na další stranu
Eduard Světlík
Překlad z tvorby německého kabaretiéra
Otty Reuttera (1870 – 1931)
Jiří Anderle: Ďábelské nitky
2001 akryl na plátně, 100 x 80 cm
KUPOVÁNÍ BLŮZY
Od ženských nákupů nás, bože, chraň.
Vím, jakou za to přítel platil daň.
Jednoho rána, sotva vyšel z domu,
nachomýtla se jeho žena k tomu:
„Kdypak se spolu někam dostanem?“
Šla s ním, zůstala však stát před krámem:
„Tvou portmonku! A počkej tady. Dík.
Bude to jenom malý okamžik.
Umíš si vůbec představit tu hrůzu,
že přes rok nemám žádnou novou blůzu?“
A už je uvnitř v žhavé extázi.
Manžel se zatím venku prochází,
těší se ze slunka a z okolí,
sleduje děti, co jdou do školy,
a žena zatím říká děvčeti:
„Chci modrou blůzu, jde mi ke pleti.“
Pult je hned plný pěkných, modrých blůz,
jí se však nezdá ani jeden kus,
chce prohlídnout si jupky jiné, nové,
například ony světle fialové.
Tak přijdou fialové na řadu.
Muž není zvědav na tu parádu,
přechází trpělivě sem a tam
a oddává se vlastním myšlenkám.
Žena se pozoruje v zrcadle
a z fialové se jí dělá zle.
Tu vzpomene si – její sousedka
má zaručeně módu z posledka.
Podle ní právě letí barva žlutá,
ať jenom prodavačka dále kutá.
Tak přijdou nyní žluté na řadu.
Muž ztrácí svoji dobrou náladu.
Blíží se poledne a pořád nic,
muži je čím dál hůř, bledne mu líc
a žena se chce zbavit zápletky:
co je jí do nějaké sousedky?
Vždyť co nevidět jaro vypukne,
a proto říká žluté rázně: Ne!
Jen zelená je barvou nejvhodnější
pro tenhle čas a pro podnebí zdejší.
Tak přijdou zelené teď na řadu.
A žena luští další záhadu.
Muž zakouřit si palčivé má přání,
leč peněženku má teď jeho paní.
Nakoukne dovnitř, zkroušený má hlas.
Žena mu řekne: „Moment, nemám čas.
Vybírám právě blůzy zelenkavé
a všechny se mi zdají příliš tmavé.
Chviličku počkej, potřebuji klid,
musím si nechat světlé předložit.“
Tak přijdou světlé blůzy na řadu.
Venku se zvedl vítr. Od hradu
se žene černý, nebetyčný mrak.
Muž nemá deštník, vyšel si jen tak
a žena s urputností upíra
nové a nové blůzy vybírá.
„V dubnu je chladno, padá ještě sníh,
ve světlé budu budit jenom smích!“
Štos halenek odsune rázně stranou.
„Vezmu si radši blůzu károvanou.“
Tak přijdou kárované na řadu.
Muž chce si Goethem zlepšit náladu,
vybavuje si verš o věčném ženství
a hledá v něm pro sebe podobenství,
zatímco jeho žena bez milosti
zkouší si nejrůznější velikosti.
V jedné je příliš malá, v druhé velká,
v té třetí zase vypadá jak selka.
Pro ženy plnoštíhlé, navíc vdané
budou snad lepší blůzy proužkované.
Tak přijdou proužkované na řadu.
Muž venku umírá už od hladu.
Klesne pak náhle na zem mezi smetí
a jeho prázdný pohled k nebi letí.
Vtom žena v blůze s proužkem přejde práh,
vykřikne: „Mužíčku můj drahý, ach,
jsi mrtvý? Bože můj, to nepřečkám!“
a rychle letí zpět, než zavřou krám.
Volá: „Byla jsem jeho ženou věrnou,
dejte mi, prosím, rychle blůzu černou!“
|
