na další stranu
Martin Honzák
VZKAZ
Odkudsi z hlubiny
píšu si vzkaz:
„Nemysli na splíny,
na zmar a kaz,
vždyť všechno plyne si
přesně, jak má,
nestraší, neděsí…
Tu a tam tma
vkrádá se za víčka.
Asi však je nutná,
když tolik chce tu být.
Duše je maličká,
jenom když je smutná.
Tak pojď se veselit!“
ZLODĚJ KLIDU
Ale jo, jdu odhalit,
co se roky snažím skrýt,
shodit všechny svoje masky,
otevřít se cestě lásky
k sobě samé. Není lehké,
ukazovat, co je křehké,
když vše léta jinak běží
a ego to přísně střeží…
To prozření do neznáma,
setkání se svojí duší
trochu láká a víc děsí…
Je to asi nutné… sama
cítím, že mě něco ruší:
Víc však klidu nevezme si.
ENERGIE ŽITÍ
Mohu se rozběhnout
kterým chci směrem,
na proudech žití plout
jak v tanci smělém!
Někdy se napojím,
a než mi dojde dech,
tou její hudbou zním
a štěstí slyším vzdech
v bezbřehém souznění
s divokým orgasmem
plnosti přítomné chvíle.
Ta pak se promění
niterně a po svém:
Střídám jen barevné brýle…
OBRAZ
Cos mizí mi v mlze dní,
mačetou si cestu klestí…
Jak byly by poslední,
v nichž spatřil jsem záhyb štěstí!
Kam odkráčelo, tajemství je,
snad pod obraz se zpít
jakési lepší galerie,
v níž plátno měl jsem mít.
Má mazanina bez kontur
však šmouha je a flek
(sem tam značně mastný)
a dětskou kresbou plno stvůr
i bez domova šnek…
Lze i tak být šťastný?
HOST
Navečer zahlédneš
odlesk y horských ok.
Jsi jim tak vzdálený!
Dumáš o představách:
Chudé jsou, mají pleš,
plíží se podél stok
a nádech zelený
skrývají v temnotách.
Lenivě pasou se
na strachu ze změny –
je ho tu kolem dost!
Ruce ti třesou se,
cítíš se zmatený
a trochu jako host.
DIALOG Z TEMNOT
„Ještě tam nejsem!
Ani jsem nevykročil
na cestu poslední,
jíž celý život je…“
„Tak nohu dej sem!
Kam jsi to kroky stočil?
Dávno po poledni
chceš bycha honit jen?“
„Smráká se dřív a dřív;
podzimní nálady
stěží co přebije!“
„Když už jsi jednou kýv
darům, co jsou tady,
budeš, kdo zničí je?“
|
