literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

POLÍBENÍ

Kdo tohleto nezná?..
Políbení něžná.
Políbení na tváře,
ono se pak ukáže.

SLEPCOVA HŮL

Ťuká, o zem hůlka bílá.
Ta už toho nachodila!
Ve dne v noci cestu zná
přítelkyně jediná.

SYN

Ahoj lidé, jsem tu. Uprostřed lesa. Je vlhko, nad stromy se vznáší mlžný opar. Stále prší. Neustále, vytrvale. Kapku za kapkou odečítá čas. Neúprosně, nekompromisně. Nepotkávám živého tvora. Mají svá místa, kam se schovávají před deštěm. Les mlčí, já mlčím. Zapomněl jsem už, jak dlouho tu jsem, i proč jsem se zastavil. O kousek dál na mýtině, jako by ze země vyrostl, stojí kamenný kříž. Lesklý od toho deště. Studený jako led. Na sobě má šrámy po práci kameníka, který ho kdysi stvořil. Vypadá, jako by měl vrásky. Majestátný, již po staletí půlí tento les. Postavili ho na toto místo, protože je magické? Snad. Co vím, že nevnímám chlad. Jako ve zrychleném filmu mi hlavou letí můj dosavadní život. Nic moc. Dost smutku. A pak jsi tam ty, maminko! Krásná, vonící, cítím tvé pohlazení jako tenkrát, když jsem byl malý. Díváš se na mě s laskavým pochopením. Rád bych se tě zeptal: " Jak je tam nahoře?" Ale mlčím, nedokážu to říct. Na zemi leží prázdná láhev. Zmizela jsi, jsem tu sám. Úplně promočený se pomalu vracím domů. Smutek se za mnou táhne, jako dlouhá šedivá vlečka.
Les mě propouští, už nemám daleko domů. Myslím na ten zážitek. Opravdu se to stalo? Stydím se. Pak, naprosto stejně, jako když jsem byl ještě kluk, si poskočím a svižně kráčím k domovu. Na rty se mi usadil úsměv. Jen tam někde v koutku duše zůstává troška tmavého místa. Žiji, vnímám, cítím, raduji se.
Děkuji, maminko. Mám ještě před sebou spoustu cest, než mě jedna z nich přivede za tebou.
Stýská se mi.

STŮL

Stojím si tu uprostřed místnosti na čtyřech dobře stavěných nohách. To místo mi patří snad od nepamětí, už ani nepamatuji, kdy mě s láskou a fortelem zhotovil truhlář. Přivezlo mě auto, lidé mě sem donesli a určili, kde budu stát. Od té doby tu stojím. Je to výsadní místo, mám na povel čtyři židle. Občas je s nimi trápení, jednou jsou postaveny tam, jindy zase tady. Jsou semtam holky neposedné, ale mám je rád. Večer, když jsou pěkně srovnané, vše utichne, rádi si spolu odpočineme od denní služby. Jsem trochu namyšlený, stůl je potřeba celý den, naopak nějaká skříň je jen úložiště. Já s lidmi žiji, sloužím jim a třeba se díky mně dobře najedí. A je toho někdy víc a jsem rád, že jsem. A ti lidé, že tu jsou. Všichni tu máme nějakou úlohu.
Už musím končit, budou na mě servírovat snídaní.
Tak zase někdy na slovíčko....

NEJSEM, NEBO SNAD ANO?

Nejsem, nebo snad ano? Může být kočka i pes dohromady? Už nechci, ale musím. Prostoupen světlem, jež nikdo nepotřebuje. Blázen, co věří na lásku. Na dobro i zlo zároveň? Skrze stromy letím, nevěře. Nezastaví mě, prolétám jimi, skálou, zdmi, domem, jezerem i člověkem. Kde zůstalo mé tělo? Letím závratnou rychlostí, až se zalykám. Při tom vše stačím pozorovat. Úžasné. Nato se jen tak vznáším na obláčku. Ne, ten pluje dál, vznáším se stále na stejném místě. Další a další připlouvají. Hle, tam dole je mé tělo. Leží v dekách, stejně jako plyšový medvídek Mistra Beana. Směšné. Celé bledé, jen kolem očí má růžová kolečka. Víčka ukrývají blankytné oči. Obracím se a pohlédnu vzhůru, až do nekonečna. Jsou tam, jste tam, vidím vás. Spirála mě láká k sobě, vtahuje mě do nitra. Vidím mnohem víc. Neuvěřitelné! Tati, tolik jsem ti toho chtěl povědět. „Já vím“, odpověděl on.
Zmizel. Jiné, dávno zapomenuté tváře jsou tu také. Jejich příběhy, minulé i současné. Celý ohromný labyrint postav. Jako v dokumentárním filmu se mi představují obrázky z jejich života. Bolesti, strasti i radostí. Vše. Je to úchvatné. Jsem vtažen do světa žijících i nežijících. Směji se s nimi, prožívám jejich chvilky štěstí. Zapomínám na návrat. Nebezpečné.
Jemná křídla mě uchopí a posunou mě zpátky. Máš tam dole ještě spoustu práce. Opět je tu příroda, les, hory, jezera a potoky. Je slyšet zpěv ptáků. Nádherné. Vklouznu zpátky do svého těla, abych ráno přemítal nad tím, zda to byl sen, či nikoliv. Jedno budu vědět s určitostí: Láska existuje.

PŘÍTEL

Zarostlý hrudník sbírá tvoje slzy. Ruce tě objímají, dlaněmi hladí tvé vlasy i tváře. Tiše vzlykáš, vypláčeš do něj všechny křivdy, bolesti a nepravdy. I ty svoje. Mlčí, jeho tělo ti něžně předává energii. Odpouští i to, co neví. To je zase jeho lež, kdy neříká, co tuší. Miluje tě. Zahání hlazením chmury za oba. Tajně se modlí, aby sis mohla odpustit sama. Konejší tě, s důvěrou mu usínáš na prsou. Tvé noční nebe bude bez mráčku.
Pláče…