Oldřich Hostaša

Texty nejsou redakčně upravovány

Dobré dopoledne mistre Hessi. Mam jednu prosabu. Budu mit v Divokém víně jeden verš. Nemusí být více, ale jde o to, aby si jej treba lidi zpívali a nebo si řekli, to je asi dobře, že je ještě na světě poesie a nebo třeba láska. Hostaša Oldřich

Čekání na slovo

1.

Dobrý večer, noc prochází přístavem.
Poznávám ještě neznámou paní
A nálada je večera je přítelem;
I tváře: která se nad řekou sklání.
Poznal jsem Vás samotnou u čekárny,
Měla jste pro mne zvědavý úsměv.
Náš svět mi v tu chvíli dal své rošťárny
Mít lásku jako svůj nový objev.
Jsem drzý a s úklonou jsem Vás pozval
Na malé večerní posezení.
V myšlenkách jsem osud na souboj vyzval,
Pro jedno milostné pohlazení.
Když má smělá naděje nejvíce,
rozsvítila malých hvězd tisíce.

2.

Rozsvítila malých hvězd tisíce,
I mnoho jich v mém srdci zahořelo
Pro ženu; kterých není nejvíce.
Jmenuji se Rudolf, já pane Máří.
A dlaně jsou jako holubice.
Svá slova spřádám pro náš veliký svět,
Abych Vám zvědavé otázky dal,
Řekl několik půlnočních krásných vět.
S úsměvem zavírají vinárnu;
Jdeme po schodech I řeka sny mívá.
Na vteřinu vedle ní nestárnu:
Vidíte Máří, náš život nás vítá.
a píše si náladové rekviem.
Podívejte! Je to měsíc nad splavem.

3.

Podívejte! Je to měsíc nad splavem.
Je tu se svým tajemným posláním.
Odcházíte a já již nevím čí jsem.
V očích otázku; co se setkáním?
Jsem a budu obyčejným tulákem.
Vy jste mne na chvíli zastavila,
Snad I v lásce budu mocným silákem.
Máří, dvě cesty jste oslovila.
Již Vám píši v sobě dopis budoucí
A nemám se sebou žádné hádky.
Z polibku jste pro mne více žádoucí,
Když únava vypráví pohádky,
aby ukolébaly nejvíce.
A někde usíná I ulice.

4.

A někde usíná I ulice,
Kdž Vás v myšlenkách stále doprovázím.
Volá mne láska ta panovnice
A zoufale před ní bezmocně stojím.
Je střídání noci s ospalým dnem,
Věčným časem, nekonečnou hodinou.
Žiji mezi skutečností a snem,
Nosím teď v sobě vzpomínku jedinou.
Ptám se sebe: jít či nejít za ní?
Jdu k mostu a kupuji jí květiny,
I vidím; rukou si oči cloní.
Osud? Snad si půjčil naše hodiny.
Rudolfe; možná se mne zeptáte,
u staré lavičky dlouho čekát?

5.

U staré lavičky dlouho čekáte?
Chtěl jsem Vám to drahá Máří říci;
Zde jsou květiny od mostu Mostráte
A vlny zpívají o měsíci.
Co jste vzácná paní přes den dělala?
Něco si o Vás pane napovím:
O posledních slovech jsem přemýšlela,
Svůj milostný cit si pro Vás tvořím.
Jdeme ulicí; za řekou je můj dům.
Je to stálý maják mého času,
Kam se někdy vracím k nesplněným snům
A piji touhu z lidského jasu.
Plane Vám I ve vašem srdci? Snad.
Na plné rty padá Vám říční chlad.

6.

Na plné rty padá Vám říční chlad
Z jemných úst vážná slova pro mne plynou;
Již nejste nedobytný horský hrad,
Snad jsem Vás časem musel potkat jednou.
Stále mne vábí světa toužení,
Ale nový cit k Vám mi v srdci hoří.
Promiňte dočasné odloučení
Nepokojná touha mne ještě moří.
Znám Vás z jara a s létem přišel jsem,
Posílám své kajícné omluvení.
Píši: Máří, malá je tato zem;
Vy jste pravé životní zastavení.
Možná na mne někdy myslíte,
stále mlčite, neodpovídáte.

7.

Stále mlčíte neodpovídáte;
Čekám a má trělivost to ví
Kdy mne u sebe opět přivítáte?
Jen vášnivé sny myšlenky staví.
Zazvonil zvonek u venkovních dveří:
Vaše průzračné oči objaly
Nový začátek, který život tvoří
A ústa vteřinou se poznaly.
Ve vlnách řeky plane láska sluncem,
U splavu dva prolnuli se v sochu,
Vážka vyšívá mi má slova tancem;
Má Máří, snažím se o Vás trochu?
Vždyď mladá láska bojí se jako had,
máte své tajemné tajemství, snad?

8.

