Milan Nakonečný

PSYCHOLOGIE POLITIKY – ZVLÁŠTĚ ČESKÉ

Název tohoto článku není tak docela přesný ze dvou důvodů: především česká politika už dávno zase není česká, stejně jako česká už není ani ekonomika (čechoamerický prof. ekonomie M. Zelený má pro ni název „ekonomika v Česku“); za druhé pak politická scéna a kultura české servilní demokratury už je za hranicemi normálu a je tedy už na místě hovořit o české politické psychopatologii. Je možná vhodné si tento tristní fenomén připomenout v rámci dalšího výročí kdesi připraveného předání moci, neobratně nazvaného „sametová revoluce“, výroku, který si absurdně protiřečí jako výrok horká zmrzlina, neboť skutečná revoluce, i nekrvavá, nemůže být nikdy sametová. Vzpomínka na tyto události, které vedly k tomu, co by se dalo nazvat ve smyslu poněkud korigovaného přísloví z deště pod hodně děravý okap, symbolicky zapadá do nevlídných sychravých dnů a je uvedena neméně symbolickou zprávou, že v centru Prahy umrzl „první bezdomovec“. Možná, že by bylo lépe nevzpomínat, když nám jeden televizní kanál slibuje, že bude po celý ten výroční den vysílat zprávy jak ta „revoluce“ probíhala. Neboť to bude jen další připomínka toho, jak mnozí čeští politikové nedávných dob dokázali zrazovat svůj národ, jak se z nich po zaškrcení „pražského jara“ stávali odporní kolaboranti včetně toho „nejmilovanějšího, který ještě dříve než byl moskevsky neúprosně vykopnut z jeviště, podepsal pendrekový zákon. Neboť jarní zradu národa politiky – na něž český národ opravdu nemá štěstí – vystřídala neméně odporná zrada nadějí na život ve svobodě a blahobytu zabalená do fráze o životě v lásce a pravdě proti životu ve lži a nenávisti. Celý ten lživý, odborníky ze zahraničí a jistou pod-kategorií domácích intelektuálů vyráběný politický trik a kýč, nakonec končil neónovým srdcem nad pražským hradem.
Je lépe nevzpomínat na ty tisíce, desetitisíce a posléze statisíce lidí semknutých nadějí a důvěrou, kteří manifestovali na náměstích městeček, měst a pražského velkoměsta rozhodnost zbavit se už definitivně nadvlády jedné strany, která za čtyřicet let své moci přivedla zemi do ponižující role bolševického protektorátu a v něm k nebývalému všestrannému úpadku, zvláště hospodářskému a kulturnímu. Je lépe nevzpomínat, neboť to, co následovalo, to byla nejhorší zrada vysněných ideálů demokracie a národní samostatnosti. Na zradu takového kalibru se reaguje hněvivou nenávistí a odporem k těm, kdo zradili posvátný ideál nejvyšších hodnot … Miláček národa byl nakonec po opakované volbě jako nejvyššího představitele zvolen jen o jeden hlas a to jen proto, že šíbři hradní demokratury poslali včas jednoho poslance, který toho národního miláčka neměl rád, do zadržovací vazby.
Byly to dynamické a v jistém smyslu revoluční dny před těmi více než dvaceti léty, kdy k nám vtrhli zahraniční investoři všeho druhu a počínali si ve spolupráci se servilními politiky a domácími kolaboranty, kterých bylo více než dost, jako by byli v dobách kolonizátorů, kteří za skleněné korálky a obnošené cylindry vykupovali národní bohatství afrických kmenových panovníků. V poslední chvíli se např. zabránilo tomu, aby se na Šumavě netěžilo primitivními, nešetrnými, ale levnými metodami zlato pro jednu zahraniční firmu, symbolem tohoto kšeftování se zahraničními investory byl kopec Tlustec kdesi v severních Čechách, který byl celý vyvezen, aby byl opět dovezen zpět za mnohonásobnou cenu ve formě cementu. Zahraniční obchodní giganti zabírali atraktivní místa pro stavbu svých center, přes noc bývaly káceny aleje a parky, kdo se ozval, byl umlčen. V rámci humanistických idejí jsme přestali vyvážet zbraně, aby se jejich vývozu chopily zahraniční firmy, které kromě zbraní vyvážely, hlavně na Blízký Východ také humanismus a demokracii. Miláček národa za to sbíral medaile a pocty, promlouval v zahraničních parlamentech na téma úzkost z moci, meditoval na Hradě s dalajlámou …
