Milan Nakonečný

ÚNOR 1948 - BYL EDVARD BENEŠ VINEN?

Tento kritický článek měl vyjít v táborské verzi týdeníku 5+2 dny jako reakce na text jednoho táborského historika publikovaný tamtéž ve výročí „vítězného února“. Historik zbavoval bývalého prezidenta ČSR Edvarda Beneše odpovědnosti za tento „vítězný únor“. Redakce s článkem nejprve otálela, potom mne ujišťovala, že určitě vyjde, jen co se pro něj najde místo, potom mi p. šéfredaktor sdělil, že se článek v redakci ztratil, a posléze na mé naléhání byla vydána jen první třetina článku s odkazem na to, že článek bude, pro jeho délku, vydán na facebooku týdeníku 5+2 dny.
Protože jsem v minulém režimu nesměl dvacet let publikovat, jsem na cenzuru velmi citlivý, a postup redakce pokládám za nepřijatelný, protože zabránil věcně odpovědět na několik absurdit, které předtím redakce zmíněnému historikovi uveřejnila zhruba ve stejném rozsahu. Domnívám se, že jsme opět v období cenzury a s tím působící snahy určitých lidí opět určovat, co je správné a co nikoli nejen v našich dějinách, ale v životě vůbec.


Otázku zda byl bývalý prezident bývalé Československé republiky Edvard Beneš vinen za únor 1948, který znamenal nástup komunistů k moci a s tím spojenou nesmírnou hospodářskou a společenskou devastaci naší země a našeho národa, z níž se zcela nevzpamatoval ani po dvaceti létech politické transformace, má dvě kategorie odpovědí. Do jedné patří ti, kdo ho viny za tento historický národní a státní debakl zbavují, a do druhé patří ti, kteří mu vinu přisuzují. Mladý historik táborského Husitského muzea Richard Vlasák patří do kategorie těch, kdož si myslí, že Beneš na únorových událostech vinu nemá (viz: jeho rozhovor s redaktorem Martinem Donátem v 5+2 dny 14. února 2013, str. 6); já patřím do druhé kategorie těch, kteří Benešovi za to, co se stalo v únoru 1948, kdy jsme se stali vazaly Moskvy a oběťmi komunistické diktatury, vinu přisuzují. Při vší úctě k panu Vlasákovi zde proto uvedu námitky proti jeho tvrzení.
Předmět našeho sporu s panem Vlasákem má původ již v období první republiky, jak to ostatně pan Vlasák činí, když konstatuje, že se Beneš „se svými úkoly v dějinách dokázal vypořádat“. K tomu pouze poznamenávám, že ačkoliv Beneš jako „nepostradatelný ministr zahraničí“ pěstoval, jak sám tvrdil, „vědeckou politiku“, s hlavním politickým úkolem své doby, s rostoucí hrozbou expanze nacistického Německa se vyrovnat nedokázal, spoléhaje se, ačkoli byl varován, na nerozborné smluvní spojenectví s Francií. Jediným zahraničně politicky významným aktem Beneše jako ministra zahraničí byla tzv. Malá dohoda uzavřená s Jugoslávií a Rumunskem, která nás měla chránit před agresí Maďarska, usilujícího o připojení slovenského území osídleného statisíci Maďary. Obava z restaurace Habsburků, kterou Beneš sdílel s T. G. Masarykem, byla větší než obava před šířícím se nacismem. Benešovy námluvy se Sověty měly v době jeho kandidatury na úřad státního prezidenta po Masarykově abdikaci získat hlasy komunistů; pokoušel se Stalinovi zavděčit tím, že mu „práskl“ „zradu“ maršála Tuchačevského („důkazy“ mu podstrčili nacisté). Benešova zahraniční politika byla z mnoha míst právem kritizována.
