Miroslav Václavek


Jiří Anderle: Milenci
1966 (Berlín) olej na plátně, 49,5 x 71,5 cm

RŮŽE PRO SALOME

V městě jež není
kde padlým andělům shořelým na holuby
planou v očích jeřabiny
tam ti Salome z nákladního nádraží
pošlu růži bez hlavy v prázdném vagonu na uhlí
jestli ještě zatoužíš stisknout samotu mezi stehny
a ráno dopít s tím výhybkářem kávu studenou jako zima
jehož osudem je zatančit ti
za tvými zády až ve zšeřelém pokoji věčnost vteřiny zapalovaných cigaret
vytvoří stín odchodu
pak ve dne se setkáme
v laciné jídelně kam chodí nad novinami zapomenout učitel tance
kde pití staví přesně doprostřed tácků
a poznám tě podle noci pod očima
jako bys do rána chodila Paříží
a hledala mne v každém který tě nazval Marianou
i když vlastně vůbec nevíš kdo jsi
když tak brzy není slunce větší než srdce včely
záchodky páchnou jako bych přestupoval před revolucí v Berlíně
hvězdy se staly barvami na semaforech
a zdá se že budu smět ji v náruči nést jako dítě
postelí

VTEŘINA

Já jež jsem snem
probouzím se tebou
a pak kdy jen jsem na vteřinu
v ní pojmenoval jsem všechny kteří mi vyznali lásku
a byli to
ty se kterou jsem se nalézal s ústy tekoucími jako voda
malý pes co jindy ležívá hostům u nohou než ta k níž nesmí do postele dopije čaj s rumem
a ten naproti se jí přestane dotýkat na stehnech
holka skákající panáčka podobného schématu vepřového masa z nuceného výseku
major který mne poslal do píči
Michaela z Brna jejímž neplnoletým milencem jsem byl po celý víkend
ale nikdo nekontroloval občanky tak jsme si dali pivo
bezejmenná z bratrovy svatby jen nevím kterého a ze které
rezavá kočka která se mi tře o kalhoty kdykoliv jsem smutný
a taky Ježíš jemuž nosívají zvadnout květiny a to především tulipány
abych málem zapomněl na Boha jako obvykle
já jen se dívám jak koruny stromů vrůstají do nebe
a zavírám oči abych byl podoben Měsíci
v jehož nedokončeném kruhu lze spatřit jednu z vnitřních podob
jimiž si uvědomujeme například vítr
nebo prázdnotu žárovky
a světlo venku které nikdo neumí zhasnout

DOTEK VÁŽKY

Sněžilo poprvé ten rok
město rozsvítilo abych se otočil
a byli tam
strážce majáku který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd
muž s právě ostříhanými nehty a stokorunou s telefonním číslem v kapse
žena vydechující páru k černým tvářím v půlkruhu aby bylo vidět její slova
trafikantka kývající se ve směru přání jimiž jsme si i my kdysi dokazovali odvahu
dospívající stojící v cestě slunci které teď bývá tak nízko že bychom jej mohli obejmout
blondýnka o níž si představujeme že to dělá ráda ústy a pak uvaří večeři
ta která si myslí že ji nic nebaví protože příští rok bude vdaná dvacet let
pes v bílém oblečku takže vypadal jako jehovista nebo podomní prodejce elektřiny
Marie rozechvělá jako znělka předcházející nádražnímu hlášení v Kolíně protože tajně miluje Annu
mrtví kterých bylo úplně nejvíc jen je považujeme za iluzi našeho periferního vidění
Petr po večerech umývající jejich těla protože nemá jinou práci
a my považovaní za iluzi jejich periferního vidění
ve kterou tolik věříme
a přitom nabídnout v létě vážce prst k usednutí
může mít hluboký smysl
protože se v ten okamžik dovídáme sami o sobě
ale nikoliv tak abychom pochybovali že vážky nemají duši
protože jinak nebudeme mít ruce volné k tomu
aby vedly k tobě

