na další stranu
Jiří Žáček
Žluté zrcadlo
(románek)
V noci sazí
zlatě nazí
Plamen svíčky
mezi víčky
Prsy její
vyzvánějí
Prška potu
do šepotu
Oči zvadly
za zrcadly
Lenost
Krajina položená pod lis dne.
Cítíme všichni ten tlak v týle.
Říp, ňadro Polabí,
laskán očima vandráků,
ční opodál pod vývěvou léta.
Jak leklé ryby
plují po hladině prezervativy.
Olovo v žilách.
Lenost.
Vítr, hřebem slunce
přibitý k obloze.
Dnes nebude počato žádné dítě.
Myšlenky spí v norách s krtky.
V prachu před hospodou
stádo vydojených soudků.
Dneska Bůh už od rána
sedí u piva s říčními dělníky
a každému, kdo vstoupí,
dá rozhřešení.
Mimo
Procitání
do tvých dlaní
Stezky stesku
za rozbřesku
Já... Ty... Sami
s kulisami
Křivá slova
Tantalova
Báseň jež není o tvých očích
Báseň jež není o tvých očích
O čtvrté zrána z bezvědomí
zdvíhají ptáci víčka dne
a první paprsek se zlomí
dřív než ti na rty dopadne
Ospalá země střásá rosu
a jitrem z něhož upíjí
servírka nese na podnosu
svá ňadra jako hostii
V akátech vadne hvězdné mlíčí
Rak čas nám prchá pozpátku
Ach pasti snů jež na nás líčí
smrt než nám zdrhne oprátku!
Ptakopysk
Hele, ptakopysk (řekli), pojď sem, ptakopysku!
(ohlédl jsem se, kde je jaký ptakopysk — rád bych osobně poznal ptakopyska — dosud jsem neměl to štěstí.)
No přece ty, ptakopysku jeden! (řekli netrpělivě a chopili mě pod paží).
Promiňte, to bude asi omyl (řekl jsem), nejsem žádný ptakopysk!
Ptakopysk a ještě lže (křikli naráz)! To už je příliš!
Jsem Tenaten, svobodný, bez vyznání (zvolal jsem), můžete se podívat do mých dokladů!
Ha, navíc falešné doklady! (Pohrozili mi prstem a mé doklady hodili do kanálu.)
Ptakopysk má přece zobák! A snáší vejce! (Chytal jsem se stébla). A já nemám ani zobák, ani nesnáším vejce!
To už se všechno naučíte, jen chtít se musí! Ale vy asi nechcete, co (významně na mne pohlédli)?
Podívejte, to byl dobrý vtip s tím ptakopyskem (pokusil jsem se usmát), ale já už musím jít, pospíchám...
Počkat počkat! Jaký dobrý vtip?! (jeden z nich si vyhrnul rukávy). Tak vy si z nás děláte legraci?!
Ale kdepak (vyhrkl jsem), to já jen tak, z nervozity...
Jen tak, jen tak! No no, ptakopysku, ovládej se přece (vzali mě znovu kolem ramen)!
Protřel jsem si oči, doufaje, že se mi to všecko jenom zdá, ale s úlekem jsem zjistil, že mi zatím narostl zobák.)
No tak vidíš, ptakopysku, že to jde, když se chce (pohladili mě po zobáku a pustili ze sevření).
(Dopadl jsem na všecky čtyři a cupital jsem za nimi, ale šli příliš rychle na mé krátké nožičky. Ucítil jsem tlak v podbřišku: věděl jsem, že musím rychle najít nějaký vhodný kout, kde bych mohl snést vejce. V dálce jsem ještě zahlédl, jak cosi pokřikujíce uchopili nějakého vzpírajícího se člověka pod paží a vlekli ho s sebou.)
Kukačka
Na stromě seděl muž a v pravidelných intervalech kukal. Zastavil jsem se opodál a čekal jsem, co se bude dít. Zanedlouho se okolo mě shromáždil hlouček lidí, přivábených kukáním z druhého konce parku.
„Podívej, kukačka,“ obrátil se starší muž ke své ženě, „a jak krásně kuká!“ „Tak vidíš, Viléme, jaro už je tady!“ řekla nyvě žena a počítala, kolik let jí ještě zbývá. Hlouček se rozrůstal.
Mezi lidmi se prodral hromotluk v mysliveckém. „Tak vida, kukačka,“ konstatoval suše a káravě dodal: „Parazit našich lesů!“ Sundal s ramene pušku a otevřel brašnu s náboji.
„To chcete zabít člověka?“ neudržel jsem se. „Kdepak člověka,“ řekl myslivec a vsunul náboj do hlavně, „kukačku přece.“ „Copak nevidíte, že je to nějaký blázen?“ řekl jsem. „Myslí si, že je kukačka, a tak kuká, ale to přece neznamená, že je to opravdu kukačka!“ „Přece mi nebudete tvrdit, že nerozeznám člověka od kukačky!“ řekl myslivec a potěžkal pušku. Hlouček se zájmem čekal, jak to všechno dopadne.
„Snad byste tu kukačku nemusel zastřelit,“ ozvala se žena počítající kukání, „anebo ještě chvilku počkejte, vždyť mi vyšlo teprve sedmnáct let...“ dodala lítostivě. Muž na stromě stále bezstarostně kukal.
„Ba ne, paní, je to moje povinnost! A přece byste nebyla pověrčivá?“ řekl myslivec a zamhouřil jedno oko.
Strhl jsem hlaveň pušky stranou právě v okamžiku, kdy zaduněl výstřel. „Co děláte, vy blázne, vždyť ulítla!“ nakvašeně zakroutil hlavou myslivec a odstrčil mě. Otočil jsem se tím směrem, kam všichni hleděli. Kukající muž, mávaje rukama, přelétl nad našimi hlavami a zmizel mezi korunami stromů.
Léčky
1
Bezčasí bez chuti
na něž si zvykám
průzračná vanutí
odnikud nikam
láká mě na slunce
otvírá bránu
V přičmoudlé špeluňce
vyhořím k ránu
2
Hodiny zteřelé
špinavý nádech
hořký pot na čele
pohledy v zádech
Zítřek nás promění
v strašáky v poli
Zbytečná sevření
po nichž dlaň bolí
3
Milostná puklina
jež jarem stůně
Vábíš mě do klína
na vlečku vůně
Už slyším trávu růst
bezhlavě v spěchu
Naslouchám u tvých úst
cizímu dechu
4
Když se den zešeří
šplhají ze stok
šramotí u dveří
zamoří město
bratříčci holátka
čumáčky krysí
v šeru kde oprátka
soucitu visí
5
Zájezdní putyka
nezvaných hostí
město nás polyká
vyvrhne kosti
Předjitřní zátiší
pavoučích sítí
kde nikdo neslyší
tvé cudné vytí
6
Rozkvétá ze mě žluč
v šeru jež pění
Znova se věřit uč
v boha jenž není
V mohyly paměti
které čas kácí
(Tvé rty z mých odletí
jak tažní ptáci)
7
Jazýčky požárů
nám v prachu stelou
Zakopnem ke stáru
o vlastní tělo
Bude nám do smíchu
z moudrosti dědů
Roztajem potichu
v krůpěje jedu
|
