Markéta Hejná

AUTOROVO RÁNO

Stan v lesíku stál, jako by
vyrostl vedle jahody.
V něm vznikl pán a sotva mu
veselo bylo samému.
Kopl se botou do čela
a čekal, co to udělá.
Však jenom lesík zašuměl:
Nic lepšího bys neuměl?
Pán stočil jazyk v kornoutek
a kokrhal jak kohoutek.
A lesík znovu zašuměl:
Nic lepšího bys neuměl?
Tak napsal esej o písku
a pověsil ho na lísku.
A lesík zase zašuměl:
Nic lepšího bys neuměl?
Do stanu zalez, jako by
měl umřít vedle jahody.
A lesík šumně zašuměl:
Konečně jsi mi rozuměl!

JMÉNO

Já měla dneska sen
robot mě v něm žral
řezal a žral
byl to astrální král
celý z šedého dýmu

A veleštír tam byl
desítky klepet vztyčil a žil
nad řekou plynoucí v dál

A lid tam snil
tesknil a zíral opodál
a hloupostmi se zabýval

Až z hrudi jedné z žen
týraných šedým přízrakem
se vydral vzdor a sten:
Co Kristus? Christ? a jen
to dořekla, strašný zjev
sklonil nestvůrnou lebku
a jako zrno z plev
svítilo ono jméno
a byl mír

SNY SE ZDÁVAJÍ

Sny se zdávají - to je jistá věc.
Tak jistá, jako že se umírává,
že prostor plní se a zase prázdní,
v tom prázdnu těká malá písnička.
Jak malá? Jako když se vypije
sklenička a pak se rozbije
na střepy, co si víno pamatují
a prázdnem se cinkavě potulují.

Kdy budou ústa má
studená?
Staří lidé je mají,
že zvnějšku postupně
až k srdci vychládají.

Sny se zdávají - ach jistá věc.
Ryba pozorně ohlídá svoje cíle,
od mušky k mušce měří chvíle.
Kdo sní, ten neměří.
A pak se diví,
že by měl jednou
nebýt živý!

ZNAVENÁ HALUZ

Jsem v květu ráda. I kvetu jako blázen.
Je ale lhostejné mi, kdo si přivoní.
Plním svůj úkol. Opadávám na zem.
Jsem poslušna zákonu jabloní.

Jablko, svár. (Stará jsem od počátku.
Tvorové pode mnou šeptají v polibcích
a přou se.) To si zakulatím vkrátku
a pak už jednom očekávám sníh.

Zas znova? Nevídáno. Jednou vytoužená
neschopnost kvést a vyrábět
nazlátlé ovoce se musí dostavit
a budu jako žena
zapomenuvší, čím ji kdy těšil svět.

KDYŽ ÚŽAS KVET

Když úžas kvet,
já byla hned
nablízku.
A on mi řek:
já jsem tvůj lék,
Matýsku.

Matějka Matějová jméno mé,
Matějka Matějů,
kdykoli zdá se, že všecko je už známé, nudné, pitomé,
najednou přijde: jú!
Jú jú júúú!

Ten úžas kvet
v postupu let
den co den.
A rok co rok
já větší cvok
tralala jsem.

Matějka Matějová jméno mé,
Matějka Matějů,
kdykoli zdá se, že všecko je už známé, nudné, pitomé,
najednou přijde: jú!
Jú jú júúú!

Strom, dítě, květ,
chci přivonět
si stolístku.
Čas pro úžas
nastává zas,
Matýsku!

Matějka Matějová jméno mé,
Matějka Matějů,
kdykoli zdá se, že všecko je už známé, nudné, pitomé,
najednou přijde: jú!
Jú jú júúú!

AŤ HONZA KVAPIL

Ať Honza Kvapil zahraje strom!
Zahraje přístav a bílý domek zkraje.
Ať jsou partiturou suky v kůře, letokruhy, žilky listu.
Zahraje rozesmátou
pátou
Perunovu bystu.

On bude hrát všecko, co Boha chválí.
Ale nechte ho taky psát
nepohodlná slova, tato a tamta.
Mezitím tiše
pomodlí se
za lidský skot,
jenž na umění kálí.

Ostatní tvorba Markéty Hejné publikovaná v Divokém víně:
DV 35/2008: Slzy Ezau
DV 29/2007: VONA
DV 26/2007: Na božím řetězu, A je to tu a další
DV 24/2006: Zavane ve mně
DV 24/2006: Vzlyk, Ne a další
DV 23/2006: Strmost, Lásko a další
DV 23/2006: Vzdech, Ještě a další
DV 22/2006: Její pata, Mezi rukou a čelem a další
DV 21/2006: Sevřená, Dlouhými závějemi
DV 21/2006: Chvíle, Žlutavý kámen a další