na další stranu
Karel Vodička
ZÁVISLOST
Nad proudem davu v ranním shonu,
smyslně chtivá, kroutíc bokem,
přechází tiše po balkónu
a obeť hledá dravčím okem.
Zvedá své sukně, nestydatá,
nabízí vnadné ženské dary.
Na rukavičkách vlákna zlatá,
pod nimiž skrývá černé spáry.
Mistrně podlé léčky kuje,
když roztouženou vůní klínu
zlomené srdce vyburcuje
a vetká v hustou pavučinu.
Nebeskou bránu odemyká,
nechá tě spatřit zlatých věží,
poté ji chvatně uzamyká
a vzácné klíče přísně střeží.
Rty namáčí si v číši medu -
smývá jím trpkou příchuť rtuti,
než hadí zuby plné jedu
vycení v touze po uštknutí.
Jat krutou křečí, v hrůzném strachu,
zahlédneš pouze její vlečku,
jíž v znachovělé vrstvě prachu
zametá stopy podpatečků.
Žel, s láskou rozum vyprchává!
Ve vášni touhou rozdmýchané
se chlapec prosit nenechává,
je-li již lože rozestlané...
Laciná radost bez úsilí,
ač vzletná je a konejšivá,
setrvá vždy jen krátkou chvíli
a se zoufalstvím spjata bývá.
Tak měj se před ní na pozoru,
i bohatýra k zemi sklátí.
Je proradná a plná vzdoru,
co vezme si, už nenavrátí.
Když sladkou lží tě balamutí
a láká ve spleť bludné sítě,
jen nesmlouvavé odmítnutí
je zbraň, jež před ní ochrání tě.
(1.6.08, Praha, PLB)
POSLEDNÍ DEPRESE
Dnes v barvách krve slunce svítí,
smrt lačně čeká na povel
a myšlenkové vlnobití
už pálí salvy z těžkých děl.
Pln samoty jsem žitím znaven,
jak řeka, které vyschl proud
a hlava těžká jako kámen
všem myšlenkám chce uprchnout.
Krev strachem tuhne v kusy ledu -
ty řežou jako ostrý břit,
když srdce plné puklých vředů
je hodlá žilou protlačit.
Kdes v dáli teskně zvony bijí,
zvou k nebi duši básníka,
jež ve smrtelné agónii
pryč z chrámu těla uniká.
Slz vodopád se z očí řine
a temně hučí jako úl,
než v nekonečnou vlnu splyne,
by celý svět v ní utonul.
(30.4.08, Praha, PLB)
|
