na další stranu
Karel Vodička
Domitius Nero
Mé panence
věnováno B.Š.
Nehledej mne, moje milá,
nemohu tě spatřit víc.
Krásou jsi mne okouzlila,
z lásky nedala však nic.
Ústa máš jak vzkvetlé růže -
každé slůvko jed a trn..
Rozedraná je má kůže,
srdce plné zhoubných skvrn.
Ve tvých očích jsem se topil,
z jejich záře sílu bral.
Za nocí se stokrát opil,
abych pohřbil krutý žal.
Utkala jsi zlaté sítě
nad svým prahem u dveří.
Padl jsem v ně jako dítě,
které klamu uvěří.
Zkoušej dál své divé čáry,
na mne však již neplatí.
Do jiného zatni spáry
a svrhni jej z úpatí.
Až tě bude hladit něžně
vlahým deštěm dotyků,
lodi mé pak zlomí stěžně
hřmotná bouře ze vzlyků.
A až tvoje rety rudé
líbat bude v zátiší,
vyvstane v mé mysli chudé
rozhodnutí nejvyšší.
Brzy pak tvé tělo klesne
pod ním v žhavém objetí.
V tu dobu mé touhy teskné
zemřou se mnou v zápětí.
Až v orgasmu budeš vzlétat,
opěvujíc krásný svět,
z tepen mi pak bude stékat
černá krev již naposled.
|
