Markéta Hejná

Její pata

Co ty víš, co víme,
kde paprsek dříme?
V patě například.
Ta pata se blýská,
mně se po ní stýská,
já bych ji měl,
tak bych ji měl
rád!

Mezi rukou a čelem

Provane, o jej, provane
pohlazení lidské
kolem líčka,
muž se dívá jako do hvězd
a žena jako do sluníčka,

o jej, a ani nevadí
ten den, že jsme kradli
život zvířatům a zas jich sežrali
zástupy,

ale proč to je, nevím.

Čert

Čert je těžký,
i když je malý.
Těžký, tuhý a hustý
a smrdí.
Zašlápnu ho, rošťáka!

A on se vám zavrtal
do červené hlíny
mezi traverzami
jako krtek.
Ale jak hbitě!

Pojďme jinam, oči.

Lásky snaha

Usnul mi anděl. Vzlyká ze spaní.
Je na mělčině — u mě je.
Poslal ho ten, kdo srdce mění,
kdo strašidla a běsy zahání,
kdo jmenuje se Naděje.

Však ve svém konání velkodušném a prostém
anděl umdlel a chtěl by nyní, ach,
odtékat věčně s mezihvězdným voskem
v nesmírném jaru, co voní po včelách.

Exekutor

Muž, který nahoře v patře ze zákona zabíjel,
dole nakládá do auta plátno
jako cizí rozměrné dítě nešetrně,
že chladný prostor je harantovi taktak,
čísi podstatné barevné němé stvoření pryč odváží.
Motor dutě škytne,
muž též a náhlý déšť
bije do předních skel.

A je to tu

Říkali mi,
že jednou umřu
a já jim nevěřila.
Taky jsem o tom četla!
A teď je to tady.
Tak vy tu budete žít beze mě. To je podivné.
Velmi podivné.
Směšně podivné.
Velmi směšně podivné.

Píseň patetická

Národe, hemžil ses
jak klubko prokletých červů v ráně času
A plodils
děti prašivé!

„Teď sílím
deště cloumající Evropou
kvílí
Tam ničí tady naše jdou

Nestačím na novou skutečnost
Mám bolest že jsem drobek
trvající ve svých přezůvkách
snad s lásky trochou

Rudým komnatám ještě
nezabílím jejich prach
jen víc je sdílím
se skřítky a brouky
ve škvírách“

Ať slunce ať slunce slunce ať už svítí
ať jsme veselí ve svých hrách
ať už nám fungují obě nosní dírky
Ať dýcháme ať ach ať ach ch! už ať

Prchání — jen běží

Co dělat s Prcháním? Zastaví se kdesi
pro nutné sousto, mezi dvěma dechy

hrkne svou zprávu zpola zkomolenou.
Výchozí bod už nemá žádnou váhu,

spotřebovaný dokonale
jak pramen do dna žízní vyčerpaný.

Kol sypká Provence práší se a jiskří.
Prchání míří k mrazným Pyrenejím,

sýr v dlani. Ale cíl, ten v informaci není.
Pouze se dozvíme, že běží, rozhodnuté.

Dobré skutky

(Viole Fischerové)

Prostory vzduchu nejsou vidět,
cloní je zřetelná krev a hoře z ní.

Dvojice rorýsů smykem plovávala
a možná ještě plove, svižná,

ale tobě nutné dobré skutky stíní
rozkošnost rorýsů i lidí,

jen popel výsledků se sype.
Proto, ty suchá chrabrá ruko, slavím tebe,

co pravého polibku pro tebe v světě není
a ani míru v rukavici.

Pokračování vzpomínek Markéty Hejné na rok 1970

Napadá mě, že s Luďkem Hessem jsem měla ještě jednou mimoliterárně co do činění — takže ho teď napráším:

(Bylo to v době divadélka v Nerudovce, psal o tom Michael Lorenc.)

Jednoho teplého večera jsem se snášela po představení Nerudovou ulicí dolů na tramvaj, když vedle mě zabrzdil Luděk ve svém autě, bylo nějaké tmavé (modré?), na zadním sedadle měl naložený metrák papíru, a že mě sveze a jestli se nechci někde najíst. No, hlad jsem měla, o to nic. Myslela jsem, že půjdem na večeři někam na Malostranské náměstí, ale on že ví o něčem lepším na kraji Prahy. Proč ne? Tak jsme jeli a povídali a stmívalo se a stmívalo, najednou jsme byli kdesi za Prahou. Hotel Hubertus. Kdo pamatuje na ty časy, ví, co to bylo zač, ale mně to ovšem vůbec nic neříkalo a dodnes mi není jasné, jak to že to tam Luděk znal. Přijeli jsme pozdě a oni už nevařili, měli jen polívku, a to prosím VEVERČÍ! Byla přesolená.

A jelo se domů, Praha pořád nikde a nikde. Tma tmoucí, tenkrát nebylo všude tolik osvětlení, reklam a podobně, provoz minimální. Luděk začal nesměle vztahovat svou pravici a poeticky chválit má dívčí ramena. To už jsem se nesmála a hlasitě se tomu divila. Nic nepomáhalo. Pak jsme vjeli na oblouk Slapské přehrady. Protože Luďkova ruka nabírala na odvaze, nezbylo mi než začít vystupovat za jízdy, přítel L. H. musel zabrzdit, já vyběhla a utíkala po hřebenu nočních vod nepřemýšlejíc kam a co dál. Nebála jsem se, ale prchat jsem musela, a vášnivý básník se hnal za mnou. Protože mě lapil a sevřel zezadu do náruče, sklonila jsem hlavu… a pak jsem ji prudce zaklonila. On není o moc vyšší, pěkně jsem se mu trefila do nosu!

Noc rázem ztratila romantičnost, já nasedla a on mě odvezl v pořádku domů.

Tak to bylo, víš?

A hotovo a jdeme od toho. Teď ještě…

Čísla Divokého vína měla pokaždé jinou barvu. Připomínala mi pestré podzimní listy psího vína, které popínalo malešický dům mých rodičů. Jednoho čerstvého zářijového rána jsem vyšla ven, očesala spoustu barevného listí a umělecky jej rozesela na zelený trávník za domem. Doufala jsem tím potěšit zrak svého otce-sochaře. Byl to opravdu nádherný pohled! Táta dílo spatřil, okamžitě mě seřval, vrazil mi do ruky hrábě a šel dělat sochy. Má nadšená performance přišla vepsí. Otec divočejší než víno.

Přišla jsem i o to papírové. Jedna má kamarádka bylo drobné nenápadné stvoření, jemuž jsem svou kupičku výtisků jednou půjčila. A ona vzápětí emigrovala a já už nikdy neviděla ani své časopisy ani ji, a klidně si v zahraničí vyrostla ve slavnou hispanistku Moniku Zgustovou. Ráda si myslívám, že k tomu přispělo také Divoké víno. Vladimír Karfík mi na ni dal mail a ten nefunguje a já jsem zvědavá, jestli Moniku ještě někdy v životě potkám a jestli mi má Vína VRÁTÍ!

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Markéty Hejné publikovaná v Divokém víně:
DV 35/2008: Slzy Ezau
DV 34/2008: Autorovo ráno, Jméno a další
DV 29/2007: VONA
DV 26/2007: Na božím řetězu, A je to tu a další
DV 24/2006: Zavane ve mně
DV 24/2006: Vzlyk, Ne a další
DV 23/2006: Strmost, Lásko a další
DV 23/2006: Vzdech, Ještě a další
DV 21/2006: Sevřená, Dlouhými závějemi
DV 21/2006: Chvíle, Žlutavý kámen a další