To by člověk nevěřil
když žije v díře

jak moc dokáže
bejt ponořenej
a zkroucenej

HRDINA

Slova zde drnčí tmou
v přetvářkách záludných,
zkřivených do gest, póz,
z nichž stéká slizký pot.

Snad jsou i zčásti mnou,
nebo jsem ztichl v nich
s drobnými na odvoz,
které mi přijdou vhod.

A tak tu postávám
s bolestí na bedrech.
Do ran si vtírám sůl.

Na život zamávám
gestem, jež bere dech…
Hrdina jen napůl.

PERFORMANCE

Šplouchání vln
nekonečna
olizuje maják
uprostřed oceánu
hranatých paží

mezi nohama
samotného vesmíru

mokrého

jako ty slečny
sedící proti sobě

a plivající jedna druhé
na obličej
v rámci nezvyklého
experimentu

Zcela nečinně
sedím na výstavě

pozoruji exponáty

a cítím
bílé prázdno
za hranami své
mysli

i trochu podivné
vzrušení

MAZLIVÁ

Dopsal jsem cosi a přečetl
(dlouho mi lezlo to krkem),
ty zvratky setřel jsem, zametl
a pak se patlal v nich brkem,

čmáral jsem divoce, nezkrotně,
až z brka valil se dým,
potáhl zlehka, pak mohutně,
nežli mě zaskočil rým:

Tahal jsem z nitra jej odvážně,
zapsán však barvou je hnědou,
a zrovna nevoní, řekl bych…

Uvnitř mám poklady, no vážně!
Chmury mé jak kočky předou
a se mnou mazlí se, když jsem v nich.

ZVYK

Šrámy si působím na duši.
Denně ta potřeba sílí,
roste a bobtná si v prostoru,
v němž by mi mohlo být hezky,

jenomže není a netuším,
jak projít přítomnou chvílí
bez modřin, odřenin, rozporů
protkaných bludy a stesky,

jež tlačí jak malá ulita.

Ta stará košile železná
skovaná je z bludných kruhů
a padne mi jako ulitá…

Každý ze záhybů duše zná!

Na díry mám černou stuhu.

POMEZÍ

Už jsem trochu unavený
z témat, v nichž jsem ponořen:
Stejné rytmy beze změny
duní teskně, ponuře.

Písně dost už obehrané
znějí pořád dokola:
Smutky stále méně hrané,
kterým stěží odolám,

zpívají tu od pondělí
a utichnou v neděli…
Zřídkakdy se nadechnou.

Zírám tupě, polobdělý,
čekám, zda se převtělí
ve štěstí, jež bleskne tmou.

Ostatní tvorba Martina Honzáka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Hráz, Vrah a další
DV 88/2017: Střední věk, Včely a další
DV 87/2017: Přátelské nakopnutí a další
DV 86/2016: Vzkaz, Zloděj klidu a další
DV 85/2016: Průjmy, Zabiják a další
DV 84/2016: Na molu, Telefonát a další
DV 83/2016: Jarní míza a další
DV 82/2016: Šála Šílená a další
DV 81/2016: Rozhoupat se a další
DV 80/2015: Rytířský sál a další
DV 79/2015: Debata, Sebevrah a další
DV 78/2015: Telefonát, O myších a další
DV 77/2015: Hrabě Ego a další
DV 76/2015: Realita, Odpuštění a další
DV 75/2015: Klepání, Žít v budoucnosti a další
DV 74/2014: Dramata, Rozseknutí a další
DV 73/2014: O rebelce, Démoni a další
DV 72/2014: Láska, Spisovatelka a další
DV 71/2014: Oslava, Zajatec a další
DV 70/2014: Napětí, Podivné poselstvi a další
DV 69/2014: Diagnóza, Vzácný přítel a další
DV 68/2013: O strachu, Ego a další
DV 67/2013: Výjimečný, Černé myšlenky a další
DV 66/2013: Mocná čarodějka a další
DV 65/2013: Neklidné vody, Krásný život a další
DV 64/2013: Rybolov, Šťastlivec a další
DV 63/2013: Plískanice, Rentgen a další
DV 62/2012: Bratři, Procházky a další
DV 61/2012: Mé múze, Přízraky a další
DV 60/2012: Houbař, Kámoška a další
DV 59/2012: Quijote, Síť a další
DV 58/2012: Odpočívadlo, S přáteli a další
DV 57/2012: Jiné barvy, Čokl a další
DV 56/2011: První jízdy, Křižovatky a další
DV 54/2011: Nahý, Verše v míse a další
DV 51/2011: Dravá řeka života, Přítel
DV 50/2010: Dospívání a další
DV 49/2010: Strach, Balada o pánu z Vídně, Ztráta
DV 45/2010: Po třicítce, Můj čas a další
DV 36/2008: Dědeček, Potkal jsem anděla