na další stranu
Dagmar Burianová
Dobrý den Ludvíku,
Vaše poslední kniha má u mě čestné místo. Fakt se mi líbí a sem tam si v ní pročítám. Jsem ráda, že v ní jsem.
Děkuji a přeji hezké dny.
Dagmar
NEPRAVÝ
Něco ti dal.
Pohlazení.
Něco ti vzal.
Klidné spaní.
Něco ti půjčil.
Naději.
Něco si vzal.
Usmíření.
Něco ti dal.
Milování.
Něco si půjčil…
Raději
vrať mu jeho pohlazení,
vem si nazpět klidné snění,
nech mu svoje usmíření
a sobě všechna budoucí políbení.
MUŽSKÁ DUŠE
Skála.
Spíš obrovský kámen.
Já se tam bála.
Do jeho ramen
vítr se opírá,
odnáší myšlenky a sny
a mění je za jiné,
které se mu cestou vpletly do vlasů.
Kámen.
Spíš zakletá duše,
co čeká na plamen.
Tiše a hluše
na okolí dotírá,
chce vydat své myšlenky a sny
a směnit je za jiné
z těch,
co se větru cestou vpletly do vlasů.
Stojí tam,
spíš tak nějak trčí.
Stoické znamení klidu.
Z prasklin mu pramínky slz sem tam crčí.
Směje se mechem a pláče slídu.
Vítr si na něm ty své vlasy suší.
A pak že prý kameny nemají duši.
VÍRA V SEBE
Osvícena uvěřila v Tebe,
zasvěcena našla nebe uvnitř sebe.
Už jen odpoutat se ode dna,
smyslů není jenom pět,
nechtěné lásky odehnat
a vysvětit svůj svět.
BUDU
Nejsem.
Nemám.
Neumím.
Nevím.
Nechci.
Rozumím.
Až pochopím,
tak začnu chtít,
uvěřím,
dál budu snít,
naučím se chválit den
a až to přijde,
řeknu JSEM.
|