Máte své tajemné tajemství, snad?
Na naši lásku přichází praví čas,
Něco ze svého chci Vám Máří dát
A známost; nechat zrát jako polní klas.
Tolik krásného jsem Vám říci chtěl,
Zbylo jen mé ticho, které si mlčím.
Cizím krajem jsem se starostí šel,
Abych se něžných úst ptal: bud-li vším.
Na staré třešni píská radost kos,
S Vámi plánuji vlahé odpoledne,
Čas jde kolem nás veselý a bos
A stín nejistoty pomalu bledne.
Jste můj jásavý zpěv v mé vnitřní síle,
Jste múza básníků, nový verš chvíle.

9.

Jste múza básníků, nový verš chvíle,
Jste růže v odpoledni rozkvetlá.
Zčeho berete humor ke své síle?
Na jemný cit k světu jste bohatá
Na výčitky na můj život pichlavá
Někdy až má Máří trucovitá.
Nemáte Rudolfe ústa bolavá?
Moji náladou jste rozesmátá,
Když Vás do svého života přivádím.
Hořím ohněm jako slaměný vích
Má paní! Boj o věčnou přízeň svádím,
Abych měl své místo v modrýc očích
a srdce mi létá jako orel,
asi jsem Vaši tvář někde viděl.

10

Asi jsem Vaši tvář někde viděl,
Tou dobou byla večerní hodina
A své zmatené srdce jsem slyšel,
Vždyť v tu chvíli jste má nová vidina.
Hostem své samoty nejsem příště,
Chci má Máří opustit své toulání.
I když život je jako jeviště
Plyne mi z úst pokorné povídání.
Moc hovoříte pane z manéže
A jemná ústa v úsměv rozkvétají.
Lásce pustilo srdce otěže:
To pro nás; náš nový čas zapřahají.
Možná jsem si vysníval krásné chvíle,
Když jsem počítal své tulácké míle.

11.

Když jsem počítal své tulácké míle
Čarovnou touhou prozářená noc
Laská bílé tělo o zvláštní síle.
Přeji si míti nad ním svoji moc,
Když život nám dává svůj vzácný pramen,
Radostný, plynoucí z našich hlubin..
Hladím Vás jako kmen mladého stromu
A jste štíhlá loutna plná tónin.
Zachvíváte se v rytmu jarní země,
Která se chce opět chlubit slunci.
Nedočkavé dlaně spěchají ke mě,
Prolnout se v našem milostném tanci
I snít o tom, že jsem si Vás našel
a melodický hlas někde slyšel.

12.

A melodický hlas někde slyšel,
Hlas: který nevyvolává žádný svár.
Povídá, abych do srdce vešel
I poznal jeho mocný vábivý žár.
Jste nezorané divoké pole
Nepokořená mladá kvetoucí stráň.
Dovolte mi paní z vaší vůle,
Abyh řekl: Lásko! Tuto ženu chraň.
Má dlaň k tváři něžně promluvila
Vzala si slzu ze zavřených víček
Na vyzývavé rty položila.
Máří! Dávám svého života klíček .
Jste rozvonělé horské luční kvítí
mlžný měsíc utkaný z vodních sítí.

13.

Mlžn měsí utkaný z vodních sítí
Za dalšími osudy odplouvá
A tuláctví mne poutá pevnou nití
I jiným poutníkům se to stává.
Teď lásko vím co kdysi býti mělo
Velká pokora a úcta k tobě.
Neposlouchalo mě mé vzpurné tělo
Choval jsem se jako malé robě.
Rudolfe! Nebude již citu chvění
Neboť jsem poznala Vaše slova
Ani Vaše toulání mě nezmění
Chci býti s Vámi znova a znova.
Máří! Paprsky myšlenku chytí,
Svým zasněným světlem Vám z očí svítí.

14.

Svým zasněným světlem Vám z očí svítí
Zhasínající světlo měsíce
A loučení si nás za chvíli chytí
I srdce bude bolet velice.
Stojíme před svoji starou čekárnou,
Když jsem zaslechl zvuk autobusu.
I naše chvíle Máří přišla jednou,
Dáváte mi ubrečenou pusu.
Červená tvář slzou se orosila
Plavovlasá hlava se sklání k zemi.
Rudolfe! Ještě jsem Vás neprosila:
Vraťte se a já jsem v srdci s Vámi.
Jednou Vám řeknu, až spolu pojedem;
Dobrý večer, noc prochází přístavem.

15.

Dobrý večer, noc prochází přístavem:
Rozsvítila malých hvězd tisíce.
Podívejte! Je to měsíc nad splavem
A někde usíná I ulice.
U staré lavičky dlouho čekáte?
Na plné rty padá Vám říční chlad,
Stále mlčíte, neodpovídáte.
Máte své tajemné tajemství; snad?
Jste můza básníků, nový verš chvíle:
Asi jsem Vaši tvář někde viděl,
Když jsem počítal své tulácké míle
A melodický hlas někde slyšel.
Mlžný měsíc utkaný z vodních sítí,
Svým zasněným světlem Vám z očí svítí.

Ostatní tvorba Oldřicha Hostašy publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Ráno, Jarní polibek a další
DV 90/2017: *** a další
DV 89/2017: Okamžik, Máj a další
DV 88/2017: ***
DV 85/2016: Den
DV 84/2016: Rozmarná
DV 83/2016: Poselství a další
DV 73/2014: Dobré ráno
DV 41/2009: Nová
DV 36/2008: ***