na další stranu
Oldřich Damborský
Jiří Anderle: Variace na Goltziův motiv Vůně
1983 měkký kryt, suchá jehla, 66 x 49 cm
ÚKLADY LÁSKY
Ó ty jenž rozmarné krásce dvoříš se
věz že jen loutkou jsi v jejích rukách
nejprve procházíš se s ní zmámený v lukách
pak balancuješ na jejích ňadrech jako na římse
Náhle ztratíš svůj názor a jen jako oslík přikyvuješ
s úsměvem nemluvněte posloucháš její sladkou lež...
PLECHÁČ MĚSÍCE
Zase ten bledý plecháč Měsíce
a hvězdy kolem tančí jako mažoretky
ach s kolika ženami jsem měl plané pletky
nic nebylo a já vyhodil čas stovky a tisíce
Však možná ponesu si v osrdí záblesk jejich očí
noci upovídané až k smíchu životem lehce proskočím
MOJE KYTARA
Moje malá černovlasá modrooká milá je
obzvláště když noc dne pomalu upije
To se pak dějou překrásné nesmírné věci
je opojná jako šampusu víc než dvě deci
Nádherné je pak po milování to doznívání
když hladím tu kytaru holou vrásčitou dlaní
PROBUZENÍ JARA
Už zní slavičí árie
a odhalily krajku bystřiny
na duhové karnevalové šaty stráně
řekne slunce Mordyjé
a připravuje paprsky do střílny
Ty paprsky zlatých nití
co něžně míří na všechny zamilované
už se chytili do Amorových sítí
ale mně mladé
holky říkají Pane
Jen ty mi říkáš Miláčku
a hladíš mé vousy proti srsti
radostí letím
na bílém obláčku
a polibkem si tvou lásku
jistím...
KŘIŠŤÁLOVÝ JARNÍ
Zatočil se vítr nad kapličkou svatého Floriána
patronem hasičů nasazující zdraví i život
a zakroužil nad kostelem co má svatá Anna
nad starou lípou co zažila habánů příchod
Probral smaragdové lístky mladé jetelině
a vinohradu první nalévající se očka
babičky rozveselil co už mohou mít ruce v klíně
a radující se zjara z batolícího se vnoučka
Neboť jarní vítr oblažuje všechny beze zbytku
orchideje na pomníku i rozevlátou polní kytku
vlaštovky v blankytu i rozčepýřené vrabce v křoví
vinaře stříhající révu i sadaře štěpující jabloně
i ty co mají pár šupů nebo tisícovky v talóně
obejme všechny hebce a na slova vděku neodpoví...
MILENCI VESNY
(báseň v próze)
Má útlý pas dubnové jívy její hlas medové dny slíbí. Zelené oči remízků a bláto v galoších vyzývavá je ti nablízku zákony gravitace poruší.
Neboť zamilovaní létají někde v oblacích, stud z líbání v tramvajích neznají a smějí se prostovlasí v prudkých lijácích.
Ona má oči modré jako u Modiglianových obrazů, zlo oplácejí dobrem, skonat by chtěli pro krásu než pro poezii Pegasů.
Za kmotřičku mají sladkobolnou Vesnu, co má na krku věnec českých granátů, a křičí: Miluji vás. Ze snu.
Možná rozejdou se s prvním rozbřeskem, on ze smutku se stane obejdou a ona tajně odejde s outěžkem.
Však co prožili spolu, to jim nikdo z paměti nevylomí, dál slunce bude svítit ze svého zlatodolu a v topolové aleji nahrnou se k sobě větvemi ty stromy.
|
