na další stranu
Oldřich Antonín Hostaša
POETICKÝ DÉMON
***
Z parní lokomotivy Máje,
stoupá sluneční dým,
a do vozů hájů a pasek,
vstupuje tichá zeleň.
Za jasných nocí,
z oken vlaku svítí hvězdná zář,
tóny dalekých světů,
rozkvétají sady v rovinách,
a třpytí se v tůních řek.
Májové halali,
troubí modré zvonce na lukách
a z větrných zvonic line se láska;
láska věčné touhy.
***
Odkvetlé minarety sadů,
zavoněly ránem,
a zpěv hájů pohladil kraj.
Nebe si opírá dlaně o říční tůně,
slunce zdobí krajky vlnkám,
strážní topoly šumí oblakům,
a pod mezí,
dva zastavili svůj čas.
Pramen touhy,
otevírá studánky poznání,
a mladý červen,
otevírá brány léta.
***
Zpívej, písničko, svoji píseň,
ráno tančí mazurku,
a slunce půjčilo oceánům majestát.
Někde se narodil život,
někde někdo někam odešel;
Karel Gott našel svoji notu,
a Michal Tučný se stal prodavačem.
Kavárníci vaří kávu,
ohraná deska hledá svůj hlas:
sedím v křesle na verandě,
na přelomu května a června,
a Drhlavský potom odnáší má léta.
Má žena oblékla si něžnost,
a probuzený podvečer,
vchází do kraje.
***
Dlaně ulice hladí kroky lidí,
kapky deště probudily duhu,
která se rozklenula ve Tvých očích,
vlasy deště češe vítr,
jeho kapky na Tvých vlasech,
třpytí se ránem.
Všedním ránem našeho času,
a vlaková souprava osudu,
veze každého kříž,
který nosíme svými léty.
Vzdálený zpěv dívek,
někam odlétá,
Tvá dlaň pohladila lásku;
a potulný harmonikář;
hraje náladu dne.
***
Nebe se obléklo do krásna,
a vítr napíná plachty,
oblačným flotilám,
vzdálená silueta hor,
zní bílým chórem.
Láska si obléká nedbalky,
města hovoří jazykem srdce,
kdesi na pouštích zastavil se čas,
a kouzelný hlas touhy:
probouzí matku Zemi.
***
Morseovka přítomnosti,
vyťukává poselství;
poštovní úředník života,
doručuje telegram matičce Zemi.
Unavená města zívají do kraje,
a rozhledny topolů,
stráží erotické háje.
Paňmáma z konzumu,
prodala polední úsměv;
dobrá nálada,
rozesmála pražské náplavky.
Ocelový chrliči,
jsou pasováni na rytíře času,
a v žilách staletých skal,
koluje poselství:
Poselství všem!!
|
