Věra Kulišová

V PŘÍRODĚ

V přírodě ožívám
Když vánek rozkývá
větve bříz
a ty šustí listovím
s mlčícím kamením
chutnám ten klid

Dnes zas si tu sním
o šťastném životě
o krásách vzácných chvil-
tu náhle do sítě
mé oči zvídavé
pavouk polapil

PŘÍCHOD PODZIMU

Mlha sirá
jak cáry hadrů
visí nad rybníkem
Vítr připomíná
zlověstnou písní
v tónu mollovém
podzimní čas
Tesklivý kachní hlas
se nese nočním tichem-
jak ostrý nůž rozřízl tmu
a chladný luny svit
dotváří ten kolorit
příchozího podzimu

SNĚHOVÉ VLOČKY

Bělavé vločky sněhu
se zvolna dolů snáší
a ve mně evokují něhu
Ty chladné krystalky jemné
z modravého jasu
mé žhavé líce hladí
Tak líto mi je
že na nich prudce tají
a ztrácí svoji krásu

ZAFOUKEJ VĚTŘE

Větře už konečně
do mraků zafoukej
a rozplač je…
ať jejich slzy skrápí
zemi rozpukanou

Dej vody dej
ať stromy nezahynou
a neuvadnou květy
Napoj vysílenou zvěř
vyplň lánům klasy
ať má lidstvo chléb

Je slyšet šum…
to země zpívá
když padá voda
voda živá

VLČÍ MÁK

Proto se vlčí mák
na poli tak rdí-
že každé jaro zahoří
láskou k obilí
navěky s ním spjat

V ÚDOLÍ VŘESŮ

Kam jenom ponesu
tu bolestnou tíhu
co v nitru cítím?
Do údolí vřesů
tam já ji odložím
do stínu keříků
s fialkovým kvítím

Vřesoviště skromná
k vám žalovat jdu
jsem s vámi spřízněná-
tiše si rostete
v lesním šeru
tak jako v polotmě
přežívám já

DOBOVÁ

Něhu a dojetí
v mysli vyvolává
cestička do školy
kaštany lemovaná
Sem tam si vzpomeneme
na naše učitele
kteří nám do hlavy
vtloukali lásku k vlasti

Jo, malí jsme bývali
však velcí hráči
co smělé plány spřádali
Teď už jsme dospělí-
časem z nás vyrostli
zbabělí přizdisráči

POLIBEK JE PŘEDEHROU

Své tělo přibliž k mému
a obejmi pas
svou horkou dlaní
Nitru vzbouřenému
dej pocítit slast
nejchutnější many
mezi předehrou
a sladkým milováním
Tak blízko tvé oči jsou
do mých se vpíjí-
blíž…ještě blíž posuň se k cíli
a mé rty se ti nabídnou

NEODCHÁZEJ

Neodcházej –
každé zašumění
ptačích křídel
ti bude připomínat
mé jemné pohlazení
Když lehký vánek
počechrá listí stromů
zašeptá tvým uším
moje jméno

Neodcházej –
nepřejdeš beztrestně
přes zbořeniště našich snů
Trosky vzpomínek
povlečeš za sebou
jak těžké břímě
jak němou výčitku
co v mysli setrvá
v nezapomnění

POŠLU TI…

Ukradnu si své myšlenky
pro tebe má lásko
nikdy jsi je neznal
Teprve potom
až se nebudu ostýchat
svléknout donaha
svoji duši
až upadneš v zapomnění
potom ti je pošlu

DEJ POKOJ S CITY

Dej pokoj s city
proradný osude
Proč je zas křísíš?
Mé JÁ už chtít nebude
podléhat touhám a vášním
té chemii proradné
co z těla prýští
a zcela ovládne
bezmocné smysly

Vždyť můj vlas už bělá
a přesto zas patří jemu
má myšlenka rozechvělá
když ráno vstanu
Cožpak jsem zešílela?
Osude – přeji si
aby sis zpátky vzal
tu škálu emocí
cos duši přichystal

Věř, že já chci mít
už jenom klid
jen klid

UŽ MĚ NEMILUJ

Milý můj
už mě nemiluj
Hleď – měsíc dnes
má bledou tvář
ta moje také bledne
Posloucháš?
Mé tělo bědné
svou jiskru ztrácí
Jako když odletí
tažní ptáci
a už se nevrátí

Nemiluj –
dospěj k zapomnění
Tak jako zjara taje sníh
a ve vodu se změní
zbav se pout citů otrockých
Víš, já mám strach o tebe
a už teď mě trápí
tvé slzy prolité
až Smrt do mne zasekne
své studené drápy

Ostatní tvorba Věry Kulišové publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Klidu noci a další
DV 96/2018: Letní, V památníku mysli a další
DV 93/2018: Haiku
DV 87/2017: Mým dcerám a další
DV 81/2016: Zimní, Jarní atmosféra a další
DV 75/2015: Nedočkavě, Začni hrát a další
DV 66/2013: Pach kůže a další
DV 102/2019: Hold lásce a další
DV 101/2019: Hold lásce a další
DV 100/2019: Zima je už jiná a další