na další stranu
Petr Chmel
PODKROVÍ
V podkroví co voní čajem
na dubovém stole kniha
vedle svíčka zvolna taje
za okny se šedě stmívá
Teplo z kamen bez nálady
rozlévá se místností
jak když mlha halí hroby
s nehranou svou úzkostí
Čtyři židle z výprodeje
čekající hrdě v čase
jako koně bez postroje
než potkají se jednou s rasem
Obraz dívky krásné na zdi
který pokryl léty prach
oči modré do tmy studí
z úsměvu jde trochu strach
Ten portrét uhlem maloval
než svou duši čertu upsal
když obrazy své prodával
cizí ženě postel ustlal
Vernisáže v divadlech
večírky co nekončí
duše zpustlá v propadle
do nicoty průvodčí
V podkroví co čajem voní
už prostřeno je svátečně
pro návštěvu co nezvoní
co nikdy nejde zbytečně
DÍVKA S COPEM
Potkali se na chatě
on se tvářil nad věcí
ona mile okatě
levandulí vonící
Na lavičce pod lípou
jenom ptáci mohli slyšet
věty tiché jenž plynou
jak modlitba abatyše
V copu měla dlouhé vlasy
trochu lesku na rtech
když povídala o počasí
zářil její úsměv
Úsměv který s nevšedností
nechtěl si už na nic lhát
možná léty k upřímnosti
neuměl sám sobě lhát
Když se oči potkaly
v polemice o kompotech
nevědomky zaplály
zrychlil se jí trochu dech
Slova v hrdle oněměla
zahřálo u srdce cosi
ústa touhou rozechvělá
o polibek chtěla prosit
Snad se bála zklamání
stále nových začátku
večerů se slzami
snad zanevřela na lásku
Oči k zemi sklopila
sundala si z copu sponu
pološeptem pravila
budu muset jít už domů
Přetěžká jsou loučení
když zůstaň srdce žadoní
kdy blízko bylo souznění
však složitá je duše ženy
Ohlédla se naposledy
sbohem prsty zakmitaly
vítr tvář jí zakryl vlasy
i oči jež se pousmály
Jenom vůně levandule
zůstala tu po ní
sponka z kůže co na stole
ční jak němý pomník
Zbylo po ní něžné krásno
co pohladilo na duši
jenom láska má tu vlastnost
kdy přijde nikdy netušíš
Snad jim ji osud dopřeje
v nestále své dobrotě
vždyť bez ní a bez naděje
by smutno bylo v životě
STÁŘÍ
Dal jsem vale neurvale
stáří co furt doráží
zběsile a neustále
do mě když se naváží
Nedá pořád pokoje
listy trhá v kalendáři
mě do fádnosti postroje
nasoukat se nepodaří
Tak mi aspoň vlasy zšedlo
rok mi přidá v červenci
vrásky kreslí na mé čelo
a kouše jako mravenci
Na řece jsem veterán
obroušený kámen
rusalky co potkávám
už říkají mi pane
Proč nesedím v bačkorách
doma hezky v klidu
proč na lodi tu ve vlnách
s háčkem radši blbnu?
Proč mám srdce tuláka
a všednost mě tak děsí
proč nad hlavou chci oblaka
a ze čtyř stěn mám stresy?
Někdo možná v rodném listě
špatně zadal údaje
ne však možná zcela jistě
to datum prostě nehraje
Nejsem zas tak naivní
že čas jde duší porazit
jen nebudu se zlomený
před ním trapně plazit
Vím že nedobyl jsem svět
a dělám jen co musím
s vědomím byť starý kmet
že prostě jsem to zkusil
Jak básníkům chutná život?
Pověz pane Šafránku
než pošleš vílu ze zámku
do výčepu k Beránkům
pro pivo si ve džbánku
Zapískat si pro štěstí
život nic moc neřešit
smůlu drze obelstít
být vždy jasně nad věcí
Psát milostné básničky
sny mít stále pod víčky
z úsměvu pak dolíčky
při večeři u svíčky
Lásku slíbit rusovlásce
milování blondýnce
a té krásné tmavovlasé
veršů celé odstavce
Jak život chutná básníkům?
Jako pivo z žejdlíku
jak tequila z pupíku
tak jako nať pelyňku
žiješ-li ho ze zvyku
RUSOVLÁSKA
Možná jenom rudé rty
co patří jedné rusovlásce
nutí mě zas snít
rýmy vkládat do odstavce
Slunce asi za soumraku
barvu medu dalo vlasům
pozlatilo bez rozpaků
chomáč hebkých prstenů
Do očí jí řeka vlila
tajuplnost slepých ramen
jen tak aby pohladila
nezhasila jejich plamen
Taky něhu s upřímnosti
a to kouzlo především
co o nehrané bezelstnosti
nádherně tě přesvědčí
Ústa když se v úsměvu
rozechvějí smyslně
zatřpytí se lesk na rtu
jak slunce v čiré bystřině
Možná voní po jahodách
nebo letním deštěm
růži svěží v zahradách
nebo jako třešně
Možná voní po liliích
o tom můžu jenom snít
to jen vím že se mi líbí
ta dívka z hájů Slovenských
|
