na další stranu
Oldřich Hostaša
Poetický démon
***
Znějí zvony chórem srdcí,
znějí zvony chórem milování,
znějí zvony všemi vesmíry,
a touha do růže zakletá,
rozkvétá na Tvém nočním stolku,
kde lampa večera,
prostírá tapetu hvězd.
A má dlaň,
hledá Tvoji zář, zář nedočkavosti,
jediného okamžiku,
okamžiku vteřiny života.
***
Bílá svíce,
bílá mlha,
siréna souznění;
a náhlá záře.
Záře nekonečna v nás.
Jedna myšlenka, slovo;
a stín slova;
dává vteřinu našeho žití,
hodinu,
která již nebude.
Pokládám na Tebe dlaň,
vrůstá Ti do těla,
jako kořen, kmen javoru.
Jsme jako ten strom,
jeden květ,
jenž voní v nás,
v naší touze,
v tomto okamžiku.
***
Den odkládá tvář odpoledne,
a ústa večera,
napila se z hvězdné studny.
Láska nabírá chladný pohár netrpělivosti,
kůň noci cválá,
má dlaň vrůstá ve Tvé lůno,
a čas se na chvíli zastavil.
Dobré ráno,
touho vsazená do prstenu,
jsi jako drahokam,
na řasách Tvého srdce,
a loutna zrozená z milování,
loutní nás dva,
v nádherném ránu,
které jižní vítr,
zaplétá Ti do vlasů.
|