Po mnichovské zradě spojenců Československa Beneš odletěl do exilu v Anglii, ale pobýval také nějakou dobu v USA, kde přesvědčoval tehdejšího prezidenta F. D. Roosevelta, že Sovětský svaz je na cestě k demokracii – bylo to již v době po proslulých krvavých moskevských procesech, které zděsily i mnoho komunistů na celém světě (u nás např. historika Záviše Kalandru, který byl za to později v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k trestu smrti a popraven). Nicméně „vědecko-politicky“ pracující Beneš byl přesvědčen, že se v Moskvě v té době rodí demokracie. V exilu se Beneš sám po vypuknutí druhé světové války prohlásil hlavou druhého československého zahraničního odboje a postaral se o politickou likvidaci tří možných kandidátů na pozici exilového vůdce, jimiž byli gen. Lev Prchala, bývalý premiér čsl. vlády Milan Hodža a významný diplomat Štefan Osuský. Vládní představitelé bývalých spojenců se od Benešovy politické aktivity distancovali (zejména Daladier, který ho odmítal přijmout), současně až za komické tehdy západní diplomaté pokládali Benešovu úpornou snahu prokazovat po okupaci Čech a vynuceném osamostatnění se Slovenska, že k podání demise byl přinucen a že je legitimní hlavou státu v exilu. Uvádím tyto detaily proto, abych ukázal, že Benešovo selhání v únoru 1948 mělo, kromě jiného, důležitý psychologický motiv, zásadní hněvivou nedůvěru k bývalým spojencům, která se, kromě jiného, projevovala určitým politickým negativismem: před svou osudnou cestou do Moskvy, v prosinci 1943, kdy uzavřel nešťastnou politickou smlouvu, byl západními spojenci varován (zejména anglickým ministrem zahraničí Anthony Edenem), že toto „spojenectví“ je předčasné. Servilní ústupky, které nejprve Stalinovi a potom také Gottwaldovi učinil, charakterizoval historik Toman Brod (Osudný omyl Edvarda Beneše. 1939 – 1948. Československá cesta do sovětského područí, 1990) jako „Benešův podlézavý postoj“ a byla to zbabělá zrada na českém a slovenském národě. Dalším neblahým výsledkem Benešovy „vědecké politiky“ byla jeho aktivní účast na vytvoření „košické vlády“ v čele s agentem tehdejší NKVD (později KGB) Zdeňkem Fierlingerem a s komunisty, kteří obsadili klíčová vládní místa (ministr vnitra Václav Nosek, informací Václav Kopecký, který kontroloval již tehdy vyžadovanou ideovou čistotu masmedií, zemědělství Július Ďuriš, který prováděl zemědělskou reformu, aby získal rolníky, kterým to, co dostali, komunisté za pár let na to zase vzali; ministerstvo národní obrany ovládal gen. Ludvík Svoboda, patrně též agent NKVD). Beneš souhlasil s rozpuštěním dvou pravicových stran, národní demokracie a agrární strany, se zřízením ozbrojených závodních (dělnických) milicí, které v kritických únorových dnech demonstrovaly pochodem v Praze s puškami na řemenech moc komunistů, vyšel vstříc požadavkům sovětů a zbavil se několika významných generálů (kromě jiného gen. Františka Moravce, který pro něj v Londýně vykonal neocenitelné služby), neprotestoval proti tomu, když sověti v září 1946 zabrali a obsadili (!) jáchymovské uranové doly (mimochodem Belgie vděčila za svůj poválečný blahobyt uranovým dolům v tehdejším belgickém Kongu), neprotestoval, když pochopové NKVD řádili na Slovensku i v Praze (!) a odváželi do sovětských gulagů stovky nevinných lidí, v Praze zejména ruské a ukrajinské emigranty, mezi nimi významného čsl. generála, hrdinu ruských legií a odboje proti nacistům Sergeje Vojcechovského, který v gulagu zahynul. Tím vším Beneš vytvořil komunistům předpoklady pro uchopení moci v únoru 1948, a vládám Anglie a Francie dal signál otevřené kolaborace se Sovětským svazem. Podle významného českého historika, bývalého profesora dějin v Oxfordu, Zbyňka Zemana (Edvard Beneš. Politický životopis, 2009) právě Jáchymovem dal Beneš Západu další signál, že je prosovětsky orientován. Brod označil únor 1948 jako „dozrálý plod“ Benešovy prosovětské politiky a důvěřivé tolerance činnosti československých komunistů. Lživá agitace komunistů, spolu s osvobozením Prahy Rudou armádou, znárodněním průmyslu a zemědělskou reformou, vytvořila podmínky pro volební vítězství komunistů, kteří v r. 1946 v Čechách získali přes 40 % hlasů voličů.
