na další stranu
Petr Chmel
Jiří Anderle: Variace na Bronzinův motiv Lucrezia Panciatichiová
1975 tužka na astralonu, 46 x 31 cm
VRÁTIT ČAS
Napsal stovky něžných rýmů
říkal ti má lásko
ty už nevěříš mu
jeho světlo zhaslo
Uměl hladit ve větách
slovy která hřejou
ďábel nebo poeta
s duší rozervanou
Ztratil víc než tušil
za rok víc než za život
teď píše černou tuší
lásky smutný epilog
Možná chtěl by vrátit čas
ten alchymista citu
že ostny měl jak dikobraz
a bodal bez ostychu
Za každou tvou slzu
za ten smutek v očích
staví lásce tryznu
však nebude to stačit
Jeho vlastní svědomí
ocitlo se v temnotách
s chorálem pak pohřebním
shoří samo v nicotách
Jen tak umět vrátit čas
políbit a pohladit
v životě je mnoho krás
co se můžou vytratit
Važ si každé chvíle
kterou v lásce zažiješ
než ji z kratochvíle
jako vázu rozbiješ
DUŠE
Bujará a nespoutaná
jako hřebec bez otěží
náladová prostě dáma
kdo nepoznal ji
ten snad nežil
Může zrušit gravitaci
může zapřít sama sebe
životu dát motivaci
i chladná být až zebe
Do vzpomínek do věží
uzavřená v samotě
snadno lze jí ublížit
v její křehké nahotě
Někdy cudná abatyše
pak zas kurtizána
pohrdne vždy ráda klišé
chce být milována
Neklidná i vášnivá
zakletá do kompromisu
když jí osud lásku vzal
bez procesu bez podpisu
Po té duši z měkké plyše
čas pomalu stéká
nevidíš ho není slyšet
však víš že někde je tam
Do vrásek se podepsal
do bolavých zad
duši tu si nepoddal
ta času umí lhát
Nezestárneš nikdy věkem
možná jenom na oko
blbni lítej tímhle světem
hodně hodně vysoko
OTÁZKY
Budeme tu za pět let
nebo třeba pozítří?
Do náručí chytat svět
co lítá někde v povětří?
Uslyším tvou výtku v hlase
že budík asi nezvonil
a že prostě včas do práce
chodí jenom šplhouni?
Zatváříš se nebezpečně
když víc než jednu sklenku
dám si zcela výjimečně
s kamarády v šenku?
Popřeješ mi šťastnou cestu
až zavoní mi dálek prach?
S úsměvem a bez protestů
zamáváš mi z okna pak?
Provoníš mi šampónem
večer celý byt
než na hlavě s turbanem
budeš po mně pusu chtít?
Uvidím tě spokojenou
když navzdory dietě
láduješ se čokoládou
po výtečném obědě?
Budeme si povídat
a nebudeme slyšet
jen tak prostě očima
upřímně a tiše?
Na lavičce v parku
stářím nahrbení
nasypeme ptákům
léty propojeni?
Až obdrží pak jeden z nás
Bohem psanou pozvánku
zatřese se nám jen hlas
jak růži květy ve vánku?
Propletou se naposledy
ty dvě ruce svraštělé
budeme znát odpovědi
co dřív znali jen andělé ?
Budeme tu za pět let
nebo třeba za týden?
Nevím ale jsme tu teď
tak hezky si to užijme
|