Turbulence zrady vrcholila v šílení privatizace, vytunelování bank a podvodných podniků s osobním přispěním podnikatelů se sliby, politiků. Politicko-ekononmický život této země kdysi patřící mezi ekonomicky nejvyspělejší ve světě se propadal do bezedné propasti korupce, národní stříbro bylo rozkradeno a rozprodáno do zahraničí, ale nedosti na tom, zločiny komunismu zůstaly nepotrestány, mravní autorita státu přihlížela nečinně k tomu, aby jeden z protagonistů těchto zločinů byl pět let souzen až zemřel neodsouzen, tedy nevinen, ačkoli usvědčen řadou svědků, kteří na svém vlastním těle zakusili vyšetřovací metody jeho a jeho kumpánů. Patologická česká politika slavila orgie v postupné politizaci veřejného života prosakovaného partajnickými zájmy natolik, že se z české politické scény stalo obludárium s hereckou šmírou, která sehrávala stupidní hříčky na opoziční smlouvu, justiční spravedlnost, občanskou bezúhonnost mnoha figur pěstujících politiku jako výnosný byznys a to vše za postupného úpadku české státní samostatnosti, k jehož zamaskování si moci oddaná skupina přisluhovačů vymyslela náboženství humanismu a evropanství, a proklela české vlastenectví nejprve jako nestandardní extrémismus, potom jako nacionalismus a posléze jako neonacismus. Postupně byla zaváděna vítaná autocenzura masmédií a kulturních organizací sankcionovaná hrozbou zániku a vyhazovu nepřizpůsobivých. Zatím ti skutečně „nepřizpůsobiví“ jak bylo, kromě jiných, označováno jisté etnikum, které přispělo češtině pozoruhodným termínem „vybydlený byt“, což je surrealisticky vzrušující jako termín „vyjedený talíř“ (zajímavé je, že můj počítač, na kterém píši tyto řádky a který má v programu automatickou opravu chyb, mi slovo „vybydlený“ opravil na „vymydlený“). Dalším výdobytkem české demokratury byl onen všeotravující pseudohumanismus, který přilévá oheň do vztahů mezi občany, jak říkají ti druzí, „sýrové“ a „hnědé“ pleti, z nichž mnozí z této kategorie dosud nepoznali, co je to práce, a živí se plozením dětí. Ale teď jsem se dotkl choulostivé věci: ačkoli tu konstatuji pouhý fakt, jen obrazně naznačený, totiž že nezanedbatelný počet jedinců předmětné skupiny je celý život živ ze sociálních dávek, jejichž výši určuje, kromě jiného, počet dětí, které, řekněme, jsou v rodinné péči, mohu být stíhán pro nedovolené útoky proti občanům jiného etnika, náboženského vyznání atd. Rafinovaný zákon, který umožňuje, aby každý, nejen kritický, ale i konstatující výrok mohl být interpretován v neprospěch obviněného.
Skica české politické scény nemůže být plasticky dosti úplná bez zmínky o příslušnosti této země k Evropské unii, do které byla kdysi vehnána státem financovanou mentální masáží, která byla podvodnou indoktrinací, jako jí jsou i partajní provozování demokracie a pojetí humanismu. EU je politický podnik temného pozadí, který nás kromě jiného donutil, ačkoli má fungovat ve znamení ekonomického liberalismu, fakticky funguje jako centralizovaná diktatura hospodářská a bohužel i politická, která nás tedy donutila, abychom komusi přepustili řadu kdysi produktivních podniků, cukrovary počínaje a oděvním a automobilovým a zbrojním průmyslem konče, abychom za to mohli dovážet brambory, mléko, maso a vybírat si z finančních fondů, které z velké části vyberou zahraniční investoři a rozkradou domácí úředníci. Ale také abychom jako Evropané druhé kategorie konzumovali to, co lze nezřídka jako potravinu označit jen s určitou fantazií a důvěrou. Obyčejný chleba, z jehož starých kůrek si explosionista Boudník vaříval polévku, se dnes po třech čtyřech dnech změní v nazelenale šedomodrou hmotu.
Avšak členství v EU je dnes větší problém, než je exploatace našich financí a trpělivosti. EU vedená sešlostí podivuhodných manažérů, kteří také jako „státníci“ „bojují“ s islámským terorismem a jeho invazí do Evropy smutečními proslovy nad rakví jeho obětí, znamená zradu ze všech zrad největší a nejhrozivější, neboť tu jde již o bytí celého národa jako národa, o smrtelné nebezpečí islamizace Evropy. A to už není jen ona „blbá nálada“, kterou nakonec přiznal i jeden z jejích tvůrců, ale o pocit ohrožení života v jeho fyzické i duchovní dimenzi. Nadávat na poměry už nestačí, je třeba jednat, a prvním krokem buďtež volby, v nichž se národ může zbavit těch biologických vysavačů státního rozpočtu a vycvičených dinosaurů, kteří ho – nezřídka ti stále stejní ¬ vedli do marasmu polistopadového vývoje, neboť nás nyní vedou k propasti.

Ostatní tvorba Milana Nakonečného publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Jan Vrzalík - Historikova trnitá cesta životem
DV 65/2013: Únor 1948 - Byl Edvard Beneš vinen?
DV 100/2019: Část z úvodu díla psychoanalýza básnické tvorby