VYZNÁVÁM

Bože
ty jenž jsi objal de Saint-Exupéryho
líbal se s mojí matkou
a vdechl život zahradám Botticelliho obrazů
ukázal jsi skrze křídla ptáků že je možné být mezi nebem a zemí
že čas je jen sen kterým hoříme po všechny své dny
že s každým novým životem nám ukazuješ Stvoření tak abychom jej pochopili i my
s celou svojí singularitou kterou se před početími blížíme k sobě
vím že je těžké sdělit pravdu tak abychom ji vůbec zahlédli
ale modlitby kterými se probouzíme jsou alespoň něčím co nám ji dává tušit
teď když přichází zima a pole jsou plna jizev ještě z léta
vidím padat mlhy a téci řeky
a nepřestávám děkovat že jsem směl poznat bolest lásky
jejíž smysl je nám utajen abychom si uvědomili tajemství
bez něhož není co hledat
Bože
nevím vlastně nic ale k tomu abych chápal
mám víru
věřím že jsi světlo když ve své slepotě nevidím
věřím že jsi svědomí když ve své pýše zraňuji
věřím že jsi dobro když ve svém zle právě nevěřím
lhostejno zda svými skutky nebo v myšlenkách
z toho se vyznávám

NĚKAM

Rozlomit chléb svého ticha
na nebe a zemi do světa stran
ať krajíc hlíny mnou osychá
zazvoní kameny příletem vran

A oči zabolí že nízko je slunce
víčka se jak brázdy obracejí
pod pluhy dlaní zavzdychlas tence
tvé kořeny se s mými proplétají

Jsi obilné pole jež ženou voní
rodilas za tmy i za poledne
stejně jako letos nebo loni
přesto však v bolesti jedné

A děti nám jako sny odcházejí
jak my kdysi jdou někam za nadějí

ČEKÁNÍ

A my čekali na tramvaj s tmou
já jenž vidívá až za své dny
cikánka s vlasy černozemi z Cejlu a její tři andělé
dominikánský mnich s provazem v pase
dva opilci kteří se líbali
a krásné holky
z nichž jedna měla psa s náhubkem
asi aby nepromluvil tak jako se to chce po malých dětech
pak uviděl jsem takovou malou hvězdu
vypadala jako světlo na konci tunelu
a lámalo se mnohé na střídu a stín
a z trolejí pršely modré jiskry v záblescích tepů
jež cítíváme když milujeme nebo hoříme snem
ještě než nás úplně opustí touha
hledat čím se zranit
pokleknout u tramvaje zvonící jako při pozdvihování
obejmout nohy Krista bez tváře
obejít kruh chrámu
a být silnější než všechna slabost světa

PRAŽSKÉ OSVÍCENÍ

Čekali než to přijede
a drželi se za to co zbylo jim z dlaní
Romeo jenž pamatuje kondenzační čáry létajících pevností a Julie ze záchodků
která nachází poklad hliníkových desetihaléřů lehkých jako peří
každou noc

město Edisonovo
v osvícení ještě nezhaslých neonů
v nirváně placeného orgasmu
s taxikářskými guru a pingly drmolícími své mantry k platícím hostům
mizelo ve světle a nahoře ptáci vlétali ve skutečné cesty

zatímco se začaly lesknout hřbety ryb hledající u hladin
snad Kampu
snad sen
a snad všichni si něco z toho uvědomili
a já který jsem toho viděl nejvíc
se probudil

ke spánku

JENOM

Cesty jité v kříže
stínu tmy jadeit
holých větví mříže
není jak odejít

Trochu psi trochu Jidáši
města bez obzoru
rozsvěcí se zháší
neon v meteoru

Lámeme pečetě
jako chléb k snídani
ztraceni renetě
jsme sebou sedláni

A jen prach jazyků
je to co se snáší
ven z věčných dotyků
těla se práší

Objalas mne pažemi
zastudila zima tvoje
jak bych šel poli
a byl jenom pára moje

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý