na další stranu
Martin Honzák
POUŠŤ
Někdy si říkám
že už tu
poušť
dětství
a minulých dní
opustím:
Písek s ostrými hranami
bezbřehých krutostí
bolestivě řezající
do chodidel
a za bouře
do tváře a očí
Kosti mých dřívějších já
rozeseté kolem
vybělené spalujícím
nedostatkem lásky
Nekonečné lány
masivních dun
smutku
a neurčitého volání
po čemsi neznámém
zakuseném jen zčásti
a v náznacích
po onom tajemném
a lákavém
tvořícím maličké
oázy radosti
rozechvělé
a vzácné
jako květy a stromy
na těch místech
s tůní živé
vody
Ponořen v ní
po kolena
si to zkrátka
někdy i říkám
MAPA
V černé tašce nosím
k optimismu mapu.
Tu a tam se prosím,
zlehoučka a napůl,
abych otevřel ji
a chvíli si četl,
zjistil, kudy mám jít,
cesty si nepletl,
abych poslal chmury
pěkně zostra k šípku,
ať tam třeba shnijí!
Jenže noční můry
se mnou tajně v sklípku
odvar z šípků pijí…
ONSEN
Chvíli sedím
a rty mi lechtá
čtyřicetistupňová voda
vzduch voní
listy a květy
keřů i stromů
důmyslně zastřižených
a působivými tvary
se prohání osvěžující
větřík
je konec května
a tlustý Japonec
mi něco vypráví
ve své mateřštině
smějeme se
odchází
a já si užívám
ticho a klid
jako při zenové
meditaci
vstanu
a pára
z mého těla
jako by říkala
že jsem propojený
s okolní přírodou
jen to běžně
nevidím
roztáhnu ruce
a roztočím je
v konečcích prstů
pulsuje rozehřátá krev
a proud vzduchu
přivolává vítr
z korun stromů
náhle jsme spolu
on příjemně chladí
a rozvířená energie
pod oblohou
posetou hvězdami
mě dostává
na kolena
ohlušující
zurčení vody
mnoha drobných
vodopádů
ustoupí do pozadí
a je to tak nečekaný
a nový zážitek
až překonává
mou otupělost
vůči všednosti
a kýči
a pociťuji
cosi jako hmatatelné
štěstí
V DÍŘE
Byl jsem už vážně
docela blízko
začlenit psaní
do běhu dne
půl hodiny stačí
tipl jsem si
a pak jsem dělal
různé únikové
strategie
jedna střídala druhou
až jsem se unavil
a elán opadl
z energie zbylo
než na nádech
a pár veršů
popisných
a topících se
v bažině
kam jsem jednou
jako malý
zahučel
na školním výletě
tolik svědků
a já důkazem
že se to může
stát
Někde za nehty
ulpělo bahno
a pocit
že se můžu propadnout
o dost níž
než ostatní
Zase lze stoupat
o dost výš
namítáš
Vyčesávám
z vlasů a vousů
zetlelou zeminu
a přitakávám:
Kolikrát ty výlety
do jiných světů
a galaxií
rezonující
s celým nitrem
na vibracích
hudby
mě nadnášejí
a odfukují
kamsi mimo
hluboký les
Oklepávám ze sebe
prach a jehličí
a protahuju se:
To by člověk nevěřil
když žije v díře
jak moc dokáže
bejt ponořenej
a zkroucenej
HRDINA
Slova zde drnčí tmou
v přetvářkách záludných,
zkřivených do gest, póz,
z nichž stéká slizký pot.
Snad jsou i zčásti mnou,
nebo jsem ztichl v nich
s drobnými na odvoz,
které mi přijdou vhod.
A tak tu postávám
s bolestí na bedrech.
Do ran si vtírám sůl.
Na život zamávám
gestem, jež bere dech…
Hrdina jen napůl.
PERFORMANCE
Šplouchání vln
nekonečna
olizuje maják
uprostřed oceánu
hranatých paží
mezi nohama
samotného vesmíru
mokrého
jako ty slečny
sedící proti sobě
a plivající jedna druhé
na obličej
v rámci nezvyklého
experimentu
Zcela nečinně
sedím na výstavě
pozoruji exponáty
a cítím
bílé prázdno
za hranami své
mysli
i trochu podivné
vzrušení
MAZLIVÁ
Dopsal jsem cosi a přečetl
(dlouho mi lezlo to krkem),
ty zvratky setřel jsem, zametl
a pak se patlal v nich brkem,
čmáral jsem divoce, nezkrotně,
až z brka valil se dým,
potáhl zlehka, pak mohutně,
nežli mě zaskočil rým:
Tahal jsem z nitra jej odvážně,
zapsán však barvou je hnědou,
a zrovna nevoní, řekl bych…
Uvnitř mám poklady, no vážně!
Chmury mé jak kočky předou
a se mnou mazlí se, když jsem v nich.
ZVYK
Šrámy si působím na duši.
Denně ta potřeba sílí,
roste a bobtná si v prostoru,
v němž by mi mohlo být hezky,
jenomže není a netuším,
jak projít přítomnou chvílí
bez modřin, odřenin, rozporů
protkaných bludy a stesky,
jež tlačí jak malá ulita.
Ta stará košile železná
skovaná je z bludných kruhů
a padne mi jako ulitá…
Každý ze záhybů duše zná!
Na díry mám černou stuhu.
POMEZÍ
Už jsem trochu unavený
z témat, v nichž jsem ponořen:
Stejné rytmy beze změny
duní teskně, ponuře.
Písně dost už obehrané
znějí pořád dokola:
Smutky stále méně hrané,
kterým stěží odolám,
zpívají tu od pondělí
a utichnou v neděli…
Zřídkakdy se nadechnou.
Zírám tupě, polobdělý,
čekám, zda se převtělí
ve štěstí, jež bleskne tmou.
|
