na další stranu
Miroslav Václavek
Tiše
Ranní stesk
po světech z hvězd
a hořkosti trávy
když opilí rosou
slyšeli jsme ticho smrti
i tep
klasy vítr sklízel
a tělo mé se ohýbalo
ve směru
stébel
jako stín
příšeří
kde čas je přítel
a ty nevidíš
pohroužený v jití
veřejemi
do tváří hodin
tak tiše
dnes hoří svíce
jako ty líbáš
Jestli
Voněla jako meditační tyčinky
opřela si prsa o stůl
a smála se bůhví čemu
snad jemu
a přemýšlela ve volných vteřinách o penězích
jako každá
hluchým prostorem v plotě z živého vína
nahlédlo slunce
jestli ještě žiju
a já skrze nedozrálé plody
viděl srdce hvězd
a ryby mlčky se pečící ve svatebních šatech
ze zázvoru a medu
prožívaly orgasmus nabodnuté od hlavy až k patě
ještě jsou mi cítit prsty
a tečka bílého měsíce na modré kůži nebeského psa
oko šmíráka
co kouká do zahrad kde se opalují vdané ženy
pod prádlem které pověsily namísto svých manželů
úplně nahé
vypadala jako hodně nepovedený dalmatin
a já jsem přimhouřil oči a začalo se mi to líbit
snad poprvé
ten hluk pití
a závratě z nenaplněných snů
evokované společnými chvílemi
času a kruhů na těle skel
reklamy z promrhaného
a stopy doteků
pak všichni ztichli
a bylo slyšet jak protéká voda na záchodcích
i úplně obyčejné věci
jako jsou slova
a chvíle kdy nevíš
jestli říct
Kde jsi
Horký je den
hladina démant
a kruhy kol těl
se zavírají
ještě neutopeny
jsme v březích
kmenoví písků
a naše ústa jsou
z jemného
obejmi kořeny
mé spletitosti
jako voda
těla ryb
a slyším prameny
že mlčí
když koně pijí
z nich
horký je den
a
hledám stín
kde jsi
kde jsem
Pojď
Matné ráno
kalvárie ulic
zkřižovaní láskou
se prohýbáme
do bizarních podob
v hladinách po dešti
a skřípavě se líbáme
ztraceni v čase
nic nenaleznuvší
a lodě smrtné
křižníky mraků
se potápějí do slunce
jako těla hledačů
do hlubin cest
když stín vchází
a předivo srdce
tká cit
jenž nahotou oděje
tu která ženou je
a v duši má třpyt
a v moři trav
teď světy visí
planety rosy
na stvolech
pojď půjdeme bosí
až na konec
budem pást
stáda včel
a k růžím z rakví vonět
po milování
Nejsem
Vítr v zrcadle
tvář tmy
kůže hvězd
bezsmutek
talíř hlíny
sklenici března
mrtvého chléb
prostři mi mezi křídly
havrane
vracím se
před počátek času
z bezcestých cest
a nejsem
stejně jako dřív
Zbývá
Pach slunce
žhavé stíny
střepení
tam za skly
marnota
je čas kdy najít
v sobě
kamení
a jíly
neustálosti
šarlat
v ohni tančí
zbaven všeho
svíce
zasychá
zbývá
dopít
|