Pan Vlasák na dotaz šéfredaktora Martina Donáta o možné naivitě Beneše, který soudil, že Sovětský svaz je na cestě k demokracii, odpověděl, že Beneš „na rozdíl od T. G. Masaryka nebyl znalcem Ruska, nikdy nepochopil jeho duši, nesetkal se s Tolstým jako právě Masaryk. Ale věděl, že se po válce dostaneme do sféry sovětského vlivu, a dělal maximum, aby uchránil demokracii“. Myslím, že v tomto výroku tkví zásadní omyl jeho autora. Především poválečná Československá republika nebyla demokratickým státem, ale to je jiné téma, připomenu jen otevřenou perzekuci těch, kteří se odvážili kritizovat komunistické a sovětské praktiky (např. poslankyně Helena Koželuhová, první oběť dojemné spolupráce „demokratů“ s komunisty). Beneš, jak bylo shora uvedeno, učinil především vše, aby: 1. přesvědčil západní demokratické státy, že dává přednost spojenství se Sovětským svazem a že toto spojenectví jde až na úroveň otevřeného vasalství a 2. učinil všechno, aby v únoru 1948, kdy většina národa vystřízlivěla a v nadcházejících volbách už by komunisté nebyli zvítězili, aby jim vytvořil podmínky pro uchopení moci. Podstatou únorové vládní krize byla demise menšiny ministrů tzv. „demokratických stran“ Gottwaldovy vlády (ministr zahraničí Jan Masaryk byl v kritických dnech „nachlazen“, ze sociálních demokratů podal demisi jen ministr výživy Václav Majer – Masaryk se stal ministrem i v Gottwaldově vládě, aby byl krátce nato zavražděn, Majer byl po únoru surově zbit). Demise ministrů byla podána, protože tehdejší ministr vnitra komunista Nosek dosadil na asi devět klíčových míst v policii komunisty a nebylo možno přimět ho k jejich odvolání, ačkoli se na tom vláda usnesla! Beneš měl v jednání s Gottwaldem trvat na usnesení vlády o odvolání policejních náčelníků dosazených komunisty a demisi ministrů nepřijmout. Místo toho zbaběle Gottwaldovu novou vládu s dosazenými zrádci z národně socialistické a lidové strany schválil, a to již v době, kdy měl vědět, že komunisty ovládaná policie masakrovala studenty, kteří pochodovali k Hradu, aby vyslovili Benešovi podporu, kdy už komunisté prohledávali sekretariáty, zejména ústřední sekretariát národně socialistické strany, a „nacházeli“ v nich zbraně, vyhazovali novináře z redakcí nekomunistických novin (např. Svobodného Slova) a tyto noviny vycházely již pod jejich dozorem, zakládali tzv. akční výbory, které připravovaly pozdější čistky a perzekuce. Výše zmíněný historik Zeman píše velmi decentně: „Beneš podcenil těsné svazky československých komunistů s Moskvou a neporozuměl Stalinovým plánům“, komunisty pokládal za „české vlastence“ a přesvědčoval Roosevelta i Churchilla, že „se Stalinem lze jednat“. Beneš svůj historický omyl přiznal těsně před svou smrtí Václavu Černému, ale to již jeho, u něj neslýchané, nadávky na komunisty, české i sovětské a jmenovitě na Stalina a Gottwalda, byly jen slabým výrazem jeho politické neschopnosti. Po válce dostal Beneše titul „president budovatel“, bylo to výmluvné, protože pomohl svou neschopností, zbabělostí a svými komplexy z mnichovské zrady spojenců budovat komunistické Československo jako vazala Sovětského svazu. Historik Zeman o tom napsal: „Beneš coby prezident Gottwaldově vládě dobře posloužil“.
Za naprosto neudržitelná pokládám tvrzení pana Vlasáka, že: 1. smlouva, kterou Beneš se Sověty uzavřel, měla „vytvořit oporu proti nadvládě sovětů“, neboť právě z důvodů výše uvedených tuto nadvládu umožnila (sovětský otevřený diktát se přece projevil již zákazem, aby Československo přijalo Marshallův plán hospodářské pomoci). Podkarpatskou Rus, podle některých pramenů, Beneš Stalinovi dokonce sám nabídl. Za zcela absurdní pokládám Vlasákovu tezi, že: 2. „díky Benešovi se Slovensko nestalo jednou ze sovětských republik a po válce se stáhlo sovětské vojsko“. Stalin nestál o to, aby se Slovensko, ani Bulharsko nebo Rumunsko a další jím „osvobozené“ státy, staly součástí Sovětského svazu, to bylo v rozporu s jaltskými dohodami, stačilo mu, že se stanou jeho vazaly. Rudá armáda se po válce stáhla z Československa také na základě spojenecké dohody. Fakt, že Beneš vycházel z informací o sovětech, které mu poskytoval komunisty později popravený gen. Heliodor Píka, mu měl pomoci, aby si vytvořil obraz o podstatě stalinismu. Srovnává-li pak Vlasák znalosti Masaryka a Beneše o Rusku, srovnává nesrovnatelné: Masaryk byl znalcem duchovního života carského Ruska a obávám se, že odmítnutím pomoci Polsku, bojujícím po první světové válce s bolševiky, neznal dobře Rusko bolševické. Avšak primárně nešlo o pochopení „ruské duše“, ale o pochopení bolševismu jako zmrzačeného marxismu a duchovního znásilňování národů, jeho hrůzovlády a bezohledné agresivity. Beneš byl neštěstím českého národa a nebyl ani dobrý diplomat, a už vůbec ne státník, byl politik, který měl duševní komplexy a charakterové vady (o jeho prvorepublikových, zlobou motivovaných intrikách – aféry Pergler, Štěpánek a další - se téměř nic neví). Měl nepochybně, jako nejbližší a pilný spolupracovník Masaryka, zásluhy o vznik Československé republiky, ale také o její zánik jako svobodného a hospodářsky prosperujícího a perspektivního státu, neboť ji politicky přihrál Stalinovi a českým komunistům.

Prof. PhDr. Milan Nakonečný (* 8. února 1932 Horažďovice) je český psycholog, historik, vysokoškolský pedagog a autor řady vysokoškolských učebnic.
Milan Nakonečný vystudoval v roce 1958 pedagogiku a psychologii na Vysoké škole pedagogické v Praze a v roce 1967 klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 – 1969 byl na studijním pobytu v německém Mnichově.
Zaměstnán byl nejprve jako dětský psychodiagnostik, posléze jako vysokoškolský pedagog. Na počátku období normalizace byl z vysoké školy (FF UK) z politických důvodů propuštěn. V letech 1970 – 1972 působil jako psycholog v krajské manželské poradně v Českých Budějovicích, v letech 1975 – 1985 pak jako středoškolský pedagog na Střední pedagogické škole v Soběslavi a v letech 1985 – 1989 opět v dětském psychodiagnostickém ústavu, tentokráte v Českých Budějovicích.
Po Sametové revoluci se v roce 1990 vrátil jako pedagog na Filozofickou fakultu UK, kde vedl katedru andragogiky a personálního řízení. V současnosti vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a žije v Táboře. Nikdy nebyl členem žádné politické strany.
Milan Nakonečný je autorem velké řady odborných knih a článků z oblasti psychologie. Napsal však též několik knih a článků o fenoménu magie, články věnující se zejména dějinám 1. republiky a knihu o organizaci Vlajka.

Ostatní tvorba Milana Nakonečného publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Jan Vrzalík - Historikova trnitá cesta životem
DV 86/2016: Psychologie politiky – zvláště české
DV 103/2019: Jak demokratická je česká demokracie
DV 100/2019: Část z úvodu díla psychoanalýza básnické tvorby